Došla jsem domů nacpaná pětasedmdesátiminutovým přísunem vzruchů až po čípek a na zahradě právě syn se svou slečnou utěšovali kamaráda po rozchodu s děvčetem. Dělali si k tomu uprostřed pažitu ohýnek a já jsem pochopila, že krajně nadšeného návštěvníka divadelního opusu jim k tomu věru netřeba.
. Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný středeční fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Uvědomila jsem si, že moje nadšení z něčeho, co jsem právě viděla, je na ty, kteří u toho nebyli, nepřenosné. O což se beztoho občas pokouším slovem doma i písmem ve svých Na kafích. Teď jdu ovšem na chvíli do sebe a o skvělém představení už víc povídat nebudu.
Zato se dnes chci zamyslet nad tím, co pozoruji u generace svých potomků věku mezi sedmnácti a třiceti lety. Totiž nad jakousi až fatální daností jejich partnerských vztahů.
Kdoví, jestli můžu zobecňovat, ale přijde mi, že předAIDSová přelétavost (možno říct spíše promiskuita) dostala smrtelnou ránu s koncem pohlavních chorob, na které se s poměrnou jistotou dalo ještě neumřít - a pak nejspíš i se změnou zřízení, která mladým lidem umožnila užít si docela jiný život, než byl ten náš - něžné duše prominou - prošoustaný.
Koukám na to u svých dětí a jejich přátel. Ne že by se se svými partnery nakonec taky občas nerozcházeli, ale když s nimi jsou, vypadá to minimálně napořád. Pokud se někdy a někde a nějak (ale jak a kde a kdy, když veškerý volný čas tráví ti dva pořád spolu?) vyskytne nějaká bokovka, je to tajemství hlídanější než korunovační klenoty. A zřejmě se opravdu raději nevyskytuje.
Pak ovšem konec vztahu znamená pro zúčastněné opravdové drama. Žádný paralelní vztažík neprobíhal, takže si nelze říct, že když není Anka, mám ještě Manku, a není-li Pepa, pořád zbývá Fanda.
Takovou odvahu vsadit všecko na jednu kartu docela obdivuju a samu sebe si v dnešní době představit nedokážu: jednak by mi bylo líto různých zkušeností, které se naopak za mého mládí v této sféře sbíraly velice snadno (když jsme ve sféře jiné nemohli dál než do Bulharska), za další tuším, že v celoživotním partnerství se skrývá obrovská nálož zodpovědnosti pro léta, kdy přirozená přitažlivost pomine, ale chudáka druha nelze s dobrým svědomím nechat napospas samotě, když začne být otylý, oteklý, stařecký, nudný...
Prý se v takovém vztahu někdy skrývá i velká síla, alespoň jsem o tom četla a občas jaksi vzdáleně vytuším, že se to jakýmsi dvěma lidem se zlatou svatbou na hrbu snad i podařilo.
Daleko víc znám ovšem partnerských průšvihů, které trvají ze zvyku, lenosti, pohodlnosti, nedostatku odvahy... A potom mívám pocit, že snad nemám proč se stydět, když mi moje sladká svoboděnka chutná. Možná ale jen trpím krátkozrakostí člena jedné stárnoucí promiskuitní generace. Kdo ví.
