Reklama

Požár, poté výbuch. Obležený Špilberk před 275 lety zasáhla tragédie

Dělostřelecká laboratoř na brněnském Špilberku patřila v 17. a 18. století k nejstřeženějším místům pevnosti. S výbušninami tam pracovali ohněstrůjci, zkušení dělmistři a jejich pomocníci, kteří dobře věděli, s jak nebezpečným materiálem manipulují. Přesto tam před 275 lety vznikl požár a zdmi citadely otřásl výbuch.
Špilberk na přelomu 19. a 20. století.

Špilberk na přelomu 19. a 20. století. | foto: kniha Račte pivečko nebo vínečko?

Šetnáctého března 1742 explodovalo kolem 20 kusů dvacetiliberních granátů, tedy jeden o váze zhruba 10 kilogramů, a střelný prach, který byl připravený ke zpracování. O život přišlo 29 lidí.

„Co přesně se tam stalo, není jasné. Patrně šlo o nedbalost, ale rozhodně to byla událost hodná zaznamenání,“ říká brněnský historik Jiří Vaněk, jenž výbuch na Špilberku zpracoval pro internetovou encyklopedii města Brna i do publikace Dějiny Brna.

Neštěstí se stalo ve velmi vypjaté době, kdy bylo Brno obklíčené pruskou armádou Fridricha II. a na Špilberku se soustředila tisícovka z celkem čtyř tisíc vojáků, kteří město bránili. K nim ještě přibylo 600 dobrovolníků z řad obyvatel města.

Reklama

Blokáda začala v únoru 1742, trvala do začátku dubna téhož roku a skončila nezdarem Prusů. Pokud by ale v přípravně munice bylo v osudný den střeliva více nebo kdyby se laboratoř nacházela někde uvnitř hradu, byly by následky fatální. Exploze mohla totiž nahrát obléhateli.

„Bylo to štěstí v neštěstí. Krátce před požárem totiž vojáci přemístili větší množství vyrobené munice z laboratoře do zbrojnice, takže pevnost neutrpěla větší škody a tragická událost obranu Špilberku neoslabila,“ upřesňuje Vaněk.

V citadele se mačkala tisícovka vojáků

Z hlediska počtu obětí to ale byla největší nešťastná událost tohoto druhu na Špilberku a v Brně vůbec. Mezi mrtvými byli také čtyři ohněstrůjci, osm dělmistrů a tři invalidé.

„Byla to rána pro dělostřelectvo, protože ohněstrůjci byli vyšší poddůstojníci, kteří řídili palbu, a dělmistři ti, co pálili. Z dnešního hlediska by se řeklo, že šlo o vycvičené vojenské specialisty,“ poznamenal Vaněk.

Kde přesně byla laboratoř umístěná, dnes není jasné, ale pravděpodobně byla odsunutá mimo zdi pevnosti. I to bylo štěstí. „Podle informací, jež máme z počátku 18. století, se nacházela na bastionu u zadní brány a tam patrně byla i v době výbuchu,“ poznamenal Vaněk.

Událost zaznamenal poručík auditor Johann Maximilián Kindl, který byl členem posádky na Špilberku a působil také jako sekretář zemského velitelství.

I když obléhání Brna v roce 1742 skončilo pro obyvatele města šťastně a Prusové odtáhli s nepořízenou, velení císařských vojsk se z této události poučilo a rozhodlo o zásadní přístavbě hradu. Nechalo postavit kasematy.

„V době blokády se totiž v citadele mačkala tisícovka vojáků a je otázka, jak se tam vešli, protože běžně střežila Špilberk posádka o 50 mužích, kteří tu žili i se svými rodinami. V dobách nebezpečí byla zpravidla posílena, ale maximálně o necelé dvě stovky vojáků. Jenže v době pruského obléhání vzrostl jejich počet na čtyřnásobek,“ popsal Vaněk.

Ze skladu vzniklo obávané vězení

Habsburská vládkyně Marie Terezie rozšíření brněnské pevnosti dokonce zařadila mezi strategické stavby z hlediska obrany celé Moravy.

Nová přístavba s valenými chodbami měla sloužit jako sklad zásob potravin a vojenského materiálu i jako úkryt před bombardováním až pro 1 200 mužů. Zakázku na ni dostal cech brněnských zedníků. Ti také postavili v kasematech čtyři pece na chleba, které byly schopné v době nouze „nakrmit“ až pět tisíc strávníků.

Přístavba více než sto metrů dlouhé chodby v severním křídle Špilberku a kolem sta metrů v křídle jižním trvala tři roky, ale pro účely přímého útoku nebo obléhání nikdy neposloužila.

Pevnost postupně ztrácela na významu a kasematy sloužily hlavně jako sklady. Již dříve ale využívali Habsburkové jednu část jako vojenské vězení.

Až císař Josef II. ji celou přeměnil na civilní věznici pro nejtěžší zločince. A kasematy, jež měly původně chránit a zásobovat obránce města, prosluly jako nejhorší žalář v rakouských a českých zemích, kde si vězňové na doživotí odpykávali trest v temných kobkách přikovaní na řetězu.

Reklama
Sdílet článek Facebook Twitter Google Plus
Reklama

žádný příspěvek v diskusi

Reklama