K filatelii pomohl Zdeňku Okáčovi, který sbírá známky už šestapadesát let, i osvícený pan poštmistr. „Nezačínal jsem jako dědic sbírky, ale od píky. Jsem věrný Československu a sbírám tedy známky od roku 1918 dál,“ popisuje. Posledních deset let také vede v Brně Klub filatelistů Alfonse Muchy, který má už šestadevadesátiletou tradici.
Za nejvzácnější československou známku je považována původně rakousko-uherská světlezelená známka Pošta československá 1919. Byla vydražena za 7,8 milionu korun. Proč právě ona?
Celou tuto sérii známek považuji za hodně problematickou. Je to dáno tím, že na poštách po vzniku ČSR zůstalo velké množství rakouskouherských nepoužitých známek. Pošta se rozhodla, že část jich přetiskne trojřádkovým přetiskem a dá do oběhu. Vstoupil ale do toho vrchní oficiál České pošty Jaroslav Lešetický, který nechal přetisknout i ty, které k 28. 10. 1918 ještě nebyly v Rakousku vydány. Za druhé někteří filatelisté si nechali předtisknout známky velmi vysokých hodnot a už v té době poměrně značně oceňované. A nevíme, v kolika kusech. Mezitím se tam podařilo propašovat i ty rakouské velmi vysoce hodnocené známky – pošta je přetiskla a staly se raritou. Nikdy nebyly použity v poštovním provozu a zůstaly zbožím, které si filatelisté vzájemně prodávají, a proto jsou i v tak nezvyklé hodnotě.
Poštovní provoz znamená, že byla známka aspoň jednou vylepená na dopise?
Ano. Ty větších kvalit, které jím prošly, mají vysokou cenu. Mohu odkázat na celé odvětví filatelie, takzvanou aerofilatelii, kde známky pro poštovní provoz ve 20. a 30. letech mají velké hodnoty právě z toho důvodu, že letěly některými prvními lety letadel a různými městy.
Jakou byste vy osobně jmenoval nejvzácnější československou známku?
Jedna z velmi vzácných známek je takzvaná padesát na padesát. Je to známka doplatní z roku 1927, kde omylem při přetiskování hodnot výplatních na doplatní došlo k zamíchání jednoho archu padesátihaléřového do archu stopadesátihaléřového. Byl přetištěn hodnotou padesát haléřů. Arch byl dán na poštu v Praze Letné a tam jej úředníci omylem použili. Tyto známky, asi ve dvaceti kusech, jsou dnes považovány za opravdu exkluzivní.
Je některá z nich na jižní Moravě?
To nemohu potvrdit. Ne všichni jejich majitelé jsou známi. Ale tato známka mezi jihomoravskými filatelisty kolovala, možná i koluje.
Jak moc ovlivňuje cenu a unikátnost známky to, že je dochovaná jen v jednom kusu? A jak často se to děje?
Takových známek v československé známkové tvorbě moc není, ale jedna přece. Týká se roku 1967, kdy v pohnutých dobách pražského jara měly vyjít známky k výročí republiky s prezidentem Antonínem Novotným. Jeden vytištěný aršík byl předán prezidentovi. Jenže věci měly rychlý spád a známka nevyšla, tisk byl zastaven a veškerý náklad skartován. Existuje jediný výtisk, a to právě ten, který dostal Novotný k odsouhlasení, a ten zůstal v jeho závěti. To je jedinečná známka, jedna jediná. Jinak se všechny známky Československa vyskytují ve více kusech. Ale ve světě jsou samozřejmě velmi cenné případy jedné známky.
Jaké třeba?
Nejznámější je jednocentová známka Britské Guyany v jednom kusu, evidentně použitá na dopise, odkud byla smyta nějakým školákem a poté ji čekal strmý let nahoru. Dnes po mnoha letech se opět objevila mezi filatelisty. Naposledy jsem ji viděl osobně na filatelistické výstavě Praga 1978, pak ji koupili miliardáři a dali do trezoru na několik desítek let. Teprve nedávno se znovu vydražila a objevila s konkrétním majitelem. To je známka číslo 1 na světě.
Jaké známky ve vaší soukromé sbírce si ceníte nejvíc?
Těch, které jsou mému srdci blízké, je hodně. Zabývám se vadami na známkách. Například z nových českých známek mám jednu, kterou moc lidí nevlastní – bez takzvaného průseku. Je to taková ta samolepící vylupovací známka vydaná s českým praporem. Já mám takovou, která vyloupnout nejde, protože nemá průsek na okraji. Pak ještě zmíním jednu uváděnou v katalozích v ceně několika desítek tisíc korun – výsadní tisk České pošty z roku 1949. Má na sobě známku vyšlou v běžné sérii s Klementem Gottwaldem a je s podpisem tehdejšího ministra spojů Aloise Neumanna. Zajímavostí je, že jsem se s tím ministrem osobně setkal jako mladý filatelista, když v šestašedesátém roce otevíral výstavu známek v Brně.
Když máte ve sbírce unikát, je cílem si ho nechat, nebo ho udržovat v oběhu?
Sběratel je sběratel, aby nashromáždil všechno, co chce. Pochopitelně se mu při tom nakupí materiálu mnohem více, než chce zařadit do sbírky. A ty přebytky pustíme do oběhu, respektive další výměny.
Známou dvojici poštovních známek světa, modrého a červeného mauritia, koupil český investor za desítky milionů korun. Mluvilo se o tom, že by svou identitu mohl odhalit na nedávné světové výstavě Praga 2018. Nestalo se tak. Měl by to podle vás udělat?
Jde o známky objevující se na světových aukcích velmi zřídka a ano, podařilo se je vydražit českému investorovi. Záleží na přístupu každého, řekl bych, že závist je příčinou, proč svoji identitu neodhalil. Nemám mu to za zlé. Zmiňoval jsem, že i u známky Britské Guyany nebyli majitelé na několik desítek let známi. Ale vedle jednotlivých známek mauritia byl na té výstavě i bombajský dopis ofrankovaný dvěma červenými mauritii. Je jediný na světě a patří ke skvostům filatelie. To byla vůbec největší letošní špička.
Můžete zmínit, jaké unikátní známky jsou v rukou jihomoravských filatelistů?
Existuje tady nádherná unikátní sbírka prvních rakouských známek. Přímo v Brně také byla sbírka prvních československých známek, ale autor už bohužel není mezi námi a nevím, co se s ní stalo. Kromě toho se teď na jižní Moravě objevil sběratel, který měl obrovské štěstí a podařilo se mu zakoupit stokusový arch modrých Merkurů – prvních takzvaných novinových známek. Ty se dřív lepily na noviny abonenta. Tyto známky ale byly lidmi vesměs spálené s novinami v kamnech, takže se jich mnoho nedochovalo. Zvláště ne těch neražených. Což tento stokusový arch je. Poštovní muzeum vlastnilo osmdesátiblok, kde dvacet známek bylo odstřihnuto a vystavovalo to jako světový unikát. A najednou se objevil stokusový arch! Prostě bomba! A je to na jižní Moravě. Jediný známý stokusový arch, který existuje.
Sám sbíráte československé známky, jaké motivy se na nich objevovaly?
První československá známka Hradčany od Alfonse Muchy, která vyšla 18. 12. 1918, je všeobecně známá. Pak přišla na začátku zmíněná Pošta československá 1919. Mucha tvořil i známky doplatní a podílel se na známkách husitských ve 20. letech. Pak tvořili významní grafici a rytci plejádu nejrůznějších témat. Kompletně se známkovou tvorbou prolíná prezident Masaryk, nebylo období, kdy by nevyšel. K němu se připojil Beneš a Štefánik, za první republiky vévodila portrétová tvorba. Později se začaly objevovat krajinky, města, hrady a zamíchaly se do toho i sokolské hry a sport. Na konci první republiky jde ve známkové tvorbě vidět i zápas o bytí či nebytí Slováků, Podkarpatské Ukrajiny a ke konci této éry i politický boj.
Byla tedy československá známková tvorba v první republice na vysoké úrovni?
Určitě. Hlavně jeden z čelných rytců Karel Seizinger dal známkám neopakovatelný punc nádhery a zvláštnosti.
Za těch sto let se samozřejmě objevovaly známky poplatné době – třeba ta, na níž Hitler shlíží na Prahu, nebo za komunismu s budovatelskými motivy.
Známky odrážejí historické souvislosti naprosto! Nemůžeme dějiny ze známek vymazat. Když jsem začal sbírat známky, nesmělo se o Masarykovi ani hovořit. A já měl plný zásobník jeho známek z první republiky. Historii můžeme ze známek vysledovat, třeba u rozpadu republiky. Na poslední československé známce před válkou se objevil Masaryk, ale Česko-Slovensko už bylo napsáno s pomlčkou. Za komunismu, v roce 1955, zase vyšla známka se Stalinovým pomníkem. Prostě tam je, nikdo ho neodepíše. A já za svou velmi zajímavou a drahou známku považuji tu ke komunistickému vysočanskému sjezdu v roce 1968. Sjezd byl tehdy označen za nelegální a známky nebyly vydány. Ale část těchto nevydaných známek se přece jen objevila, někdo je asi při spalování strčil do kapsy a několik set těchto známek koluje mezi filatelisty. A pak po revoluci vyšla série, která vedle sebe zobrazovala Lenina a Masaryka. (smích) To je ironie…
Vedete Klub filatelistů Alfonse Muchy patřící k největším klubům v republice. Kolik máte členů?
Před třiceti lety bych odpověděl, že dvanáct set. Dnes se chlubím, že asi sto padesát a patříme mezi gigantické kluby. Od roku 1972 jsem se také staral o komisi mládeže Jihomoravského kraje a mívali jsme zhruba přes 120 kroužků filatelistů, dnes – bereme to v té původní podobě krajů, i s Jihlavou – tři kroužky vykazující nějakou činnost. Mladí mají úplně jiné zájmy. Je to i tím, že v provozu pošty známky vůbec nevidí.
Tedy že se dnes dopisy skoro vůbec neposílají?
Přesně. Už nemají možnost jako já kdysi říct: „Tati, dej mi tu obálku, já si ji schovám.“ I když známky, které dnes vycházejí, jsou krásné, spousta z nich je oceněná na mezinárodním poli.
