Devětadvacetiletá Lenhartová za svoje angažmá dostala několik ocenění. Její příběh představuje MF DNES v dalším dílu seriálu Ženy jižní Moravy.
V létě 2015 se zvedala uprchlická vlna přes Balkán, která vyvrcholila o několik měsíců později, na podzim. Statisíce především syrských, iráckých a afghánských válečných utečenců směřovaly do západní Evropy, kde hledaly ochranu a zázemí pro svoje rodiny. Země na balkánské trase ale nebyly na takové množství lidí na cestě připravené a hlavně na maďarsko-srbských hranicích vládl chaos.
„Mám jen tak sedět doma, když někdo trpí?“ vzpomíná dnes Lenhartová na nápad, jenž nejen jí změnil život.
Ženy jižní MoravyLetní seriál přibližuje pozoruhodné ženy spjaté s Jihomoravským krajem. Každý týden představí jednu ženu, která je nejen úspěšná ve své profesi, ale k tomu ještě dokáže působit na svoje okolí, přispět k lepší atmosféře ve společnosti, nastartovat pozitivní změnu nebo zlepšit život jiným lidem. |
Požádala tehdy pár přátel, jestli by jí nevěnovali nějaké hygienické potřeby, které původně chtěla sbalit do batohu a rozdat v Maďarsku. Právě tam byla situace nejhorší, protože tisíce lidí zůstávaly v zemi bez jakékoliv pomoci a podpory, napospas převaděčům.
Její výzva ale strhla lavinu – s nabídkou pomoci se jí začaly ozývat desítky lidí. Rychle tak vznikla veřejná sbírka v univerzitním kině Scala na Moravském náměstí v Brně, která do pár týdnů zaplnila sklad oblečením, dekami, spacáky, stany či trvanlivým jídlem.
Poprvé se tváří v tvář uprchlické vlně ocitla v září 2015 v maďarském Röszke nedaleko Szegedu.
„To první setkání bylo emocionálně nejnáročnější, protože člověk měl pocit, že žije v Evropě v bezpečí. Že když je potřeba, dostane informace a zdravotní péči. Najednou ale zjistíte, že je to iluze. Vidíte rozpad institucí, které nedělaly, co měly, selhaly celé státy. Zásobování desetitisíců uprchlíků na cestě v Maďarsku a Řecku bylo čistě na neziskovkách a dobrovolnících. Státy nezajišťovaly nic a zároveň ti lidé zůstávali mimo oficiální tábory, na polích na hranicích,“ popisuje dnes svoje první pocity, když stála na rozpáleném holém kukuřičném poli.
Kolem nebylo nic a ve špinavých stanech bivakovaly především utrmácené a vystrašené rodiny s dětmi, které měly za sebou tisíce kilometrů útěku před válkou. Byly přitom odkázané na pomoc několika dobrovolníků z Německa a Česka, kteří jim rozdávali jídlo a oblečení.
Dobrá zpráva o společnosti
Nabídek pomoci začalo přicházet tolik, že se v lednu 2016 rozhodla s přáteli založit spolek Pomáháme lidem na útěku, který za dva roky vyslal už kolem čtyř tisíc lidí na pomoc utečencům.
„Je to neuvěřitelně dobrá zpráva o české společnosti. Vznikla dobrovolnická komunita, jež se zapojuje do pomoci i tady v Čechách mezi sebou. S mnoha z těch lidí se dodnes přátelím, je to taková velká rodina. A protože sama jsem z velké rodiny, vnímám jako největší přínos, že jsem se mohla seznámit s tolika strašně zajímavými lidmi napříč společností i věkem,“ říká Lenhartová, která pochází z Přerova.
A oceňuje také další faktor. „Bylo to výborné i pro rozvoj mých organizačních a manažerských schopností. Vyzkoušela jsem si věci, ke kterým bych se normálně nedostala,“ povídá s tím, že s organizační a dobrovolnickou činností měla předtím naprosto minimální zkušenost. Týkala se jen táborů pro děti nebo stáže v brněnské neziskovce Ratolest, která pomáhá sociálně znevýhodněným dětem.
Tři otázky pro Zuzanu LenhartovouJaký mám vztah k Brnu? Jaká jsou moje oblíbená místa jižní Moravy? |
Podle Lenhartové ale nejde jen o samotné dobrovolníky. „Jsou tu další desetitisíce lidí, s nimiž mluvili o svých osobních zkušenostech s uprchlíky a muslimy. A osobní zkušenosti jsou vždy nejcennější svědectví,“ má Lenhartová jasno.
Čeští dobrovolníci dnes působí ve dvou uprchlických táborech v Srbsku – v Adaševci a Principovaci. „Vedeme tam prádelnu, děláme noční hlídky ve stanech, pořádáme volnočasové aktivity, distribuujeme hygienické potřeby. To vše dohromady asi pro 1 500 lidí,“ vypočítává současné aktivity spolku.
Podle ní na jednu stranu vyhrocená diskuse o uprchlících v médiích opadla, na druhou stranu se ale také výrazně změnila veřejná diskuse.
„Díky českému týmu dobrovolníků se dostává do společnosti i opačný pohled než ten vyhrocený. Problém spíš vidím v tom, že je běžné nadávat a vyhrožovat uprchlíkům a lidem, kteří jim pomáhají nebo je odmítají odsuzovat,“ říká Lenhartová, která je terčem nepříjemných výhrůžek vlastně pořád.
Trochu vynahradit jí to může veřejné uznání, jehož se jí dostalo. Loni převzala za tým českých dobrovolníků Cenu Alice Masarykové, kterou uděluje americké velvyslanectví při příležitosti mezinárodního Dne lidských práv. Rok předtím ji MF DNES zařadila do výroční galerie osobností Češi roku.
Veřejnou podporu získala také od domovské Masarykovy univerzity, kde na pedagogické fakultě učí, pracuje jako výzkumnice a připravuje se na doktorát.
A kde se vidí za deset let? „Nemám žádnou konkrétní představu. Ráda bych dělala věci, které mě baví a dávají smysl, které mě rozvíjejí a pomáhají někomu dalšímu. Ráda bych si dopřála nějaký čas pocitu bezpečí, člověk je totiž pořád pod tlakem,“ přemítá mladá žena, která na svých cestách zavítala s přítelem třeba na několik týdnů do Indie.
