Skutečné příběhy lidí, kteří žili v Boskovicích ve 30. a 40. letech 20. století ožívají i po desítkách let. Koutný ztvárnil své příbuzné a kamarády z dětství i místní postavičky, které si řada pamětníků z Boskovic ještě vybaví.
Kromě Marie, Josefa a Jezulátka nebo kardinála Tomáše Špidlíka tak v kulisách boskovické synagogy i místních kostelů či kapličky na Bělé nechybí například starý Havrda, hospodský Špidla, pan profesor Wolf v roli krále Melichara nebo učitel Ťok coby pastýř, s těmi všemi se Jaroslav Koutný během dětství v Boskovicích potkal.
„Někteří autoři do betléma umisťují pár reálných postav, že by ale všechny měly svůj předobraz, to nikde jinde nemáme,“ potvrzuje Petra Jahnová, správkyně depozitáře Třebechovického muzea betlémů, v jehož sbírkách je kromě toho boskovického asi 450 dalších betlémů z papíru, slámy či keramiky.
Koutného dílo teď ale východočeské Třebechovice opustilo a od čtvrtka 8. prosince si jej zájemci mohou prohlédnout v Muzeu regionu Boskovicka.
Z truhláře se stal letecký navigátor. Až pak betlémář
„K jeho vytvoření mě vlastně vedla touha po Boskovicích, vzpomínal jsem, jaké bylo moje dětství,“ vysvětluje dnes šestaosmdesátiletý Jaroslav Koutný, jehož hned po narození vychovávali prarodiče.
V malé místnosti v Bílkově ulici v boskovické židovské čtvrti s nimi bydleli i čtyři strýcové a tři tety. Matka žila jinde, otce nikdy neviděl. Ani Koutný ale v Boskovicích nezůstal dlouho, v roce 1948 se přestěhoval za prací na Ostravsko a později do Prahy. Z vyučeného truhláře se stal voják z povolání, celý život pracoval jako letový dispečer.
„Na vojně se ukázalo, že jsem schopný v navigaci, letadla v potížích jsem uměl zaměřit a případně navést až na letiště. Na rozdíl od kolegů jsem uměl číst telegraf bez toho, abych si zprávy nejdřív psal a pak teprve překládal, rovnou jsem odpovídal. Tak jsem u toho už zůstal,“ vysvětluje důvod svého stěhování do Prahy.
„Pomáhal jsem třeba navádět, když z Brna vezli do Střešovic po autonehodě Vlastu Chramostovou, Praha neuměla najít spojení, tak to přehodili na mě,“ vzpomíná a cituje rozhovor záchranářů. Paměť mu slouží dokonale.
Vzpomínky plné detailů i podivín na špuntech
O každé z více než čtyřiceti postaviček vysokých 10 až 16,5 centimetru umí Koutný vyprávět do nejmenšího detailu, zpaměti recituje i básničky, které k postavám i místům v Boskovicích skládal.
„Tohle je třeba Vojtíšek ‚na pate‘, co měl vlasy až na paty, vysokoškolský profesor, chemik a biolog, který se zbláznil. Chodil po městě v oplechovaném plášti a kvůli strachu z bakterií nikomu nepodal ruku. Boty měl na špuntech, aby nechodil po zemi, a všechno si podával podávátkem na okurky,“ vzpomíná Koutný.
V betlému je ztvárněný i sám autor coby malý chlapec s letadélkem. „Vyráběli jsem si je před válkou jako kluci a hráli si na to, jak se postavíme Němcům. Já jediný jsem ale uměl vyrobit vrtuli, která se i točila, díky tomu jsem hodně vydělal, dávali mi za ni patrony, knihy nebo třeba chleba s máslem, to byla velká vzácnost,“ vzpomíná Koutný.
Před rokem si splnil sen a vrátil se do rodných Boskovic. A se svým dílem se tam sejde po letech „pod jednou střechou“. Poslední den před návratem do Třebechovic, 10. ledna, se totiž betlém přesune do zdejšího domova pro seniory, v němž šestaosmdesátiletý autor žije.
Do té doby se na něj ale chystají do muzea podívat místní pamětníci i školy.
„Pan Koutný betlém doplnil i o audionahrávku, na níž předčítá ze svého deníku, popisuje tehdejší řemesla, tradice i dětské hry. To vždy děti zajímá, sednou si na zem a posloucháme,“ popisuje ředitelka Muzea regionu Boskovicka Dagmar Hamalová.
