Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Stavebník, který dělá pro Brno každou desátou zakázku, sní, že postaví kostel

  13:01aktualizováno  13:01
Brněnský podnikatel Jiří Kaláb podniká ve stavebnictví téměř dvacet let. Do podniku, který nese jeho jméno, se snaží postupně zapojit celou rodinu. Jeho pravou rukou se nedávno stal nejstarší syn Tomáš.

Jiří Kaláb se synem Tomášem | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

"Stavařina je tvrdá řehole, to synovi říkám stále. To se musí žít. Doma jsem o stavařině nikdy špatně nemluvil, teď Tomáš vidí i ta negativa, když jdeme do zteče při obchodním jednání," řekl Jiří Kaláb.

Co máte vlastně ve firmě na starost?
Tomáš K.: Dělám tátovi asistenta, takže vyřizuju věci, do kterých se mu moc nechce. (směje se) Naskytla se nám teď možnost začít podnikat v zahraničí, takže to vyjednávám já. Jinak spolu jezdíme na jednání, spíš poznávám, co se děje ve firmě, co obnáší práce jednatele. Sám tolik zkušeností nemám, spíš se učím.

Jak dlouho?
Jiří K.: Deset měsíců. Udělal jsem kolečko po firmě a učil se, co dělají lidé na obchodním, výrobním a ekonomickém úseku. Na každém oddělení jsem pobyl asi měsíc. Nejvíc času jsem strávil na výrobním, kde je nejvíc lidí a pro mě nejvíc zajímavých věcí.

 

Dcera má velké předpoklady v té emociálnější rovině podnikání.

Takže za chvíli budete měnit název na Kaláb & syn?
JK: To by se nelíbilo dceři Magdě, která studuje stavařinu. Teď dodělala bakaláře na pozemním stavitelství. Tomáš sice přešel do firmy, ale ještě přitom studuje práva, čeká ho rok a půl studia. Po zkouškách je tady celou pracovní dobu. Magda se teď věnuje kavárně, kterou rozjížděli společně s Tomášem. Myslím, že pro praxi je to výborná věc, ví, co je dépéháčko, daňové přiznání, kontakt s lidmi, vyjednávání. Drží kavárnu na solidní úrovni. Na škole se teď může zaměřit více ekonomicky. Myslím, že má velké předpoklady v té emociálnější rovině podnikání, personální práce a kontakt s lidmi bude do budoucna její parketa.

Takže Kaláb & syn a dcera?
JK: Spíš Kaláb & synové a dcera. (Smějí se.) Nejmladší syn Jirka teď dokončil gymnázium a rozhoduje se, na jakou vysokou školu půjde. Dostal se na stavební i podnikatelskou fakultu. Já ho samozřejmě směřuju na stavařinu. Myslím, že na technické věci má buňky, takže ho to bude bavit. Teď pracuje na brigádě na jedné naší stavbě.

A vaše žena?
JK: Žena se zúčastňuje všech společenských akcí. Je dobrým kritikem našich akcí, ať už sportovně -společenských, zahajování nebo závěru staveb. Hlavně nám dělá skvělý servis a zázemí.

Co generační rozdíly? Narážíte na ně občas?
TK: Co jsem zjišťoval od kamarádů, tak spolupráce otce se synem zatím nikomu moc nevyšla. Řekl bych, že se lišíme v pohledu na vnímání firmy, protože táta je stavař, já jsem hlavně ekonom. Máme sice rozdílné pohledy na věc, ale tím, že se vzájemně respektujeme, se vlastně doplňujeme.

Jak to vypadá v praxi?
TK: Já za každou akcí vidím peníze, můj pohled je spíš krátkodobý, řeším, jestli nám investor zaplatí, nezaplatí. Táta se soustředí spíš na kvalitu, na to, aby odvedl dobrou práci, i když na tom zrovna moc nevydělá. Ono se nám to nakonec vyplatí, protože klienti za námi třeba za pět let zase přijdou. To bylo pro mě prozření, které mě obohatilo.

Jednali jsme se šejkem v Emirátech.

Stavíte výhradně v Česku a hlavně na jižní Moravě. Zahraniční expanze byla čí myšlenka?
TK: V zásadě to bylo tak, že mi táta zaplatil exkurzi do Spojených arabských emirátů. Strávil jsem tam týden s Českou betonářskou společností. Pro mě to měla být škola o technické stránce stavařiny. Nezávisle na tom, nás o dva měsíce později oslovil člověk, co v emirátech zprostředkovává obchody s tím, že hledá stavební firmu pro nějakého šejka. Tím, že jsem předtím v zemi krátce pobyl a viděl jsem ten trh, tak jsem se toho chytnul. Jinak bychom na tuto nabídku asi nereagovali. Za poměrně dramatických okolností jsme se dostali na jednání s šejkem v emirátech a ten nám nabídnul spolupráci. Teď vyčkáváme, snažíme se na tamější trh dostat, ale není to pro nás tak jednoduché, protože jsme v takové expanzi amatéři a není to v rámci Evropské unie. Myslím, že během dvou měsíců už bychom mohli spolupráci nějak rozjet.

Co se vám tam rýsuje za zakázky?
TK: To právě pořádně nevíme. Slibovali nám velké zakázky, rozměrů, které tady vůbec neděláme. Otázka je, jaká by byla realita, kdybychom na trh skutečně vstoupili, jaké zakázky bychom vyhráli a dokázali realizovat. Je to velký trh, zpočátku bychom si chtěli na menší zakázce vyzkoušet, jak tam fungují subdodavatelé, partnerské vztahy.

A už jste pronikli do toho, jak to ve stavebnictví v emirátech funguje?
TK: Trh je tam rozvinutý podobně jako u nás. Zajímavější je ale vůbec kontakt s lidmi. My máme rádi všechno podepsané na papíře, Arabové by zase raději nepodepisovali vůbec nic a záleží jim na dobrém slově.

Kaláb

Společnost Kaláb stavební firma loni dosáhla tržeb ve výši 260 milionů korun a hospodařila s desetimilionovým ziskem. V současné době zaměstnává 76 lidí.

Jiří Kaláb se synem Tomášem

Jiří Kaláb, 54
Po studiu na brněnském Vysokém učení technickém zahájil Kaláb svou profesní dráhu v podniku Agrostav Brno. Jako stavitel na živnostenský list začal pracovat rok po revoluci. Po třech letech založil podnik Kaláb - stavební firma. Firma staví hlavně na území Jihomoravského kraje. K největším zakázkám v historii firmy patří golfové hřiště v Jinačovicích a odbavovací terminál brněnského letiště. Ten stavěl společně s firmou Přemysl Veselý. Zakázky přesáhly dvě stě milionů korun.
Firma se od roku 2004 věnuje také vlastní investiční výstavbě. Pod taktovkou Kalába vznikla například Rezidence Semiramis, bytový dům s kancelářemi a obchody na Soukenické v blízkosti centra nebo integrovaný dům na Vídeňské.
Podnikatel ve volném čase sportuje, nejčastěji ho najdete na golfovém hřišti. Jezdí na treky do Himalájí. "Jsou to moje lázně," poznamenal podnikatel.

Jiří Kaláb se synem Tomášem

Tomáš Kaláb, 26
Téměř rok pracuje ve firmě jako asistent svého otce. Se ženou Lenkou čekají dítě. Dokončil studium na Fakultě podnikohospodářské Vysoké školy ekonomické a studuje čtvrtým rokem práva na Univerzitě Karlově. Rád plave (dříve závodně) nebo se potí s kamarády v posilovně.

Jak se ta myšlenka líbila vám?
JK: Já jsem v tomto ohledu silně konzervativní. Stavby jsou tam nádherné, ovšem to protředí osobně neznám. Syn to zkouší, já ho v tom podporuji, ale má to své hranice. Z mé strany hlavně jazykové a to, že nemáme zkušenosti s prací v zahraničí, takže jsem velmi zdrženlivý. Zakázek tady v kraji máme dost, zahraniční trhy pro nás nejsou nutnost. Nechci ale syna v tomto ohledu blokovat, každé jednání je obohacení. Až se kontrakty dostanou do fáze smluv, tak se o tom budeme společně radit. Zatím to ale sleduji s odstupem.

Firmu jste zakládal před šestnácti lety. Můžete popsat své začátky? S jakým odhodláním, možnostmi, kapitálem, do jakého prostředí jste tehdy vstupoval?
JK: Chtěl jsem jít svou cestou, mít svobodu rozhodování, abych nebyl moc podřízen svým šéfům. Vždy mě svým způsobem brzdili svými názory a nařízeními. Od devadesátého roku jsem už proto podnikal jako stavitel na živnosťák. Pak jsme firmu založili s mými dnešními staviteli, s kluky, kteří tehdy měli pár měsíců po škole. Rozjeli jsme to s elánem a myslím, že nám s určitými výkyvy zůstal dodnes. Růst firmy si během těch let vyžádal určitý systém řízení a kontroly, který může fungovat rutinně, ale syn teď do toho vnáší nové oživení.

Co se nejvíc změnilo od počátků vašeho podnikání?
JK: Víc jsme pronikli do právnických oblastí, víc se prostudovává smlouva, jsme v tomto ohledu ostražitější. Na to jsme si v začátcích tak nemuseli dávat pozor. Co se domluvilo, to platilo, ať už to byli živnostníci nebo subdodavatelé. Myslím, že ta doba je teď také taková s tím, že se to vykrystalizovalo. Investory už prověřil čas, ví se, jaká je jejich platební morálka. Jde hlavně o kvalitu a plnění závazků.

Kolikrát jste se spálil kvůli tomu, že jste někoho špatně odhadnul?
JK: V Praze jsme museli kvůli špatné platební morálce investora dvakrát zastavit jednu stavbu, ale přesto jsme ji pak dokončili. Dnes máme za sebou kolem tří set stavebních zakázek a všechny jsme dokončili. Musíme sledovat život investora, v jaké je finanční i společenské kondici, odkud bere prostředky.

Takže to je ve stavebnictví největší kámen úrazu?
JK: Když děláme kvalitně, tak není důvod neplatit. My musíme zajistit kvalitu a pohlídat, aby se řádně platily závazky.

Jaký má finanční krize vliv na platební morálku investorů?
JK: Investoři jsou teď v době krize schopni vyjednat delší doby splatnosti, až devadesátidenní. I možná proto, přestože jsme se toho obávali, jsme výrazný nárůst pohledávek po splatnosti nezaznamenali.

Jak se vás krize dotýká?
JK: Krizi jsem cítil už před rokem a půl. Utlumovaly se developerské projekty. Třetinou objemu tržeb jsme na nich byli závislí, jednak našimi vlastními projekty a jednak jsme stavěli i pro jiné developery. Některé vlastní projekty jsme museli pozastavit nebo rozvolnit. Věnujeme se teď hlavně klasické stavařině jako generální dodavatel. Nicméně rozjíždíme projekt v Podolí.

TK: Stavebnictví v posledních letech nepřímo hodně ovlivňují evropské dotace a s tím souvisí nárůst soutěží, které vypisuje soukromý sektor. Polovina našich klientů realizuje své stavby díky dotacím. Díky tomu nás hospodářská krize tolik nezasáhla.

Jak se vyrovnáváte s tím, že se stavebnictvím je spojena řada korupčních skandálů? Vrhá to stín na celý obor.
JK: Každý má svobodnou volbu. Realizujeme asi deset procent zakázek státních nebo městských. Věnujeme se hlavně soukromým investičním akcím a vztahy se soukromým investorem jsou tvrdší. Soukromý investor své peníze totiž hlídá jako oko v hlavě. Řídím se heslem, že každý pro koho stavíme, musí být našim kamarádem i v budoucnu. Proto jsme možná dokončili všechny stavby, že jsem schopen se těm lidem podívat do očí.

Co jste naposledy stavěli pro město?
JK: V Židenicích jsme pracovali na regeneraci bytového domu, pro kraj rekonstruujeme gymnázium na třídě Kapitána Jaroše, přílet na letišti.
 
Jaké jste loni dělali největší zakázky?
JK: V loňském roce jsme žádné velké akce nedělali, ty největší zakázky se pohybovaly od deseti do čtyřiceti milonů korun. Patří k nim rekonstrukce tělocvičny gymnázia na třídě Kapitána Jaroše, polyfunkční dům na Milady Horákové pro soukromého investora, zateplení školy a školky pro město Rousínov, dokončovali jsme železářství Barták na Táborské...
 
To se neustále rozrůstá a v poslední době začal kromě šroubků a nářadí nabízet polední meníčka.
JK: Je to jedna z nejlepších kuchyní, co znám. Dokonce vám natočí pivo sám pan Barták...

Mrzí mě, že se zrušila soutěž na wellness dům, který měl vyrůst vedle výstaviště. Měla to být krásná akce. V objektu ve tvaru balonu o průměru čtyřiadvacet metrů měl být bazén, wellness centrum a zázemí.

Je něco, co byste v Brně chtěli stavět?
JK: Abych byl upřímný, tak mě mrzí, že se zrušila soutěž na wellness dům, který měl vyrůst vedle výstaviště. Měla to být krásná akce. V objektu ve tvaru balonu o průměru čtyřiadvacet metrů měl být bazén, wellness centrum a zázemí. Stavbu navrhoval architekt Vlachynský, měly do toho investovat Veletrhy Brno. Kvůli nedostatku peněz musely stavbu odložit. Doufejme, že o měsíce, ne o roky. Můj sen je ještě postavit kostel, jinak už jsme snad všechno stavěli.

Kolik času dnes práci věnujete, změnilo se to nějak od doby, kdy jste začínal podnikat?
JK: Ať už dělám cokoli, tak o té práci přemýšlím pořád. Asi před sedmi lety mě oslovila kniha Stephena Coveyho Sedm návyků vůdčích osobností a snažím se tím řídit. Podle mne dokázal skloubit a popsat čtyři životní pilíře, které tvoří vyrovnanost fyzická, společenská, duchovní a duševní. To jsou nohy, které drží stůl v rovnováze. Covey říká, že pilu je potřeba ostřit každý den. Snažíme se tuto filozofii promítat i do řízení firmy, do našich cílů a plánování produktivity. Neříkám, že mě následují všichni, někteří více, jiní méně. I tady Tomáš, přestože se na to dívá trochu skeptičtěji, čistě svým selským rozumem přichází na to, že každá činnost potřebuje určitý systém, řád, hodnoty, základy. V podnikání se nám to vyplácí, protože se k nám investoři vrací. Řídím se heslem, že každý, pro koho stavíme, musí být našim kamarádem i v budoucnu. Proto jsme možná dokončili všechny stavby, že jsem schopen se těm lidem podívat do očí.
 
Jak "ostříte pilu"?
JK: Do kanceláře člověk musí jít čerstvý, ne vytvářet stresovou atmosféru. Když se člověk odreaguje, tak je uvolněnější, lépe nachází řešení. Vždy jsem hodně sportoval a dělám to doposud. Dnes tedy nebudu sportovat, ale zítra navečer už budu na golfovém hřišti. Kromě toho hraju tenis, jezdím na kole, v zimě na běžkách. Mám to rozfázované, v každém ročním období mám určitý sport.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
PŘEHLED: Kandidátky do voleb 2017 pro Jihomoravský kraj

Podívejte se na kandidáty pro volby do Poslanecké sněmovny, které se uskuteční 20. a 21. října 2017. Postupně budeme přinášet aktualizované volební kandidátky...  celý článek

Šárka Skorkovská pracovala na oční klinice Fakultní nemocnice u svaté Anny a...
Žena ve vedoucí funkci musí zůstat ženou, míní oční lékařka Skorkovská

Jen přečíst jména těch, kterým oční lékařka Šárka Skorkovská pomohla znovu ostře pohlédnout na svět, by zabralo dost času. V oboru totiž působí přes pětadvacet...  celý článek

Věstonická venuše
Věstonickou venuši nejspíš zdobila ptačí pírka, vyčetli vědci ze skenu

Slavná Věstonická venuše byla původně patrně ozdobena ptačími pírky. Svědčí o tom čtyři vpichy na temeni hlavy, které nyní měli možnost analyzovat vědci díky...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.