Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


V kauze Kuřim selhal systém, říká Pokorná, která vedla Klokánek a nyní je u policie

  7:11aktualizováno  7:11
Předloni touto dobou se pravidelně objevovala v médiích jako vedoucí brněnského Klokánku. Hlavně kvůli tomu, že v tomto zařízení pro ohrožené děti skončili v květnu 2007 na více než dva a půl roku dva bratři, oběti takzvané kuřimské kauzy. V kontaktu s nimi byla denně, v Klokánku i přespávala. Pak ze dne na den zmizela.

Ditta Pokorná u soudu v kauze Kuřim. (26.6.2006) | foto: Otto Ballon Mierny, MAFRA

Před více než rokem totiž odešla k policii. Ta jí ostatně nabídla místo i díky spolupráci v kuřimské kauze.

"Na vstup do policie jsem se připravovala, byl to ale šok. A můžu říct, že po dětech z Klokánku se mi dodnes stýská," svěřila se Ditta Pokorná.

Odešla jste z postu vedoucí brněnského Klokánku. Proč, co se stalo?
Klokánek se v Brně podařilo zbudovat díky několika politikům, tedy hlavně političkám i díky pomoci mnoha osobností i obyčejných lidí. Já jsem s architektkami vybírala každou postel, každý obrázek nad postýlku. Moc mi záleželo na tom, aby se děti u nás cítily dobře. Měla jsem v tom i podporu Marie Vodičkové a celého vedení Fondu ohrožených dětí. V něm se se postupně vyhrocovala finanční situace a na jejím řešení jsme se s Marií Vodičkovou výrazně neshodovaly. Proto jsem odešla. Nebylo by dobré, kdybychom při práci s ohroženými dětmi pracovaly ve vzájemném napětí.

Uvažovala jste někdy před tím o práci u policie?
S mnoha policisty jsem bývala pravidelně kvůli své práci ve styku, měla jsem ale "svůj" Klokánek plný dětí a byla jsem přesvědčená, že právě tady je moje místo.

ditta pokorná

Narodila se 24. března 1965. Vystudovala na dětskou zdravotní sestru, 9 let pracovala na jednotce intenzivní péče a ARO ve Fakultní nemocnici v Brně-Bohunicích.
Poté vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, logopedii, psychopedii a surdopedii (vzdělávání neslyšícími). Po studiu se začala věnovat problematice postižených dětí, pak i dětí týraných a ohrožených. V Brně spoluzakládala zařízení Fondu ohrožených dětí Klokánek.
Předloni odešla k policii. Jako vrchní komisařka se nyní zabývá domácím násilím a násilím na dětech. Obětem trestných činů radí i jako dobrovolný poradce Bílého kruhu bezpečí. Je vdaná, má tři děti. (duch)

Jak moc se na nabídce od policie projevilo to, že jste byla od počátku spojená s kuřimskou kauzou?
Už dřív jsem měla v péči děti, které byly oběťmi trestné činnosti, některé situace i případy byly hodně závažné. Nikdy jsem se ale nebála podávat trestní oznámení, nebála jsem se postavit proti člověku, který byl schopen ubližovat dítěti. Zažila jsem výhružné telefonáty i formu takzvaného stalkingu. Možná i to byl jeden z důvodů, proč přišla nabídka od policie. Je ale pravda, že přišla až po kauze Kuřim.

Týraní chlapci se vám svěřovali, vy jste i v ní byla také tak trochu vyšetřovatelkou, že?
Už první noc jsem seděla u Ondrovy postýlky, držela ho za ruku a slyšela něco, čemu jsem tehdy ani nerozuměla. Nesnažila jsem se nic vyšetřovat, nevěděla jsem, že jsou další hrůzy, neznala jsem souvislosti. Pak ale přišel čas, kdy se o svých trápeních rozhodl mluvit i Jakub. Bylo to tenkrát dobře hlavně kvůli němu. Aspoň částečně se mu ulevilo. A vyšetřovatelé mohli začít s nekonečnou, ale už konkrétnější prací.

Co to znamenalo pro vás?
Pro mne to bylo těžké období. Nesměla jsem o tom, co jsem slyšela, dlouho s nikým mluvit. Ani se svými kolegy, ani doma jsem nesměla říci, proč jsem pořád tak neklidná a smutná. Tenkrát jsem ale měla velkou oporu u doktorky Vodičkové, akceptovala, že žádné podrobnosti jí sdělovat nemůžu a přesto za mými postupy stála.

Jaké byly začátky u policie? Procházela jste klasickým přijímačem?
Na vstup k policii jsem se asi dva měsíce připravovala v posilovně s osobním trenérem. Stejně přišel šok. Po složení služebního slibu jsem měla pocit, že mne poslali někam "na převýchovu", do polepšovny. Vyučující policisté byli skvělí, ale já jako žákyně jsem nějak nezvládala.

Jak to probíhalo?
První měsíc jsem trávila v kanadách a černé uniformě na výcviku zbraní. Měla jsem prsty plné puchýřů, učila jsem se třeba správně pochodovat, ustrojit se do uniformy, řádně se hlásit. Další tři měsíce jsem trávila na Vyšší policejní škole v Brně. Na to asi nikdy nezapomenu. Na jednu stranu jsem si sáhla na dno svých sil, na druhou stranu jsem poznala, že to mělo svůj smysl.

Co jste tam dělala?
Učila jsem se třeba trestní právo, kriminalistiku, ale také tam byly hodiny a hodiny výuky takzvaných donucovacích prostředků. Byly to hodiny pádů, hmatů, boxu a podobných příjemností. A i když jsem se moc snažila, nešlo mi to a nešlo. Nikdy se ale nestalo, že by se mě nějaká disciplína netýkala, že právě já bych nemusela jít řídit křižovatku, že by mně byl odpuštěn výcvik s teleskopickým obuškem. Běžně se stávalo, že mnohé klasifikované policejní dovednosti měli moji spolužáci za sebou a já do tělocvičny šla znovu.

Asi to byla hodně velká změna oproti práci ředitelky Klokánku?
To určitě. Stýskalo se mi po dětech, po ředě spolupracovníků, bolelo mě celé tělo. Dřív jsem to byla já, kdo určoval časy pracovních jednání a řídil porady. Teď jsem v pozoru žádala nadřízeného služebního funkcionáře, aby mi jako strážmistryni dovolil promluvit.

Co vás nejvíc překvapilo?
Co všechno zvládne lidské tělo. Dřív jsem se téměř nemusela hýbat, jako mnohý z nás jsem se z auta jen přesunula do kanceláře. A najednou přišla doba, kdy jsem téměř denně musela chodit běhat, třikrát denně jsem trénovala kliky. Ale moc příjemně mě také překvapila dnešní mladá generace - všichni moji spolužáci byli výrazně mladší, mnozí vystudovali i tělesnou výchovu. Nikdy se ale nechovali nadřazeně. Několikrát týdně se mnou chodili trénovat a měli radost z každého mého úspěchu. Teď jsem ráda, že jsem vydržela a že jsem zjistila starou známou pravdu, že sport nejen svědčí zdraví, ale pomáhá, když je člověku třeba bídně. Na běžícím pásu se prostě brečet nedá.

Co konkrétně děláte nyní?
Po ukončení výcviku jsem prošla takzvaným kolečkem. Několik měsíců jsem strávila na různých pracovištích, poznávala práci obvodních oddělení, kriminálky i různých specialistů. Na konci loňského roku jsem dostala nabídku od bývalého vedení Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje jít pracovat na ředitelství policie Zlínského kraje. Od ledna tedy působím ve Zlíně, mým úkolem by konečně mělo být to, pro co jsem k policii odešla. Kriminalita páchaná na dětech a problematika domácího násilí.

Mají vaše nynější a bývalá práce něco společného?
Dřív jsem přemýšlela, jak zmírňovat trápení dětí, teď jsem ta, která má zajišťovat represi. Všechno je jiné, obě moje profese ale spojuje problematika ohrožených dětí.

Jste nějak ve spojení s Klokánkem, bývalými kolegy nebo dětmi v něm umístěnými?
S některými bývalými kolegy se vídám, někdy se stává, že potkám děti z Klokánku. Je to pro mě ale stále bolestné téma. Musím si opakovat, že je to uzavřená kapitola a já už patřím jinam. Ale zatím jsem ráda, že jsem u policie i díky kolegům, mnozí jsou bezvadní.

A co kontakt s Ondrou a Jakubem?
Od mého odchodu z Klokánku jsem je neviděla, stýská se mi po nich ale hodně. Mívala jsem je někdy i přes noc doma, zažili jsme spolu kus těžkého období. Ale třeba i je někdy potkám, třeba mi umožní setkání s nimi jejich otec.

Dá se říci, jestli případ změnil i vás osobně, případně jak?
Ten případ mě výrazně zasáhl a možná ubral kus života. Hodně stresující byla i medializace, mnohé věci jsem musela komentovat, protože některé události byly podávány zkresleně. Nedobrovolně jsem se stala známou tváří a často se mi pak stávalo, že třeba řidiči byli překvapení, když jsem je při dopravní kontrole žádala, aby mi předložili doklady. Cítila jsem z jejich pohledu jak si říkají "Odkud já tu ženskou znám?"

Jak se s vaším přechodem k policii vypořádalo vaše okolí?
Moc pyšný na mne byl můj šestiletý syn. Pro něj jsem jako každý jiný policista velký hrdina a frajer. Na mojí uniformě mohl oči nechat. Ostatní členové rodiny jsou tolerantní a snaží se mi pomáhat. Když třeba spím ve Zlíně, děti mi přijede z Kroměříže pohlídat moje máma. Můj muž akceptoval, že jsem na něm trénovala poutání a asi mu vyhovuje, že nežádám, aby mi šel večer někam naproti. Policista se přeci nesmí bát, že?

Setkala jste se za poslední rok s něčím podobným, jako je kuřimský případ?
Když jsem byla na stáži na Skupině domácího násilí, studovala jsem několik nedávných případů a spisů. Násilí páchané třeba na seniorech bylo často velmi brutální.

Proč podle vás kuřimská kauza tak zaujala širokou veřejnost?
Týrání bylo mimořádně kruté, dobře organizované a navíc oba brášky týrali i jejich nejbližší. Existence a všechno to tajemno kolem "Aničky" to jenom podtrhovalo. Mnozí se pamatujeme na její útěk i dopis prezidentovi, na její "kouzla" v Norsku. Je mi však líto, že za tyto svoje podvody nebyla odsouzena.

Myslíte, že se díky kauze Kuřim něco změnilo?
Tenkrát opravdu selhal celý systém. Jsem pevně přesvědčena, že teď už jsou mnozí odborníci, učitelé i třeba lékaři opatrnější. Snad se už nestane, aby byla tímto způsobem povolována výuka dítěte doma, aby si nikdo nevšímal jizev na tělíčku dítěte.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Žena našla tašku s 213 tisíci. Odnesla ji strážníkům, ti vypátrali majitele

Dobrý skutek, který se hned tak nevidí, udělala ve středu šestašedesátiletá žena. Nalezenou tašku s 213 tisíci odevzdala brněnských strážníkům, kterým se...  celý článek

Vizualizace lázní, které chtějí Číňané postavit v Pasohlávkách.
Další potíže kolem čínských lázní. O místo zřejmě přijde vlivný politik

Kvůli čínským lázním v Pasohlávkách je pod tlakem vysoký jihomoravský politik – Václav Božek z ČSSD, šéf poradců hejtmana a bývalý náměstek. Hlavu koaličního...  celý článek

Bývalý brněnský radní za ANO Tomáš Kratochvíl stanul před soudem kvůli...
Zastupitel Brna Kratochvíl dostal podmínku za podvody, hrozilo mu až 8 let

Zastupitel Brna Tomáš Kratochvíl (zvolen za ANO) dostal u Městského soudu v Brně podmínku za krácení daně u své nábytkářské firmy Toka. Obžaloba politika...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.