Karel Procházka získal nejvyšší skautské vyznamenání. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Dvaaosmdesátiletý skaut z Brna získal unikát: Řád Stříbrného vlka

  • 12
Celý život budoval v dětech lásku k přírodě a respekt k sobě samým. Skautské myšlenky neopustil ani v době, kdy bylo hnutí zakázané. A po revoluci byl mezi prvními, kteří do Brna z Vídně dovezli Betlémské světlo, jež se na Vánoce už stalo ikonou. I za další životní postoje získal Brňan Karel Procházka nejvyšší skautské ocenění Řád Stříbrného vlka.

Řád Stříbrného vlka může nosit jen dvanáct mužů v republice. Od soboty se jím pyšní Karel Procházka, kterému "jeho" skauti neřeknou jinak než Hockay. Dvaaosmdesátiletý rodák z brněnských Židenic měl nahnáno jen jednou – jako malý kluk, když se schovával za války v židenickém kostele před střílením.

Řád Stříbrného vlka

Je nejvyšším skautským vyznamenáním v České republice a je českou obdobou nejvyššího mezinárodního skautského vyznamenání – Bronzového vlka.

Je udělováno doživotně za mimořádné zásluhy o rozvoj a šíření skautských myšlenek a celoživotní službu ve skautském hnutí. 

Počet žijících nositelů Řádu Stříbrného vlka může být nejvýše 12. Ocenění je určeno pouze mužům.

V životě jste už dostal několik skautských ocenění. Jak si vážíte toho nejvyššího?
To bych čekal všechno možný, jenom to ne. Vůbec, ani ve snu, by mě nenapadlo, že to dostanu. Nikdy.

Věděl jste vůbec, že vás nominovali?
Ne. Vůbec.

Odkud pochází vaše přezdívka Hockay?
To není přezdívka, to je jméno! To byste mě urazila! Je to staré indiánské jméno, dostal jsem ho před značným počtem roků.

Rodiče vás vedli ke skautu?
Ne, přihlásil jsem se sám. Oni skauti nebyli.

Kdy jste ve skautu začal?
Začal jsem ještě za druhé světové války. Měl jsem asi třináct roků tehdy. Ve dvaatřicátém oddíle v Židenicích. Tenkrát se střílelo z Řečkovic do Brna. Já jsem se schovával v židenickém kostele ve sklepě, strašně jsem se bál. Prožil jsem to strašně škaredě. To místní kněz nás zavedl do toho sklepa. Schoval nás tam přes ten nálet. Stříleli tady ze severu směrem do města. To nepřeju ani psovi, aby to zažil. Šlo o život. Všude plno prachu a svinstva.

Později jste možná i proto pomáhal organizovat skautské šíření Betlémského světla?
Hned, jak se otevřely hranice, jsme jeli poprvé do Vídně pro Betlémské světlo a od té doby jsem jezdil každý rok. To byl rok 1989 a byl ještě problém dostat se do Rakouska. Vkládá se manželka Jana Procházková: To byla hrozná cesta, to tam jel kdekdo, na hranicích jsme čekali hroznou frontu, museli jsme se vracet, ale dostali jsme se tam.

Manželku jste potkal ve skautu?
Manželka skautuje taky, ale ona je z Hodonína, tam začala. Potkali jsme se v zaměstnání.

Vaše děti ke skautu vedete taky?
Obě dvě dcery jsou skautky. Vnuk Tom už je ženatý.

Taky byl skaut?
Omyl, omyl! Pokládat takhle otázku. Buď skaut je, anebo není!

Takže jste vlastně založili takovou skautskou dynastii.
Jana Procházková: První dcera má kluka, který skautoval. Ona jezdila na tábory vařit a její manžel, lékař, tam jezdil jako zdravotník. Druhá dcera tady v Brně skautovala do dvaceti let, pak se vdala do Horního Štěpánova, tam pracuje s dobrovolnými hasiči. Má tři děti, ty jsou taky u hasičů, takže se u nás pořád pracuje s dětmi. Celá naše rodina byla nějak zapojena do skautování.

Pan Procházka neřekl, za co si Stříbrného vlka zasloužil, tak mi to řekněte vy...
Jana Procházková: Protože on celou dobu pracoval, vedl děti, školil děti i dospělé na lesních školách. Učil všechno možné od zdravovědy přes zeměpis. Aby měly děti vztah k přírodě, neubližovaly si.