Lidé si vás asi nejvíc pamatují jako manželku Miroslava Donutila alias nadporučíka Růžičky ve filmové adaptaci Škvoreckého románu Tankový prapor a coby uklízečku v Kleinově filmu Jak básníkům chutná život. Jak jste se k těmto rolím dostala?
Přišel za mnou právě můj kolega z Divadla na provázku Mirek Donutil a ptal se, jestli si nechci zahrát v Tankovém praporu. A protože mě zná jak své boty, dostal mě na to, že se tam budou jíst řízky, které miluju. Jeli jsme kamsi do severních Čech, kde se točilo – jenže ony to byly vojenské řízky, co tam smažili vojáci. Takže si to asi dovedete představit: všecky byly obalené ve chlebové strouhance, připálené...
A co ti básníci, jak jim chutná život?
Tam mě dostala výtvarnice Jana Zbořilová. Měla jsem dokonce hrát už v předchozím dílu Básníků učitelku ruštiny. Učila jsem se i nějaká slovíčka, diktófka a tak, jenže když jsem to pak odkroutila, vidím najednou hrůzu v očích režiséra Dušana Kleina. Takže mi bylo jasné, že moji scénu vystřihnou. A taky jo. Mně to bylo fuk, prošla jsem se po Praze a jela domů, nijak jsem nepátrala, co se jim nelíbilo. Ale při natáčení dalšího dílu Básníků, kde jsem právě hrála tu nemocniční uklízečku, se mi Klein omlouval, že to tam nemohl nechat, protože jsem byla, jako kdybych z oka vypadla manželce tehdejšího postrachu filmařů, bolševického cenzora Jiřího Purše. Takže Klein věděl, že by to určitě neprošlo. Mimochodem, ta moje uklízečka v dalším dílu se jmenuje Kiliánová, a když jsem chodila za matkou do nemocnice, sestřičky se ptaly, jestli jsem tu jejich uklízečku neznala. Že byla úplně stejná a jmenovala se taky Kiliánová.
Jak jste vlastně coby disidentka snášela polistopadový vývoj?
Za starého režimu jsem chápala lidi, kteří museli třeba živit rodinu, že se báli. Ale po Listopadu jsem najednou viděla, jak i za nových poměrů uhýbají a vykládají všelijak omluvně sami sebe...
Jak to myslíte?
No, třeba nebožtík skladatel Jirka Bulis mi za komančů nikdy nepodepsal žádnou petici a otevřeně říkal: „Já su posr..ej.“ A to jsem brala. Ale když jsem po Listopadu pracovala s Petrem Cibulkou, proti kterému byla tehdy většina lidí, tak mi začal moralistně vyčítat, jak to, že něco kritizujeme.
Takovou kritiku lidé tehdy tvrdě vyčítali i Karlu Krylovi, který, jak teď vidíme, měl v lecčems pravdu. Ovšem Cibulka jednal dost psychopatologicky...
U něho to není psychopatologie. Cibulka je cvok. Jeden jeho příbuzný mi vyprávěl, že ho ještě za komančů nechávali vyšetřit na brněnské psychiatrii a tam zjistili, že je opravdu blázen. Jenže to se tehdy nehodilo fízlům do krámu, takže ho zavírali jako duševně zdravého. Což nebyl. S těmi blázny je to ovšem dodnes divné. Třeba aktivista Lumír Šimeček, účastník polistopadových demonstrací, kterého zavřeli za napadení souseda, který Šimečkovi poškozoval auto, si svůj trest odseděl v plné výši, ačkoliv je taky evidentně duševně nemocný. Pustili ho teprve vloni v září.
Myslíte toho hladovkáře, kterého jste se s přáteli snažili dostat z vězení, v němž si odseděl spoustu měsíců? Ten podle všeho skutečně není duševně zdravý.
Ano, občanské sdružení Český ombudsman, se kterým dodnes spolupracuju, se ho snažilo dostat ven po půlce trestu. Jenomže jediný, s kým byli na soudě vůbec ochotní jednat, byl ředitel Centra experimentálního divadla Petr Oslzlý, který na mou prosbu napsal na Šimečkovu obhajobu dopis. Ten u soudu sice přečetli, ale zároveň soudce prohlásil, že ani pan Oslzlý nezaručí Šimečkovu nápravu.
Zato napravovat duševní nemoc ve vězení je zajímavý model. A někdy jsou i ti cvoci navíc zajímaví. Třeba konzistentní tažení Petra Cibulky proti Rusku je sice úplně ujeté, ale neznamená, že by místy neměl pravdu.
Škoda, že z té své nekompromisnosti tak blbne. Měří všechno siderickým kyvadélkem... Ale ke mně se tehdy jako k pracovnici Necenzurovaných novin nechoval tak špatně, dokonce mě i docela slušně platil, pět tisíc byly v první půlce 90. let slušné peníze. Jenže pak si jako životní družku našel bývalou komunistku, která se do toho vložila a chtěla, abych za část výplaty psala články, což jsem nikdy nedělala, vždycky jsem organizovala chod redakce. A protože já si nikdy nevidím do pusy...
To si umím představit.
Ono je to vidět i z té mé kauzy, ve které mě první předseda polistopadových Mladých konzervativců David Částek zažaloval o půl milionu odškodného. Polistopadový Český deník totiž na začátku 90. let otiskl můj dopis, ve kterém jsem chtěla, ovšem jen pro potřebu redakce, vysvětlit brněnské propletence. A napsala jsem kromě jiného, že Částek byl původně „ambiciózní svazácký spratek“. Po letech soudů jsem měla zaplatit náklady řízení přes 50 tisíc korun. Jenže to už jsem byla nemocná a ty peníze jsem neměla. Po nějaké době jsem se dozvěděla, že je za mě tajně zaplatil můj obhájce Jiří Machourek.
Jak se vlastně vy, kterou v 90. letech zatýkali na brněnském Moravském náměstí u pomníku rudoarmějce, kde jste nápisy v azbuce polévali červenou barvou, díváte na dnešní akce typu trenýrky na Hradě od skupiny Ztohoven?
Ta mě moc potěšila! Nebo ten řidič Roman Smetana, co přimaloval před volbami v roce 2010 politikům na plakáty tykadýlka! To byla krása, jakou si ti lidi na plakátech ani nezasloužili. Naše akce byly tehdy ještě úplně naivní. Dnes jsou daleko vtipnější a lepší. Ona ta naše snaha o nějaké sundávání soch byla opravdu hloupá, zvlášť když se díváme, co se dnes děje. Ale já bych toho rudoarmějce ani neodstraňovala, jen jsem chtěla, aby ty nápisy v ruštině byly červené. Jen si představte: nápis v řeči okupantů z roku 1968 červený a naproti, kdyby se z doby nacistické okupace zachovala socha Hitlera, tak ta by byla politá hnědou. Paráda!
To by v téhle zemi asi neprošlo.
Ne, protože každý měl po Listopadu aspoň trošku másla na hlavě a hlavně si chtěl rychle užít toho bohatství, které se nám po listopadu 1989 nabízelo.
Vy se tomu ale smějete a nevypadáte nijak zapškle. Ačkoliv zdravě právě taky ne.
Já jen nemám žádnou energii, i když bych ještě ráda něco dělala. Jinak mě vlastně nic nebolí. Přivodila jsem si ale mnohaměsíční únavový syndrom, jehož počátek vidím v roce 1988, kdy jsem šestnáct dní držela hladovku za politické vězně, Magora Jirouse a další. Moje srdce nedostávalo dlouho žádný cukr a to byl začátek.
Po listopadu 1989 jste ale ještě hodně pracovala.
Nějakou dobu to šlo překonat, ještě jsem měla rezervy. Ale v těle se něco fatálně pokazilo a nepomáhá nic, ani alternativní medicína, ani normální prášky, protože na ty mám z velké části alergii. Několikrát mě přesvědčili, ať je jím. Třeba mi dali lék na ředění krve, který jsem nechtěla, protože mi po něm pořád tekla krev z nosu. A dva dny nato mi po něm ochrnuly ruce. Takže jsem šla za neurologem, který mi dal lék na epilepsii. A to už byl úplný výbuch. V noci jsem se vzbudila s pocitem, že umírám. Ještě nikdy mně nebylo tak zle.
Vyháněli čerta ďáblem?
Přesně tak. Dnes jsem vlastně pořád unavená. V šest večer usínám u televize. I ten svůj aktivismus už brzdím, opravdu už nemám sílu. Případ Lumíra Šimečky mi dal hodně zabrat, chodila jsem na jeho soudy, a ty měl často. Ale nedalo mi to, když jsem toho člověka viděla. Jako by se dnes už jen blázni a malé děti bili za pravdu. Což je taky zvláštní, protože do roku 1989 pobýval Šimečka x-krát v blázinci a po Listopadu najednou byl za všechno zodpovědný a mohl jít do vězení.
Žádný soudce jeho duševní stav nevzal v úvahu?
V justici dnes působí z velké části lidé, kteří nejsou osobnostmi. A navíc do ní přetáhli i atmosféru z komunistické minulosti. Vždyť v justici zůstali vlastně všichni bývalí soudci i prokurátoři, nikoho nevyhodili, navíc je vybavili nepostižitelností...
Pravda, komunistický mučitel Alois Grebeníček nebo třeba soudce Karel Vaš, který se podílel na justiční vraždě generála Heliodora Píky, dřív umřeli, než je odsoudili.
Už se nad tím nerozčiluju, protože to nikam nevede. Dnes tady ke mně do bytu po našich rodičích, který jsme privatizovali, chodí sestra Magda, volám si s kluky z Českého ombudsmana a poslouchám rozhlas Plus – i když ten má do Svobodné Evropy pořád ještě daleko. Otec mi umřel v roce 1989 a převratu se nedožil, jenže on už ani nevěděl, že mě zavřeli, moje máti mu tehdy raději řekla, že jsem odjela s divadlem na zájezd. A o matku jsem se starala, dokud neumřela. Od roku 1995, kdy dostala parkinsona, do roku 2003. No, a jinak už dnes nikam moc nejdu, špatně se mi chodí. A pak, když pozoruju ten cvrkot, ani se mi nechce.
