Tato událost hlubokého duchovního obsahu (mimochodem rok od vystavení Věstonické venuše v Praze) tak navazuje na letošní oslavy první písemné zmínky o Tuřanech z roku 1208.
Podle tradované legendy přinesli sošku na Moravu již věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj. Po vpádu Maďarů se křesťané z Velehradu stáhli k Brnu a ukryli madonu do trní, v němž ji v roce 1050 za zázračných okolností nalezl rolník Horák z Chrlic: "Když se vracel z polních prací lesem, zpozoroval silnou záři vycházející z keře planých růží, ve kterých objevil sošku Panny Marie s Ježíškem. Odnesl si ji domů, Madona se však sama v noci přemístila na původní místo, což se opakovalo několikrát. Sedlák i sousedé tak vytušili přání Panny Marie postavit na tom místě kostelík."
Jde samozřejmě o obvyklé atributy "přemísťování" sošek (ať do trní či stromů) a stavebního materiálu, známé i z jiných mariánských míst u nás (Tuřany ve středních Čechách, Heřmanice, Hvožďany, Podlesí, Bohosudov, Hejnice, Břežany u Budyně, Křešice, Štípa, Křtiny, Vranov u Brna). Nicméně skutečné zázraky (pečlivě zaznamenávané zejména jezuitským řádem) a nebývalý rozmach procesí, jež ve své době zastiňovala Hostýn, odkazují k živému i žitému prožívání víry lidí nejrůznějších stavů i stáří.
Tento vzrůstající věhlas poutních Tuřan, jak známo, pak ještě víc podnítil a literárně kanonizoval barokní buditel Bohuslav Balbín v roce 1658 svým latinsky psaným spisem nazvaným případně a básnicky: Diva Turzanensis.
Tuřanská madona z hruškového dřeva
Nic tomuto v podstatě již mytologickému povědomí - stojíme-li tváří v tvář prosté instalaci Královny tuřanské za vitrínou - nemůže na vnitřní věrohodnosti ubrat ani kunsthistorické bádání. To nás zpravuje o tom, že Tuřanská madona byla vyřezána z hruškového dřeva až kolem roku 1250 v takzvanou tradici trůnících madon, odkazujících k severofrancouzskému řezbářskému okruhu.
Celkový komorní dojem výstavy, trvající pouze do 23. listopadu, dotvářejí další artefakty: unikátní skříňový obraz Matky Boží Tuřanské, podmalba na skle, obraz s legendou o nalezení sošky, dále malba od Josefa Zeleného (kolem roku 1860), Balbínův vzácný výtisk, svaté obrázky, upomínkové hrníčky a jiné dobové devocionálie. Expozici, citlivě uspořádanou Karlem Rechlíkem, rovněž doplňuje odborný katalog.
Divotvůrkyně Tuřanská nevyzývala nikdy k nadměrným postům ani nezdržovala něčí trestající ruku, nýbrž vždy především podněcovala k úctě Boží, ochraňovala (od ohně, vody, moru), uzdravovala (slepotu, horečky, záchvaty, nádory, otekliny, neštovice...) a přimlouvala se a stále přimlouvá za nás u Boha. Symbolizuje neustálý návrat k "trnům" křesťanství, ke Kristovým ranám, které nás uzdravují; to vše s mateřskou péčí, jež trpělivě odvádí naši mysl od světských pokušení do růžového keře usebranosti.
