"Vedení nás na třetí ráno svolalo do studia do Typosu. Když jsme se dozvěděli, co se děje, bylo rozhodnuto, že se vypraví přenosový vůz k vysílači na Kojálu. Vyjelo nás asi deset," popisuje dění v časných ranních hodinách 21. srpna 1968 František Zouhar.
Část osádky přenosového vozu prostředí vysílače dobře znala, protože na něm v minulosti sloužili jako technici. Šéf vysílače je ochotně pustil dovnitř, aby připravili provizorní televizní studio.
"Právě z něj Luboš Popelka oznámil novinářům doma i v zahraničí, že je Československo okupované. Stejně tak, jako bylo tehdy v Brně možné zachytit signál vysílání z Vídně, ve Vídni chytali signál z Kojálu," vysvětluje pětasedmdesátiletý pamětník.
Souběžně s vysíláním z Vyškovska stále ještě vysílalo i brněnské studio Typos. Jeho obsazení se okupantům nepodařilo tak rychle, jak si představovali. Název budovy totiž lidé přelepili. Obrněné vozy proto jen bezradně kroužily v okolí studia. "Pak ale v Barvičově ulici, kde bylo další sídlo, sebrali jednoho kluka, posadili ho do obrněnce a donutili ho, aby jim Typos ukázal," krčí rameny Zouhar.
Štáb na Kojálu se rozhodl přesunout. Bylo jasné, že vysílač pozornosti okupantů dlouho unikat nebude. Přenosový vůz proto odjel do Krásenska, kde jej zaházeli slámou, takže vypadal jako stoh.
"Regionální vysílání jsme připravili z budovy Akademie věd, kam nás pustil věhlasný vědec Armin Delong," upozorňuje někdejší technik. Redaktoři Československé televize, kteří potřebovali být v kontaktu s lidmi, si zřídili ústředí v klášteru minoritů, kam je pustil tamější duchovní. Natočený materiál pak putoval do improvizovaného studia v Akademii věd.
Zároveň se zaměstnanci televize snažili spojit se svými kolegy ve vídeňské televizi ORF. "Znali jsme se s nimi z nějaké předchozí akce v Mikulově. Když se nám konečně s nimi podařilo spojit, zjistili jsme, že naše vysílání už nahrávají. Zachytili už první vysílání z Kojálu, ještě předtím než jsme jej opustili," popisuje František Zouhar.
Kojál v té době naštěstí stále vysílal. Ruští vojáci totiž jeho střežení předali lidovým milicím, které však hlídaly jen to, aby do budovy nikdo nepronikl.
Že vysílač pracuje, to je nezajímalo. "S Vídeňáky jsme se domluvili, že by bylo nejlepší, kdybychom jim natočené filmy raději rovnou posílali přes hranice. Natočený materiál se prostě autem zavezl na hranice, tam se filmy předaly Rakušanům a oni si je odvezli," vypráví někdejší televizní technik.
Hned 22. srpna pak do Vídně odjel i Luboš Popelka, kterého pohraničníci nechali vyjet do Rakouska bez pasu. V tamějším televizním studiu pak pokračoval v komentování dění v okupovaném Československu.
I nadále vysílalo i improvizované studio v budově Akademie věd. Udrželo se plných pět dní. Pak zaměstnanci kvůli sílícímu tlaku v centru města studio opustili.
"V Krásensku jsme vyzvedli přenosový vůz a přesunuli se s ním do Vyškova, do vojenského prostoru, který spravovala vojenská akademie. Dali nám k dispozici prostory v řídící věži a pomohli schovat přenosový vůz přímo před budovou. Odtamtud se vysílalo ještě šestadvacátého a sedmadvacátého srpna. Pak jsme na výzvu vlády s vysíláním skončili," poznamenává Zouhar.
Kojál, přestože byl obsazen ruskou armádou, vydržel vysílat nejdéle. Šestadvacet lidí, kteří se na vysílání podíleli, přišlo dva roky poté o práci. "Já měl štěstí. Zastal se mě nově jmenovaný vedoucí, tak jsem si práci udržel," dodává bývalý technik.
