Celonárodní projevy odporu a solidarity, když do Československa 21. srpna 1968 vtrhly armády Varšavské smlouvy, se rok po okupaci ještě rozhodně nevytratily. Lidé chtěli dát dosud najevo, co si myslí.
Jenomže jejich protesty už 21. srpna 1969, tedy právě před 45 lety, brutálně nepotlačovali cizí vojáci, ale českoslovenští spoluobčané. Především příslušníci Sboru národní bezpečnosti, tedy policisté a milicionáři. V Brně kvůli tomu zemřeli dva nevinní lidé.
„Vyslat proti lidem do ulic pro podobný účel naprosto nevycvičené, řádně nevybavené, mentálně pro tento úkol naprosto nevhodně připravené, zato ale pistolemi a samopaly s ostrým střelivem vyzbrojené milicionáře bylo zločinem samo o sobě,“ prohlašuje historik Oldřich Tůma o zásazích proti projevům odporu při prvním výročí sovětské okupace 21. srpna 1969.
A ty byly v Brně velmi citelné.
Do ulic byli kromě „kovaných“ milicionářů z brněnských průmyslových podniků vysláni i příslušníci Sboru národní bezpečnosti a také vojáci. Ti ovšem jako jediní „přistupovali ke svým úkolům krajně zdrženlivě, konali je s nechutí, nebo přímo odmítali“.
Navíc jako jediní nedostali ostré střelivo, jak alespoň píše brněnský historik Jan Břečka v publikaci Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení. Vojáci se totiž cítili z větší části stejně jako ti, proti kterým měli zasáhnout.
Na „ozbrojenou pěst dělnické třídy“, jak se milicionářům také říkalo, byl ovšem v nekompromisním postupu proti spoluobčanům spolehnutí. Nepřiměřenou krutost jim při zásahu vyčítali právě obyčejní vojáci. Naopak zasahující příslušníci Veřejné bezpečnosti (VB) si v krutosti s milicionáři, zdá se, příliš nezadali.
S obušky na ležící dívku
Na zásah proti dívce bydlící na Kozí ulici vzpomínal při vyšetřování v roce 1990 například svědek Miroslav Blažek. „Příslušník VB ji naprosto bezdůvodně začal mlátit obuškem, až z ní stříkala krev, ta dívka upadla na zem a on do ní pořád tloukl obuškem,“ vzpomínal Blažek i na to, že když přihlížející lidé chtěli dívku zachránit, VB vystřelila slzný granát, který zasáhl kryt lucerny nad hlavami lidí, takže ti se zarazili a policisté mezitím ležící dívku někam odtáhli. „Co se s ní dělo dál, nevím,“ dodal svědek.
Obrovský zmatek ve středu města byl způsobený zejména brutalitou stále dalších přijíždějících policistů a milicionářů. Ve městě vyrostly barikády bránících se neozbrojených lidí na Gagarinově (dnešní Kobližné), Sukově a Petrské ulici či na Kapucínském náměstí.
„Situace se stávala nepřehlednou a chaotickou a atmosféra v centru města připomínala chvílemi doslova bitevní linii. Vlny demonstrantů a zasahujících složek se přelévaly z jedné ulice do druhé a nad nimi se vznášela oblaka slzného plynu,“ popisuje Jan Břečka.
Do všeho se ozývaly výbuchy slzotvorných granátů, tlampačem přenášené výzvy k rozchodu, štěkot služebních psů, třeskot skla, pískání, skandování hesel jako ,gestapo, zrádci národa, Husákovci’, zpěv státní hymny a nakonec i střelba, která měla ve dvou případech tragické následky,“ dodává Břečka.
Smrt náhodných chodců
Kromě 29 zraněných, většinou postřelených mladých lidí, zabili v ten den v Brně dva náhodné chodce, kteří se demonstrace ani neúčastnili.
Několik okamžiků po osudném výstřelu, který stál Danu Muzikářovou život.
Čerstvě osmnáctiletou Danuši Muzikářovou, která se vracela se svou sestrou z návštěvy kamarádky, zastřelil ranou do týla podle svědectví přítomných na rohu dnešního Moravského náměstí a Rašínovy ulice pravděpodobně jakýsi vyšší policista.
Důkazy ze spisu se ovšem už v roce 1969 začaly ztrácet a utrápený otec Muzikářové zemřel, aniž se třeba i po převratu v roce 1989 dočkal vypátrání viníka smrti své dcery.
Stejně to dopadlo při pátrání po vrahovi osmadvacetiletého dřevomodeláře z Kovalovic Stanislava Valehracha, který jel v osudný den do Brna zkontrolovat svoje svěřence ze sportovního oddílu, a když se ujistil, že jsou všichni v pořádku, vracel se po Orlí ulici k autobusu. Tady ho do srdce zasáhla kulka některého z milicionářů či policistů.
Do konce života postižení
Rodiny zastřelených se nedozvěděly nic bližšího o smrti svých milovaných a navíc byly po celou normalizaci sledovány.
A byli i další nadosmrti postižení. Tehdy teprve sedmnáctiletý Jiří Ševčík skončil po prostřelení míchy v Orlí ulici na vozíčku. „Zranění jej úplně vyřadilo z jeho světa,“ vzpomínal na něj kamarád Jan Kratochvil.
„V největším rozkvětu mládí nastal náhle zlom, konec sportování, konec všeho. Stal se z něj bolavý, myslím psychicky bolavý člověk. Byl hrozně nešťastný, nemohl pochopit, že svět se proti němu spikl, šíleně tím trpěl,“ popisoval bývalý spolužák a dodal, že když ani po roce 1990 nebylo možné vypátrat viníka jeho osudu, psychicky to Jiřího Ševčíka definitivně zlomilo. Zřejmě i proto předčasně zemřel.
Stejně jako tehdy pětadvacetiletý Miroslav Vykopal, kterému 21. srpna 1969 prostřelili na Zelném trhu ruku. Ta mu ochrnula, a když měl skončit v invalidním důchodu, nesl to tak těžce, že si na jaře 1970 pustil doma plyn.
Těžce zraněn byl i Petr Štěpaník, který se před příslušníky VB schoval s dalšími lidmi do domu v tehdejší Leninově (dnes Kounicově) ulici, odkud je ale policisté také začali vyhánět. Mladík tedy prchal do dvorku, ale i tam za ním přiběhli pronásledovatelé.
Petr Štěpaník v hrůze začal šplhat po hromosvodu, kde ho asi ve výšce druhého patra zasáhl do oka slzný granát. Do nemocnice ho převezli v kritickém stavu, v bezvědomí, se zlomeninou lebky, čelisti, pánve, žeber, roztříštěnými kostmi na nohou a těžkým otřesem mozku.
„Veškerá tehdejší šetření skončila ve slepé uličce a na doporučení z vyšších míst byla zastavena,“ píše Jan Břečka v knize Demonstrace v Československu v srpnu 1969 a jejich potlačení.
„Pozůstalým zůstala jen bolest nad ztrátou nejbližších a nezodpovězené otázky, k nimž v následujících letech normalizace přibyla ještě nechtěná pozornost ze strany policejních orgánů (zvláště v období kolem 21. srpna),“ připomíná historik.
