Má zkrátka punc výjimečnosti. Přímo nad ní se majestátně tyčí Petrov, navíc je jediná svého druhu v České republice i v sousedních zemích. Brněnská restaurace L’eau Vive – Živá voda má jedinečnou, až rodinnou atmosféru a nezvyklé „pracovnice“.
Přestože jde o francouzský podnik, o jeho kompletní chod pečuje osm misionářek původem z Vietnamu, Konga, Francouzské Polynésie či Burkiny Faso. Poznáte je podle úsměvu i tradičních šatů charakteristických pro země, z nichž pocházejí. „Chceme ukázat možnost žít mezinárodně, v tom dobrém slova smyslu,“ zní hlavní heslo misijních sester, jež si nepřejí v souladu s pravidly komunity uvádět svá jména.
Po vzoru dalších podniků, které francouzská misijní rodina Donum Dei zřídila na pěti kontinentech, je ráz petrovské restaurace jednoduchý, přesto elegantní a příjemný. Prostě domácí. Výjimečné kulisy pak Živé vodě propůjčuje právě umístění přímo pod hradbou katedrály. „Už jsem si zvykla,“ reaguje s úsměvem sestra pocházející z Burkiny Faso na otázku, jak se na Petrově žije.
Právě ona zdejší podnik neoficiálně zastupuje. Hlavně proto, že umí nejlépe česky. Před příchodem do Brna působila v restauracích v rodné zemi, Francii a Itálii. „Místo pro nás není podmínkou, aby byl člověk šťastný. Jsem šťastná ve svém povolání,“ tvrdí.
Práce v restauraci je součástí jejího poslání, přestože jako malé dítě snila o povolání zdravotní sestry. „Tou nejsem, ale pomáhám s něčím podobným. Sloužit Bohu bylo mým vnitřním přáním už v jedenácti letech. Pak jsem na to trochu zapomněla, ale ten pocit se ve mně opět probudil v šestnácti,“ vypráví. V restauraci misionářky pracují bez nároku na mzdu a výtěžek z provozu často věnují charitativním účelům u nás i ve světě.
Romantická zahrada s růžemi i bylinkami uprostřed města
Věže katedrály jako by hlídaly sedící hosty, zatímco ti si mezi růžemi a slunečnicemi vychutnávají své pokrmy. Právě v letních měsících je dominantou podniku rozkvetlá historická zahrada. Menší rozárium plné barev i vůní tak obklopuje návštěvníky z jedné strany, záhony s rajčaty a bylinami z té druhé. Pozorné oko objeví i arašídy či okru, některé rostliny si s sebou sestry přivezly z Vietnamu či Afriky.
Je zde zvláštní klid. Možná proto, že hlavním zájmem není zisk, ale spíše jakási citlivá laskavost. Na své cestě Evropou se v Živé vodě rozhodl povečeřet i mladý italský pár. „Toulali jsme se městem, zamířili ke kostelu a objevili tuto zahradu. Jednoduše se nám tu líbilo. Venku jsme viděli menu a přišlo nám to zajímavé a jiné,“ pochvalují si Luca a Leonora z Boloni.
Stejně jako každý večer, i dnes zní restaurací krátce po 19. hodině zpěv lurdské písně Ave Maria. „Je to naše modlitba,“ vysvětluje sestra, která mezi venkovními stoly roznáší text písně, aby ke zpěvu přizvala také večeřící hosty. Za doprovodu jemných kytarových tónů jedné z kuchařek zazní nejprve francouzská, poté česká verze. Při refrénu se pomalu přidávají i hlasy některých návštěvníků.
Restauraci sestry založily v březnu roku 2004, kdy přišly na pozvání brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho. Ten misionářky řádu Donum Dei poznal při svém pobytu v Římě. „Jsem jediná, která tady působí už od začátku. Další je zde sedm let, u ostatních je to různé. Někdo tu žije dva měsíce, někdo pět let. Střídají nás podle potřeby,“ vysvětluje sestra z Burkiny Faso.
Stejně jako ona jsou i ostatní přátelské a otevřené jakékoli komunikaci. A to hned v několika jazycích. Se zahraničními hosty mluví francouzsky, španělsky nebo italsky. Češtinu ovšem nevyjímaje. „Je pro nás povinné učit se jazyk země, v níž žijeme. S češtinou jsme začaly až po příchodu do Brna,“ vysvětluje.
Tradiční česká kuchyně i francouzské speciality
Kuchařskému umění se misionářky učí ve Francii při takzvané formaci nebo až po příchodu do Česka. Přísloví, že v jednoduchosti je krása, zde však platí dvojnásob. Nad okázalostí převažuje spíše přirozenost a jednoduchost, což se odráží i v jídelníčku.
Přesto je zdejší kuchyně vyhlášená, o čemž svědčí také její kniha vzkazů. Návštěvník si pochutná na tradičních českých pokrmech i vybraných francouzských specialitách. „Nabízíme třeba šneky vařené ve víně nebo smažená žabí stehýnka. A nebojte se, je to opravdu dobré,“ ujišťuje sestra.
A jak po letech zkušeností hodnotí Čechy? „Oproti Francouzům či Italům jsou klidnější, nepustí člověka hned k přátelství. Je potřeba jim dopřát čas, dávají si pozor. Je to asi povahou, rozhodně to neberu negativně. Češi na nás spíše koukají. Beze slov. Možná se bojí zeptat, že je to neslušné,“ usmívá se.
Je evidentní, že mnozí návštěvníci se do restaurace opakovaně vracejí, s některými se misionářky zdraví jako s přáteli. Přesto se prý občas stane, že host odchází nespokojený. Podle všeho se však nejedná o častý jev. „Příjemné a poklidné prostředí, ve kterém může člověk alespoň na chvíli zapomenout na starosti a shon všedních dnů,“ popisuje atmosféru jeden z návštěvníků v knize vzkazů. Lidé děkují za vřelé přijetí i výbornou kuchyni.
Podle sestry vše, co můžou udělat, je snažit se, aby se u nich hosté cítili dobře a byli tak více otevření. „V tom je smysl mého života. Když lidé přijdou, aby v ten krátký moment mohli něco zažít s otevřeným srdcem.“
