Jiří Pernes

Jiří Pernes | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

SERIÁL O 90. LETECH: Brno se ze šedi provincionalismu nezvedlo, říká historik

  • 10
Historik Jiří Pernes má na brněnské dění v 90. letech 20. století nekompromisní názor: S komunistickou minulostí jsme se měli rozhodně rozejít daleko důsledněji. Tuto myšlenku vtiskl i do úvodu nového seriálu MF DNES o 90. letech minulého století.

Co se týče Brna, Pernes soudí, že některé případy z tehdejší doby - například privatizace Riviéry - by si i dnes zasloužily podrobné objasnění: nejen historické, ale také právní.

to byla 90. léta

Nový seriál jihomoravské a brněnské přílohy MF DNES chce mapovat politické, majetkové, společenské i kulturní změny, které v Brně nastaly po listopadu 1989. Seriál se pokusí o reprezentativní průřez tehdejším děním.

Příště: První ředitel Městské policie Brno Pavel Sláma

"Ani teď by nebylo marné vědět, že právě tohle je ten konkrétní člověk, který za takové věci může," zdůrazňuje Jiří Pernes.

Jak vnímáte události po listopadu 1989?
Jako šanci pro každého z nás. V širších historických souvislostech navíc jako šanci pro celou českou společnost.

I když měla 90. léta podobu, pro kterou se vžilo označení divoký kapitalismus?
Určitě. Ať máme k této společnosti nebo poměrům v ní jakékoliv výhrady, nemůžeme jí upřít, že je svobodná a demokratická. A její podoba nakonec závisí na nás, na tom, co dokážeme prosadit, s čím se dokážeme smířit, co uděláme, nebo neuděláme.

Co změna poměrů přinesla Moravě a konkrétně Brnu?
Řekl bych, že pro Brno znamená dost promarněných šancí, protože je sice druhým největším městem republiky, ale právě proto, že bylo po staletí hlavním městem Moravy, je jeho postavení závislé na tom, zda jím bude i do budoucna. Převrat na počátku 90. let vytvářel podmínky, aby se pozvedlo ze šedi jednoho z mnoha provinčních měst do pozice hlavního sídla Země moravskoslezské. Nepodařilo se a pro Brno to znamenalo velkou ztrátu.

Jiří Pernes

Co soudíte o tehdejším "slavném" sporu uvnitř brněnského Občanského fóra krátce po převratu, kdy příznivci Petra Cibulky začali obviňovat Jaroslava Šabatu z "nadržování komunistům", tedy poslednímu "totalitnímu" primátorovi Jiřímu Pernicovi?
Myslím si, že ve sporu Šabata-Cibulka šlo o zásadní kauzu, která ukázala, kam bude dál směřovat tato republika. Jestli zvítězí radikální stanovisko prosazované Petrem Cibulkou, že se od komunistů máme ostře odstřihnout a nechceme s nimi mít nic společného, nebo politika Jaroslava Šabaty, kterou jsem vnímal jako tu, která se chce a potřebuje domluvit, dosáhnout kompromisu a jít cestou menšího odporu.

Spor eskaloval velmi brzy po převratu. Nemělo to vliv na brněnskou politiku celých 90. let?
Občanské fórum se zde rozštěpilo opravdu dřív než v jiných částech republiky. Radikálnější křídlo se pak v republice konstituovalo spíše v ODS, zatímco druhé v umírněnější "nástupnické" strany OF.

jiří pernes

(* 1948) Moravský historik byl od 1. dubna do 12. května 2010 ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. V letech 1966 až 1972 vystudoval český jazyk a dějepis na Filosofické fakultě University J. E. Purkyně (dnešní Masarykova univerzita) v Brně.
Byl ředitelem muzea ve Slavkově u Brna a na počátku 90. let také ředitelem Moravského zemského muzea v Brně.
Jako historik zná dobře Brno a od roku 1994 se zabýval dějinami 20. století v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Jeho oborem jsou hlavně moravské, české a československé dějiny 19. a 20. století.
Jiří Pernes se rovněž aktivně angažoval v politickém dění za Občanskou demokratickou alianci a politickou stranu Moravané.
Kromě prací o Moravě a středověku je autorem knih Takoví nám vládli. Komunističtí prezidenti Československa a doba, v níž žili (2003), Komunistky. S fanatismem v srdci ( 2006), Krize komunistického režimu v Československu v 50. letech 20. století (2008), Alexej Čepička -Šedá eminence rudého režimu (2008) a dalších. (jas)

Jak byste zhodnotil konec totality jako historik?
Rozchod s komunismem hodnotím nepochybně jako nejvýznamnější událost českých dějin 20. století. A listopad 1989 lze směle srovnat s únorem 1948, naštěstí s opačným znaménkem. Komunisti ovšem při prosazování svých cílů rozhodně žádnými zábranami netrpěli. Ti se v roce 1948 nedohadovali, zda někoho nechat v úřadě, nebo ho vyhodit - buďto jim ten člověk sloužil a mohl zůstat, nebo byl proti a musel jít.

Že na to lidé tak brzy zapomínají...
Vidím na svých dětech, které si sice z listopadu 1989 cosi pamatují, ale přitom berou dnešní skutečnost jako naprostou samozřejmost a nechápou, proč by se jí měly nějak zvlášť zaobírat. Starší skupina lidí zase vnímá spíš vady a nedostatky systému, který je postihl sociálně, takže jsou schopni dnešní změny vulgarizovat ve smyslu: "Máme svobodu, ale nemáme co jíst." Případně: "Co je mi platné, že můžu do Ameriky, když si to nemůžu dovolit, protože na to nemám." Velice mi vadí, že ti lidé nejsou schopni vnímat onen rozměr osobní svobody. I když mne svobodný tisk právě docela tvrdě ostouzí, dodnes jsem každé ráno vděčný za to, že žiju jako svobodný člověk. A mám z toho obrovskou radost, protože jsem takový pocit po čtyřicet let minulého režimu neznal. Myslím, že i kdybych neměl co jíst, měl bych ze své svobody radost.

Jiří PernesJiří Pernes

Lidé nejspíš nestrávili beztrestnost minulé nomenklatury, která si při přesunu státního majetku do soukromých rukou mnohdy opravdu slušně nahrabala. Našel byste v dějinách ekvivalent divokého kapitalismu 90. let?
Ne, s tak obrovskou výměnou vlastníků jsem se v historii nesetkal. Snad jedině po Bílé hoře, a potom v roce 1948, kdy šlo však o něco jiného. Tehdy stát ukradl vlastnictví soukromníkům. Kdežto po roce 1990 společné vlastnictví státu ukradl kdosi, o kom vlastně ani nemáme přesnou představu. Jako by se ten majetek ztratil. Obávám se, že při přesunech státního majetku u nás zdomácněly vlčí praktiky.

Označované například hojně skloňovaným slovem korupce?
Nepochybně také. Hlavně však Československo před dvaceti lety nebylo na kapitalismus vůbec připraveno, zvláště po právní stránce ne. Privatizace proběhla bez právního rámce, který by omezil podnikatele, co se nechávali slyšet, že peníze nesmrdí. Majetkové změny byly prioritní a převládly nad právem i morálkou. Což charakter naší společnosti poznamenalo.

Brno má v oblasti polistopadové privatizace pár opravdu vzorových kousků: dnes už zbořený zimní stadion za Lužánkami, privatizací deset let chátrající a nepoužívané Riviéry a desítky dalších. Která ta kauza je podle vás nejvýraznější?
Osobně mi přijde nejvíc neuvěřitelný případ Riviéry. Čerstvě opravený pisárecký areál, kam Brňané velmi rádi chodili, dokázalo tehdejší zastupitelstvo za neskutečných podmínek (pronájem za symbolickou částku na sto let - pozn. red.) pronajmout člověku, který sice tvrdil, že tam bude vystavovat živé žraloky, ale nakonec se tam lidé dlouhá léta nemohli chodit ani koupat. Celé to bylo uzavřené a nikdo s tím léta nejen nedokázal nic udělat, ale dodnes také nebyl nikdo popohnán k odpovědnosti za to, že něco podobného připustil. Myslím, že tyto případy z 90. let by si i dnes zasloužily podrobné objasnění nejen historické, ale také právní, i když jsou ony kauzy po takové době pravděpodobně promlčeny. Jenže by ani teď nebylo marné vědět, že právě tohle je ten konkrétní člověk, který za takové věci může.

Váš kolega historik Jiří Suk nedávno nazval 90. léta právě kvůli těmto skutečnostem neonormalizací. Ztotožnil byste se s ním?
Určitě ne, pokud by mělo jít o analogii se 70. a 80. léty 20. století. Znovu opakuji, že přes všechny její nedostatky vnímám tuto společnost jako svobodnou a s obrovským potenciálem. Věřím, že i u nás nastoupí generace, která nebude spjatá s korupcí a špínou.

Jiří Suk považuje dále za signifikantní, že Češi označují minulý režim kabaretním slovem "totáč", což je podle něj dokladem obecného vědomí, že jsme v tom hřejivém "pelíškoidním normalizačním bahýnku" byli zkrátka namočení všichni.
Ano, nedokázali jsme jednoznačně říct, že s minulým režimem končíme přesně podle citace ze zákona, že "tento režim byl zavrženíhodný a odpor proti němu chvályhodný". Podle mého názoru je skutečně třeba srovnávat komunismus s nacismem, protože obecný tlak ideologie byl v obou těchto zřízeních všudypřítomný. Pro obyčejného Němce, který nepropadl nacismu, muselo být stejně strašné žít obklopen stálou propagandou jako pro nás, které nutili chodit na veřejné schůze, prvomájové průvody, dívat se na stálou propagační výzdobu... Němci se z toho dokázali dostat a těžko by o nacismu někdo natočil Pelíšky, které by to všechno i tak trochu idealizovaly. Právě proto, že všichni vědí, jak ta doba byla hrozná. Ale o komunismu promluvil jenom ten krátký zákon o zavrženíhodnosti komunistického režimu a dost.

Jiří Pernes

Jan Hřebejk ve svém posledním filmu Kawasakiho růže pojmenoval "estébáka", kterého hraje Ladislav Chudík, Kafka. Jde o skutečné jméno surového příslušníka StB, který pálil prsty zpěváku Vlastu Třešňákovi a donutil ho k emigraci. Při polistopadovém soudu byl tento zazobaný novodobý podnikatel Josef Kafka odsouzen ke směšné pokutě. A i tu mu při odvolání odpustili.
Jistě, kdo z komunistických funkcionářů a estébáků byl potrestán? Unikl prokurátor Karel Vaš, který má prokazatelně na svědomí lidské životy, Polednová-Brožová dostala směšný trest...

I komunismus by si zasloužil svůj norimberský proces?
Rozhodně jsme se s komunistickou minulostí měli rozejít daleko důsledněji. Alespoň ti, kteří se na něm bezprostředně podíleli, měli nést díl zodpovědnosti. I když jsme v tom takzvaně "žili všichni". Jenomže právě ony hranice zodpovědnosti jsou velmi důležité. Pro mě jimi byla třeba skutečnost, že jsem nevstoupil do KSČ a nespolupracoval s StB. Ovšem přinejmenším u stranických funkcionářů, placených aparátčíků, kteří ten režim vytvářeli, a u lidí, jako byli estébáci, co jej drželi, se mělo říct, jaký díl viny nesou.

A protože jsme tyhle lidi neoznačili, hledáme dnes pseudoviníky v mediálním honu na agenty, absolventy VUML, postupně asi i členy SSM, Pionýra, ROH...
Přesně tak, pátráme všude jinde, jen ne na pravých místech. Alespoň lustrační zákon že jsme na začátku 90. let prosadili a odlišili se tak od jiných postkomunistických států, takže u nás se exponenti minulého režimu nemohou alespoň podílet na státní správě. A že si také mnohé politické strany prosadily lustrace svých kandidátů. Ovšem i tento sebeočistný krok byl málo, protože zůstali soudci a právní kontinuita, nezměněné zákony.

Čehož zkušení aparátčíci dokázali využít zejména v ekonomické sféře.
Jistě. Bohužel.