Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Legenda brněnského divadla slaví 70. Na prkna přišla od chemie a fyziky

  18:01aktualizováno  18:01
Zdena Herfortová chtěla být herečkou od dětství a je dobře, že se tak rozhodla. Nejenže má pro role nejrůznějšího druhu, včetně muzikálových, cenami potvrzený talent, navíc ji její povolání psychicky podrželo i v dobách, kdy jí v osobním životě bylo nedobře.

Herečka Městského divadla Brno Zdena Herfortová. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

I o tom jí k jejím sedmdesátým narozeninám vychází kniha příznačně pojmenovaná Jízda přes kočičí hlavy.

Máte prý křestní jméno po strýčkovi, který zahynul, když jste se měla narodit...
Ano, po bratrovi mého tatínka Vladimíra Rašky. Bydleli jsme u dnešního hotelu Voroněž a při bombardování v dubnu 1945 tam spadla bomba, která strýčkovi Zdeňkovi roztrhla plíce. Já jsem byla tehdy tak dva tři měsíce v maminčině bříšku a babička Rašková rozhodla, že když se narodí kluk, tak Zdeněk, když holka, tak Zdeňka.

Zdena Herfortová

  • Brněnská rodačka hrála v letech 1968 až 1992 v Mahenově činohře a pak, až dodnes, v Městském divadle Brno.
  • Cenu Thálie dostala v roce 1996 za titulní roli v Alžbětě Anglické, dvakrát byla nominována.
  • Má na kontě 150 divadelních a 90 televizních rolí, celkem se objevila v 248 televizních pořadech.
  • Od roku 1976 učila na Janáčkově akademii múzických umění, vedla ateliér muzikálového herectví.
  • Byla dvakrát vdaná, má syna a čtyři vnoučata.

Myslíte, že nad vámi ten mrtvý strýček od té doby bdí?
Mockrát jsem s touto myšlenkou koketovala, i když on o mně tehdy chudák ještě vůbec nevěděl. Ale maminka mi tu událost mockrát připomínala, protože strýček si s ní navíc v onu noc vyměnil místo na spaní. Bez něho bychom tu tedy pravděpodobně nebyly ani ona, ani já, ani moje o rok mladší sestra Eva.

Pak jste se tedy stěhovali do Mášovy ulice, kde žil i Oldřich Mikulášek?
Ano, já jsem se skutečně narodila na Mášově doma v posteli. Obkroužila jsem tedy v Brně takový malý kruh, když jsem pak po JAMU 24 let hrála v Mahenově činohře, odkud jsem přešla o pár set metrů na Lidickou do dnešního Městského divadla, kde jsem zase už třiadvacátou sezonu.

Čím byli vlastně vaši rodiče? Tatínek prý hrál v Orchestru Karla Vlacha...
Hrál na trombon neboli pozoun. Když mi bylo asi pět let, přetáhl si pan Vlach tatínka do Prahy.

Takže se vaši rozvedli?
Což bylo strašné. Trauma z rozvodu mě provázelo celý život. Jednak jsem tatínka obdivovala, byl to vynikající muzikant, daleko lepší než já, navíc hrát na pozoun je velice namáhavé a on byl skvělý. Třeba ve skladbě Žabák z filmu Císařův slavík, tam právě hraje na pozoun můj tatínek.

A maminka se už nevdala?
Až pak kolem padesátky a velmi šťastně. Do té doby pořád milovala tátu. Jako děti jsme s ní, se sestrou a babičkou, žily v jednopokojovém bytě. Maminka pracovala jako úřednice a babička se o nás starala.

Fotogalerie

Vy jste se hned po gymnáziu v Táborské ulici rozhodla pro herectví na vysoké škole, že?
Ano, v roce 1964, navíc z gymnázia zaměřeného na fyziku a chemii, což byla pro mě hrůza. Dnes vím tak jedině, co je H2SO4. Ale chodila jsem tenkrát s budoucím ředitelem a „provázkovským“ režisérem Zdeňkem Pospíšilem, svou první láskou, posluchačem režiséra Evžena Sokolovského. Hodně jsme spolu četli a bavili se o divadle. Řekl mi, ať se nebojím, že mě na zkoušky na JAMU připraví. A tak jsem se hned napoprvé dostala do ročníku, který vedl báječný Rudolf Krátký s Jarmilou Lázničkovou.

Hned po škole jste se na dlouhá léta ocitla v Mahenově činohře. Ale mezitím jste se prvně vdala a měla dítě. Což mi připomíná, že o vašem soukromí se toho jinak moc neví.
Snažila jsem se vždycky své soukromí před médii chránit. Až teď mám svou nejotevřenější zpověď v knížce Jízda přes kočičí hlavy, kterou jsme psaly s Věrou Staňkovou. Jsem jí moc vděčná. Zvládly jsme to dát dohromady od letošního dubna. Doufám, že knížka je i díky různým příhodám hlavně čtivá.

Zastavme se ještě u vašich hereckých kolegů, s nimiž jste při svém pracovním nasazení byla asi mnohdy častěji než s rodinou.
Těch mně milých jsou desítky. Bohužel už mi mnozí chybějí, například Jaroslav Dufek, Ladislav Lakomý, Erik Pardus, Karel Jánský a další, s nimiž odešel určitý druh herectví. Ale stále jsem obklopena dalšími, které mám také moc ráda, třeba jsem je chvíli i učila...

Neděláte jim takovou náhradní maminku?
Ne, to ne. Musím respektovat, že rostou, a nechat je, ať si na mnohé přijdou sami. Zasahovat jsem mohla jen v určitých letech a na akademické půdě. Dnes jsou to kolegové. Ale do zákulisí se chodím dívat pořád, jak jim to jde.

Teď je vám sedmdesát let, které slavíte v plném hereckém nasazení s mnohdy i velmi fyzicky náročnými rolemi. Jak to zvládáte?
Hlavně se modlím, ať mi to vydrží. Ráda plavu, protože si myslím, že plavání je jeden z nejharmoničtějších pohybů.

A co to vaše rodné Brno? Roste dnes alespoň do krásy?
Myslím, že ano, Brno vzkvétá, rozrůstá se, prostě se mu daří a to jsem moc ráda.

A která místa v něm tedy máte ráda?
Ježišmarjá, víte, já na procházky do parků opravdu už moc nechodím, snad jen, když parkem projdu cestou do divadla. Brno má ale určitě spoustu krásných míst, která stojí za vidění, třeba Špilberk, přehradu, kostely, ale já teď dost trávím čas spíš na dálnici mezi Brnem a Prahou.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.