Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Synkopy 61: Máničky se učily hrát za pochodu

  15:31aktualizováno  15:31
Brněnský hudební skladatel, zpěvák, aranžér a hráč na klávesové nástroje Oldřich Veselý (1948) oslaví letos významné životní jubileum. Na konci šedesátých let založil seskupení Great Music Faktory, hrál také s pražským Blue Effectem, ale proslul hlavně jako autor původních skladeb brněnské rockové skupiny Synkopy 61.

Brněnský skladatel a muzikant Oldřich Veselý | foto: Otto Ballon Mierny, Otto Ballon Mierny,  MAFRA

Po roce 1990 se věnuje zejména autorské a studiové práci, od roku 2003 se však vrací i na koncertní pódia. Letos se v nakladatelství Vakát chystá rovněž kniha rozhovorů od Petra Gratiase Oldřich Veselý – černý racek nad Brnem.

Začněme textilní průmyslovkou, kde jste v roce 1967 odmaturoval. Měl jste potom vůbec nějaké "řádné" zaměstnání?
Měl, dokonce dvakrát. Ve Vlněně jsem dělal návrháře, jenže zároveň nastalo jaro roku 1968 a já jsem od přiděleného stolu viděl přímo na nádraží. Bylo krásně, všichni někam jezdili, navíc mi tehdy vyšel singl Válka je vůl, takže jsem rozvázal pracovní poměr a řekl si, že teď už se budu živit jenom hudbou. Načež prásk – a přišli Rusi. Půl roku jsem se všelijak plácal, uvažoval jsem, že snad budu muset krást zálohované láhve před mlíkárnama, abych měl na cigára, načež mi kamarád dohodil druhé zaměstnaní u Městského ústavu národního zdraví. Tady jsem coby šofér tři a půl roku rozvážel brněnským zdravotním střediskům prádlo, sádru na zubní atd. Úžasně volná práce bez štípaček, navíc mezi inteligentními lidmi. A navrch jsem si služební robur a později žuk mohl půjčovat na převážení aparatury, protože jsem u toho samozřejmě hrál. Byla to doba zvláštní svobody a rád na ni vzpomínám.

Já si na svobodu speciálního českého typu taky pamatuju.
Jistě, v létě nebyl problém si tím náklaďákem zajet na přehradu se vykoupat, protože jediná má povinnost bylo hlásit se v sedm ráno u dispečera na Náměstí 28. října, kde stály sanitky a dostal jsem rozpis, kam mám jet. A protože jsem z těch zaměstnanců nákladní dopravy jako jediný měl maturitu, většinou jsem všecko zvládl do jedenácti dopoledne. Nejenže mám orientační smysl, ale tehdy bylo ježdění pohádka, potkal jsem nějakých šest aut denně, víc jich snad ani nejezdilo, a nikdo neřešil špatné parkování, zvlášť u zásobování MÚNZ, to bylo vůbec svaté.

Vraťme se k vašim hudebním začátkům, tedy kousek zpět do středoškolských let na brněnské Střední průmyslové škole textilní.
Na tehdejší poměry to byla hodně liberální škola, vybojovali jsme se třeba kuřárnu, což by na jiných středních školách neexistovalo. Ale na všech tehdejších středních školách vznikaly studentské kapely, my jsme ji založili v roce 1963, kdy bigbít teprve začínal. První impuls, aby vznikla přímo v naší třídě, přišel od kluka-dixilenďáka z Ústí nad Labem, který dal dohromady muzikálnější spolužáky. Začali jsme tedy spolu srandovně vrzat.

Na co jste tehdy hrál?
Doma na klavír, a protože jsem žádné varhany nebo klávesy neměl, začal jsem spíš písničky skládat. A protože v jedné ze tříd klavír kupodivu byl, učil jsem pak u něj kluky své melodie. Se mnou do třídy chodil i Jirka Rybář, který hrál s relativně v Brně už známými Synkopami, a tomu se některé mé pokusy líbily. Taky proto, že tehdy se s původní tvorbou vlastně začínalo, jinak všichni hráli věci převzaté. Včetně Synkop. A teprve po mém příchodu jsme se začali nesměle pokoušel o česky zpívané původní skladby.

Ale řádným členem Synkop jste se nestal?
Protože jsem měl svou studentskou kapelu, nejdřív bezejmennou, s níž jsme vystupovali na různých školních večírcích, Šuřinkách atd. Navíc jsem pro byl Synkopy možná příliš mladý. A po maturitě, už s jinými spoluhráči, se moje kapela přetavila do Great Music Factory, s níž jsme to paradoxně dotáhli až k profesionální třídě. A tehdejší agentura s duchem ještě docela pokrokovým nám udělila vůbec nejvyšší možné ohodnocení. Takzvané přehrávky ovšem znamenaly nejvýš to, že jsme směli, ale ne že bychom se hraním uživili. Zvlášť po příchodu okupačních armád to bylo absolutně nemožné, v takových zlomových chvílích se zájem veřejnosti vždycky upne jiným směrem, zažili jsme to i po roce 1989.

V roce 1967 začaly Synkopy 61 pořizovat své první nahrávky. Prý se na vás tehdy v brněnském nahrávacím studiu Československého rozhlasu dívali tamní zaměstnanci jako na vykouřené máničky, které tam nemají co dělat.
Celkem oprávněně. My jsme to tehdy opravdu moc neuměli.

Brněnský muzikant Oldřich Veselý (vlevo) a Synkopy 61

Takže je pravda, že se tehdejší rockeři učili hrát víceméně na pochodu? I vy, který jste předtím chodil na hodiny klavíru?
Ovšem soukromě k paní profesorce, která mě toho moc nenaučila, protože byla moc hodná a málo přísná. Maximálně noty a nějakého toho Bacha. A pak jsem šest let nehrál vůbec, až mne teprve puberta začala nutit hudebně se vyjádřit. A tehdy jsem se začal učit sám, vždyť já jsem neznal ani, co je akord. Věděl jsem maximálně, která klapka je céčko, ale že by se k tomu měly držet ještě jiné tóny, jsem netušil.

Asi se jeden od druhého nebo docela sami učili tehdy hrát všichni rockeři a bigbíťáci, ne?
Jistě, on to byl tehdy obecně hlavně velký výtrysk spontaneity, který se nejdřív moc nerozrůzňoval, až v letech 1967-8 s tuzemskými beatovými festivaly se kapely vyhranily. Konkrétně Synkopy byly podle mého naprosto nedostižné ve vícehlasých vokálech, také hned na prvním festivalu byly oceněny jako nejlepší moravská skupina díky vokálnímu projevu.

Vy jste s nimi tehdy ještě nehrál?
Ne, ale podstatná část původních českých skladeb, co hráli, byly moje písničky. Na první beatový festival jsem ale jel a dost jsem se vyděsil: skoro všechny pražské kapely hrály Massachusetts. Jako by to byla předepsaná skladba a ony jely jakési povinné krasobruslařské jízdy. Což ale vůbec neplatilo pro moravské a slovenské kapely. Úplným zjevením se tu stal Slovák Dežo Ursini a jeho zcela se vymykající Soulmen, kteří festival vyhráli. A na druhém festivalu skončila jako druhá moje písnička Casanova hraná Synkopami.

To byla vaše první nahraná skladba?
Ne, první espéčko bylo Válka je vůl. Na druhé straně singlu byla úplně jiná skladba, která se Synkopami 61 ani se žánrem neměla nic společného. Byl to vychytralý tah pracovníka brněnského rozhlasu, který vlastně za zády Synkop i autorů sám podepsal smlouvu se Supraphonem a nechal ji vydat. I když Synkopy 61 už měly v té době podepsanou smlouvu s nově vzniklým nakladatelstvím Panton.

Prý si tehdy generačně starší zaměstnanci nahrávacího studia Československého rozhlasu nedokázali s vaší hudbou moc poradit.
To je pravda, technik, který natáčel Válka je vůl, nad tou písničkou ohrnoval nos. Pak ho v rámci generační výměny přeřadili na dechovku. A když kapelník Petr Směja donesl do studia pokoutně vyrobený zkreslovač na kytaru, ten technik prohlásil: "Vždyť to zkresluje." A Směja na to: "To je schválně." "No jo, vy jste zase poslouchali ten Luxembourg (na "západní" hudbu zaměřené rádio – pozn. red.) nebo co."

Jak jste vlastně zvládal režimní tlak normalizace?
Já jsem byl naivní, a protože jsem se pohyboval v okruhu lidí s podobnými názory, měl jsem pocit, že je vlastně sdílí celá společnost. V roce 1971 se mi přes Pragokoncert podařilo ještě legálně vyjet ke dvouletému angažmá v západní Evropě s kapelou Atlantis sestavenou speciálně pro ten účel. Což byla úžasná zkušenost. I když jsem nebyl levicově zaměřený, odcházel jsem na západ s obavami, zmasírovaný celoživotními tvrzeními, že tam jsou všichni zlí a jenom čekají, až nás budou moct okrást. A venku se mi otevřely oči, protože jsem hned vzápětí zjistil, že všude jsou lidi dobří a zlí. Taky jsem se naučil německy, v rámci volna projezdil kus světa a poslechl si ohromující koncerty tehdejších kapel.  

Brněnský skladatel a muzikant Oldřich Veselý (vpravo dole) se skupinou Synkopy 61

To musel být tvrdý návrat do rozběhlé normalizace roku 1973, že?
Vrátil jsem se do úplně jiné země, než ze které jsem odjížděl. Před odjezdem jsem ještě jezdil s náklaďákem, nad ničím moc nedumal a myslel si, že všichni vnímáme všechno stejně. A po návratu, kdy nás všechny zvenčí postupně stáhli a začaly rekvalifikační zkoušky, jsem byl v šoku, jak neuvěřitelným způsobem se naši lidé za tu chvíli ohnuli. Jenomže já už jsem hraní venku měl taky plné zuby, byla to dost dřina, navíc vlastně námezdní nádenické řemeslo, kdy jsme hlavně kopírovali tehdejší hitparády, a já se přece jen považuju za tvůrčího muzikanta.

Zřejmě jste se musel také stáhnout do vlastního světa jako tehdy kdekdo.
Jistě, žil jsem v uzavřené komunitě kapely a přátel, protože po svém návratu do Čech jsem k Synkopám nastoupil už jako jejich standardní člen. Vyzdvihl bych hlavně dodnes trvající přátelství s bubeníkem Jiřím Rybářem, i naše rodiny žily hodně dohromady. Předtím jsem se Synkopami hrál jen roku 1966 jako pianista na mezinárodní soutěži v polské Gliwici, kde jsme mezi šestnácti kapelami vyhráli hlavní cenu. I to byl neuvěřitelný zážitek. V rámci jakéhosi třídenního polského Majálesu starosta první den předal studentům symbolicky klíče od města, zmizla policie, respektive se převlékla do středověkých krojů s kordíky a nesměla moc prudit, na každé křižovatce hořely vatry a byl naražený sud piva, jenom jsme zírali. Sice mi tam ukradli šusťák, ale bylo to ohromné.

Po svém "řádném" přistoupení k Synkopám jste začal vytvářet i rozměrné artrockové kompozice s dominantními klávesami a většinou též velmi vznosným zvukem.
Na desce Formule 1 jsem měl čtrnáctiminutový projekt Touhy, suitu ze tří propojených písniček, která zabrala celou jednu stranu desky. Asi to bylo trochu těžší na poslech, ale díky tomu se o nás dozvěděl Jiří Černý, přišel na náš pražský koncert v Řeznické a napsal úžasnou recenzi do Melodie, která se tehdy jediná věnovala současné hudbě tak, že to mělo nějakou váhu. A tu si přečetl Radim Hladík, kterému zrovna z Blue Effectu odešel Lešek Semelka. Takže on si přijel poslechnout Synkopy do Rokycan a tam mi hodil lano. Na pár let jsem tedy přešel k nim. I když to kapelník Směja nesl dost těžce jako moji zradu, šlo o nabídku, která nešla odmítnout – asi jako by fotbalistovi z okresního města nabídla angažmá třeba Sparta.

Jo, Praha. Asi to s koncentrací prvoligové hudby na jedno místo není dnes o moc lepší, že?
Ne, centralizace je ještě mnohem horší, pražské podmínky jsou nesrovnatelné co do množství příležitostí i jejich finančního ohodnocení. Brno vychází ze srovnání tohoto typu velice bídně.

Vaše dlouhé skladby by dnes rádia asi jen těžko hrála.
Jistě. Dřív existovaly pořady jako Mikrofórum, kde občas něco pustili, dnes ani omylem. Je to pryč. Vloni jsem vydal průřez svou tvorbou, Best of Oldřich Veselý, a když jsem vybranou hudbu nesl Pavlu Kopřivovi do FT Records, navrhl jsem: "Co kdyby se to jmenovalo Třicet let v hluku?" A Pavlův zaměstnanec Tomáš říká: "Ale to je už čtyřicet let." Málem se mi zastavila hercna. Ale i když jsem spousty věcí pro ten výběr zkrátil, stejně nemám šanci dostat je do vysílání dnešních rádií.

Kvůli délce?
Ne, ale protože všechna rádia hrají totéž, všechna jsou nějak propojená a pár třicetiletých pražských manažerů určuje, co se v nich bude hrát. Takže když se hraje pro pamětníky, zásadně sáhnou po Haně Zagorové. Rock je jakoby vymazaný.

Brněnský skladatel a muzikant Oldřich Veselý

Jaká rádia dnes posloucháte vy?
Brněnské Hey a AZ Rádio Zlín. Rádio Student z Brna se bohužel brzy obrátilo od alternativy ke komerci.

Na vašich webových stránkách existuje mnohapoložkový soupis vaší divadelní hudby, jen pro brněnské Národní divadlo je to před deset inscenací.
Tahle spolupráce už skončila, měl jsem na ně vazbu přes Zbyňka Srbu, se kterým ale nové vedení Národního divadla přestalo počítat.   

Vy byste si nicméně coby žijící klasik mohl říct, že je vám to jedno, ne?
Jako že už se o nic nemusím snažit? Ale kdepak, ani z finančních důvodů nemám vystaráno, naopak mám čím dál větší honičku. Některé filmové projekty, ke kterým skládám hudbu, jsou i časově velice náročné.

V roce 2006 jste složil kupu muziky také k divadelní Odyssei režírované Zbyňkem Srbou v Městském divadle Brno.
To ano, i když ve druhé půlce se mi nezdály vyvážené velké špalky činoherních úseků, muziky je tam opravdu hodně včetně scénických podkresů a hudby pro spoluúčinkující bicí soubor Dama Dama.

Nebyla to ovšem vaše první hudba pro Odyseu, tu první (pro takto nazvané představení) jste v roce 1979 složil k legendární inscenaci režiséra Zdeňka Pospíšila s brněnským amatérským Divadelním studiem Josefa Skřivana. Později jste pro ně zkomponoval i hudbu k Médei v režii Solona Arcanidise, kde se vaše hudební složka projevila jako široko daleko jediný klad inscenace. Což říkám při plném vědomí coby tehdejší představitelka titulní role.
Vidíte, a já tu hudbu vůbec nemám v archivu. Možná někde na nějaké obyčejné kazetě. Přitom práce pro DSJS byl můj první kontakt s divadlem (hudba k Mikulkovým pohádkám v roce 1977 – pozn. red.). A Odysea téhož souboru se pro tehdejšího studenta Zbyňka Srbu stala opravdu kultovním představením, které viděl snad třikrát. Pak měl skoro strach je dělat znovu. Skládal jsem Odysseiu v roce 2005, kdy jsem si s Pavlem Váněm projel i USA, hráli jsme tam české písničky, a i když se mi v tom nabitém roce nejdřív nikam nechtělo, nakonec šlo o ohromný zážitek. Nejen že Američani srdečně přijali naši muziku, ale v dobrém mne šokovaly i jejich korektní vztahy a primární mezilidská slušnost.

Spoustu jste toho složil na slova nejvyužívanějšího českého artrockového textaře Pavla Vrby. Kde jste se s ním vlastně poznal?
Když jsme v roce 1979 dělali s Blue Effectem desku Svět hledačů, napsal mi Pavel Vrba první text Hledám své já, v němž mě absolutně odhalil. Bylo to prostě maso. A pořád je. I když minulý měsíc oslavil Pavel Vrba sedmdesátku, pálí mu to stejně. Myslím, že mezi námi vzniklo i mimořádně hluboké přátelství.

K vaší osové desce Sluneční hodiny, kterou Synkopy 61 nahrály v roce 1981, složil texty také on. Nedávno deska v reedici vyšla znovu.
V jejím hodnocení na internetu jsem si dokonce přečetl, že jde o album století. Pavel Kopřiva mi teď v FT Records vydal těch reedic víc, naposledy dvojcédéčko Synkopy 61-Xantipa-Festival-Formule 1, na kterém jsou dohromady tři alba a bonus z věcí, které jsme zatím nikdy nevydali. Budeme je 4. července křtít na Musilce.

Vy dnes hrajete se skupinou E-band, kde se to éčko ovšem píše jako symbol pro euro. Taky se vaši spoluhráči na webu prezentují jako "podnikatel", "manažer" nebo "obchodní zástupce".
Každý z nich se opravdu živí úplně jinak, jenom hraním to nejde. Teď jsem byl po vydání dvojdévédé na šňůře s Blue Effectem a i jeho skvělí muzikanti pracují jako učitel na lidušce, moderátor... Dokonce i Hladík musí mít různé další aktivity.

Vy jste navíc skoro celý život věrný Brnu. O to je to nejspíš těžší.
No, já bydlím naproti brněnskému podniku pro pány jménem Moulin Rouge, a když jsme se vraceli z té Ameriky, zrovna hrozně pršelo. Ze dveří onoho bohulibého domu vyběhly tři nádherné holky jenom v kalhotkách, nahoře bez. A než je jejich vratočuč zahnal zpátky, ony v tom dešti tančily se zdviženýma rukama – právě když jsme přijížděli. Takové přivítání jinde nezažijete. V USA jsme potkali jedinou hezkou ženskou – a to byla Polka.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Kamion neprojel pod mostem ve Fanderlíkově ulici v Žabovřeskách.
Kamion se zasekl pod mostem. Řidič musel vypustit zadní kola

Řidič nákladního automobilu, který projížděl brněnskými Žabovřesky, si ve středu odpoledne zkomplikoval cestu. Neodhadl výšku mostu. Podle přihlížejících pod...  celý článek

Someliérka Kateřina Kostrhounová nejen rozumí vínu, ale taky dovede netradičně...
Hosté občas nevěřícně koukají, jak můžu rozumět vínu, líčí someliérka

Umí rozeznat mnoho vín a na soutěžích směle konkuruje mužům. I tím, že klidně usekne hrdlo sektu lahvičkou od parfému. Přesto se someliérka Kateřina...  celý článek

Policisté zasahovali v budově České pošty v ulici Politických vězňů v centru...
Konec front na poště. Brno postaví novou pobočku pro 50 tisíc lidí

Čekání v malé místnosti na poště v Řečkovicích by mělo do tří let skončit. Město chce lidem postavit novou poštu, která bude sloužit pěti městským částem. Úřad...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.