Proč jste se rozhodla spojit své jméno právě se Suverenitou?
Nakopla mě k tomu politická situace v České republice. Člověk se až styděl, koho volil. Pak se objevila Suverenita. Přečetla jsem si program, seznámila jsem se s paní Janou Bobošíkovou. Na ní se mi líbilo, že když před parlamentními volbami objížděla mítinky, tak lidem neslibovala hory doly. Řekla na rovinu, jak se věci mají, což mi bylo velmi sympatické. Z toho důvodu kandiduji právě za Suverenitu, nehledě na to, že je to jediná větší strana u nás, kterou vede žena.
Váhala jste dlouho, než jste na nabídku kývla?
Určitě. Politika je něco ne vždycky pěkného. Člověk musí počítat jak s tím dobrým, tak s tím špatným. Navíc do toho vkládám i své jméno. Doma jsme probírali pro a proti.
Co bylo tím rozhodujícím impulzem vaší kandidatury?
Nebylo to něco konkrétního, ale všechno to, co jsem popsala, dohromady. Když jsme jezdili po mítincích, viděla jsem, jak lidi paní Janě Bobošíkové fandí. Už třeba jen proto, že je to žena a že se chlapů nebojí. A jak říkám, hlavně to bylo proto, že jsem nikdy neslyšela sliby, které se nemůžou splnit.
Přemýšlela jste o tom, že se vám vstupem do politiky může zásadně změnit život? Na politika se lidé dívají kritičtěji...
Já myslím, že lidé se dívají kriticky i na sportovce. Každý vrcholový sportovec pozná jak uznání, tak kritiku. U politiků je to podobné. Já umím přijímat výhry i porážky. Zatím musím říct, že jsem se nesetkala s žádnou negativní reakcí. Naopak lidé, které potkávám, mě občas osloví a řeknou fandíme vám, držíme palce.
Co na vaši kandidaturu říkají kamarádi ze sportovní branže?
Ti se k tomu nijak zvlášť nevyjadřují. V podstatě jenom říkají, že mi drží palce. Zvlášť ti z Brna, kteří znají situaci brněnského sportu a ví, jak Brno na sport zapomíná.
