Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Návrat nežádoucí, označilo gestapo doklady jeho otci. Pak už ho neviděl

  19:30aktualizováno  19:30
Moc dobře ví, jak gestapo před více než sedmdesáti lety mučilo své oběti. Sám si toho totiž od něj hodně vytrpěl, ale nejen on, ale také jeho nejbližší. Stanislav Bodlák z Brna se na seznam pověstné nacistické tajné policie dostal po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Stanislav Bodlák s deníkem svého bratra Miloše, který v něm zaznamenal svůj útěk z Protektorátu Čechy a Morava. | foto: Hynek Zdeněk, 5plus2.cz

Jednadevadesátiletý muž zažil poprvé hrůzy okupace v době, kdy mu bylo 18 let. . Přesto si dodnes na vše dobře pamatuje: „Na takové věci člověk nemůže zapomenout, i kdyby chtěl,“ tvrdí.

Kalendář ukazoval 17. září 1942, když u domu rodiny Bodlákových spěšně zastavila auta, vyskákalo z nich několik mužů v dlouhých kožených kabátech a okamžitě se začali dobývat dovnitř. „Pozatýkali tehdy celou naši rodinu. Matku a sestru transportovali do tábora ve Svatobořicích. Nás chlapy odvezli na gestapo, které mělo svou pobočku na Veveří,“ vybavuje si události roku 1942 Stanislav Bodlák.

Zatýkání českých vlastenců tehdy probíhalo na přímý rozkaz státního sekretáře a šéfa policie K. H. Franka, který vyhlásil Akci E, při níž byly zatčeny stovky příbuzných českých vojáků, bojujících proti Říši. Gestapo drželo otce i syna na Veveří přibližně půl roku.

Velitel tábora trápil vězně hladem i zimou

„V březnu 1943 pak vypravilo transport do Osvětimi, do kterého zařadilo i mého otce. Už jsem ho pak nikdy neviděl, protože táta v Osvětimi zahynul. Když odjížděl, měl své doklady označené nápisem Návrat nežádoucí. Byla to cílená likvidace,“ vybavuje si se slzami v očích událost, která se stala před 72 lety.

Co byla Akce E

  • Vyhlásil ji K. H. Frank. Jejím cílem bylo zabránit kontaktům mezi domácím a zahraničním odbojem.
  • V jejím rámci zatkli nacisté celé rodiny českých vlastenců, z nichž mnozí měli příbuzné v zahraniční armádě, a odbojové pracovníky. Za mříže putovali např. příbuzní pozdějšího generála Ludvíka Svobody, Sergěje Ingra a další.
  • Jen na území Moravy bylo zatčeno přes 900 lidí.

Stanislavu Bodlákovi gestapo vybralo jiný osud. Odvezlo ho do internačního tábora ve Svatobořicích, kde po delší době uviděl svou mámu i sestru. Podmínky, se kterými se tam setkal, ale byly snad ještě horší než v Brně. Táboru totiž velel bývalý nadporučík československé armády Franz Kaiser.

„To byl strašně zlý člověk. Vězně trápil hladem, zimou, nočními raporty a rád je zavíral do márnice,“ připomněl krutosti ve Svatobořicích.

Zatímco obě Bodlákovy blízké ženy zůstaly ve Svatobořicích až do konce války, mladého Stanislava si opět „vzalo do parády“ gestapo. „Odvezli mne do Kouniček, kde jsem pak byl celý rok. Pryč z nich jsem se dostal jen díky tomu, že Němci dostávali na frak a potřebovali nutně pracovní sílu. Zřizovali tady pobočné závody, v nichž pracovali totálně nasazení a vězni,“ vysvětluje převoz do Lutína.

Němci mnoho věznů propustili. Ne ale všechny

V Lutíně Němci umístili svou montážní halu letadel Messerschmitt 109. Piloti je pak následně zalétávali v Olomouci. „Tam nás nasadili na budování trati do kamenolomu. Tam jsem v roce 1944 zažil i první Vánoce po dlouhé době, co jsem se najedl. Lidé z Lutína nám tam totiž propašovali vždy nějaké jídlo. Do té doby byly svátky vždy hodně hladové,“ připomněl si smutná léta.

Na počátku roku 1945 se Stanislav Bodlák opět vrátil do Svatobořic. „Němci tam začali vyrábět granáty a potřebovali vězně na jejich výrobu. Podmínky se tam vůči prvnímu pobytu výrazně zlepšily. Velel tam už Bořivoj Schuster, český Němec z pohraničí, který byl už uznalejší. Ubylo trestů a zlepšila se i strava. Kaiser byl totiž tak problematický, že ho Němci sami odvolali kvůli krádežím jídla a zpronevěře peněz,“ doplnil.

Začátkem dubna 1946 začala Rudá armáda osvobozovat jižní Moravu. Když se začala u Hodonína ozývat dělostřelba, Němci rychle všechny dokumenty pálili a mnoho vězňů propustili. Ne ovšem všechny.

„Vybrali si nás asi 120. Naložili nás do vlaku a odvezli směr Brno a Jihlava. Nikdo z nás nevěděl, kam nás vezou a jaké s námi mají úmysly. Transport nakonec skončil v Plané nad Lužnicí, kde jsme se konečně 5. května dočkali osvobození,“ uzavřel vyprávění z doby okupace.

Podnikatel chce vytvořit důstojný památník

Bývalý politický vězeň nese velmi těžce, že místa, kde trpělo za války tolik vlastenců, dnešním lidem nic neříkají. „Štve mne, že dnes je v brněnských Kouničkách ubytovna studentů a jsou tam tenisové kurty. Úplně se odsunul do ústraní jejich pravý význam,“ míní.

Stejně je tomu i ve Svatobořicích - Mistříně, kde o bývalém internačním táboře, v němž za války trpělo přibližně tři tisíce vlastenců, ví už jen několik pamětníků. To se má ale změnit, podnikatel Josef Kouřil tam chce vytvořit důstojný památník.

Druhou světovou válku kromě Stanislavova otce nepřežil ani jeho bratr Miloš, který padl 1. ledna 1945 jako druhý pilot bombardéru Liberator 311. perutě RAF. Muž se tak setkal už jen se svou matkou a sestrou.

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.