Dvanáctého května 1945 vítají čeští Brňané prezidenta Beneše, snímek z Náměstí...

Dvanáctého května 1945 vítají čeští Brňané prezidenta Beneše, snímek z Náměstí svobody. | foto: Archiv autora Jaroslava Ostrčilíka

Tábory pro Němce, symbol české odplaty. Zemřely v nich tisíce lidí

  • 90
Dosud o nich diskutovali jen historici. V souvislosti s vyhnáním třiceti tisíc německy mluvících Brňanů na konci května 1945 se ale začíná také připomínat, že v internačních táborech Češi trýznili a zabíjeli často nevinné civilisty jenom proto, že mluvili německy.

Historici odhadují počty obětí v táborech na stovky až tisíce.

„V Brně krátce po válce panovala značně napjatá atmosféra. Po náletech tu zůstalo mnoho zničených domů a řada lidí neměla kde bydlet. Problémem bylo i zásobování,“ myslí si historik David Kovařík. Řada lidí také přišla při okupaci o příbuzné a známé. Češi se tak začali mstít svým německým sousedům. Ti se stali lidmi druhé kategorie.

Podle nařízení úřadů museli všichni Němci od šesti let nosit na rukávu bílou pásku, aby byli na první pohled identifikovatelní. „Nesměli používat veřejné dopravní prostředky, někde museli chodit mimo chodníky,“ popisuje historik Tomáš Staněk v knize Perzekuce 1945. Němci měli také zakázáno vlastnit rozhlasový přijímač, používat telefon, chodit do kina a restaurací. Nakupovat mohli jen hodinu před zavřením obchodů. Nesmělo se vyučovat v německém jazyce.

Padesát tisíc Němců

V Brně se přitom před příchodem fronty zdržovalo kolem padesáti tisíc Němců, část jich utekla před Rudou armádou. Zůstali jen ti, kteří neměli kam jít nebo se považovali za nevinné. Především ženy, děti, invalidé a staří lidé. Ty Brňané vyhnali v divokém odsunu na konci května.

Když Češi zabíjeli Němce: „Krev jsme museli slízat“

Je květen 1945. Po válce. Brno. Německé ženy a dívky jsou na noc odváděny na „loupání brambor“. Němci musí nosit bílou pásku s písmenem N. Hrobník z tábora za pár dnů odveze 1 800 mrtvých. Vrcholem řešení „německého problému“ v Brně je pak pochod smrti. Začal přesně 20 dnů po válce.

Asi pět tisíc lidí ale zůstávalo v internačních táborech a v Kaunicových kolejích. Bývalá nacistická věznice, kde gestapo popravilo 1 300 českých vlastenců, se hned po osvobození stala vězením pro kolaboranty a nacisty. Ale také pro stovky nevinných lidí, které policie nebo armáda zatkla na ulici jenom proto, že nosili bílou pásku.

Symbol odplaty Kaunicovy koleje v Žabovřeskách se staly synonymem msty na brněnských Němcích. „Byl jsem tam pět měsíců a několikrát denně mě mlátili. Tak jsem přišel o zuby. Často nás v noci vyháněli z pokojů, museli jsme běhat po čtyřech a štěkat jako psi,“ popsal Josef Brandejsky ve vzpomínkové knize Němci ven! Die Deutschen raus!

„Ve světnici byly stěny, strop, podlaha a matrace potřísněny krví, neboť každou noc byli vězni do krve mláceni. V mé světnici jich jedné noci bylo zabito pět,“ vzpomínal Brandejsky.

Bití Němců jako divadlo

Stejně jako se chodily německé ženy za protektorátu dívat na popravy českých vlastenců v Kaunicových kolejích, ani Češi si nenechali po osvobození ujít tuto příležitost. „Každý večer se tu shromažďovaly celé davy zvědavců, kteří při každé ráně radostně hulákali a povzbuzovali bijce oplzlými řečmi,“ popsal další svědek Leopold Stehlik.

Ačkoli fungovala věznice v Kaunicových kolejích jen několik měsíců, od května do září 1945, zemřelo zde na následky mučení nejméně tři sta lidí. Pohřbeni byli v hromadných hrobech na Ústředním hřbitově a v Purkyňově ulici v Králově Poli. Přesný počet obětí není dosud znám.

Zvěrstva, kterých se dopouštěli čeští dozorci, neušla pozornosti dobového, především nekomunistického tisku. „V roce 1947 zahájila Státní bezpečnost vyšetřování poválečných událostí v Kaunicových kolejích, avšak nikdo nebyl ani postaven před soud. Po únoru 1948 bylo vyšetřování zastaveno úplně,“ popsal historik David Kovařík.

Tábory pro civilisty Němci byli zavíráni i do internačních táborů. Těch bylo několik: největší v Maloměřicích, nejobávanější na Malé Klajdovce, menší byly v Černovicích a Komárově, v řečkovickém zámečku nebo na výstavišti. Váleční zajatci byli v Obřanech a nemocní lidé v Bohunicích. V Kobližné ulici v centru města byl pracovní tábor. A němečtí sirotci museli do zařízení v Jundrově. Většina byla zrušena do roku 1948, z některých se pak ale staly komunistické lágry.

Tábory byly přestupním místem, kde se shromažďovali lidé na nucené práce a čekali zde na oficiální odsun z Československa. „Byly pro civilní obyvatele, ale nebyli tam jen zločinci,“ vysvětlila Dagmar Smolejová Viceníková, která poměry v táborech rozebrala v diplomové práci před osmi lety. Vycházela z dosud nezveřejněných dokumentů v Archivu města Brna.

Malé děti do čtyř let zemřely na podvýživu

Podmínky v táborech byly katastrofální, lidé měsíce dostávali jen kousek chleba a vodu a chodili v hadrech. „Bylo tu internováno i mnoho matek s malými dětmi. Všechny malé děti do čtyř let zemřely na podvýživu, bylo jich určitě přes sto. Také moje dítě tam zemřelo, bylo mu patnáct měsíců,“ napsala Marta Wölfelová.

 „Když jsem se zeptala, kde bude pohřbeno, dostala jsem od hlídky ránu do hlavy, až jsem omdlela,“ svědčila v Dokumentech k vyhnání Němců z českých zemí o svém pobytu v táboře na Klajdovce.

I když se násilí proti nevinným německým civilistům dopouštěly stovky Čechů, odsouzený byl pouze jediný. Jan Kouřil, obávaný dozorce z Kaunicových kolejí a Klajdovky, kterého po emigraci do Německa poznaly jeho oběti. U soudu v Karlsruhe dostal 15 let.