Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


V zaniklých brněnských kavárnách sídlil luxus

  14:59aktualizováno  14:59
Krásné staré kavárny, s mramorovými stoly a ohýbanými židlemi Thonet! Jedny z nejpozoruhodnějších kdysi sídlily i v Brně. Jejich svět již zanikl. Pro jejich návštěvníky však byla otevřena výstava Zmizelý svět brněnských kaváren ve druhém patře západního křídla hradu Špilberk.

Tradice slavných brněnských kaváren vzala za své spolu se svým světem | foto: Vladimír Filip

Kavárenský život byl jednoznačně fenoménem, bez kterého si společenský život včetně uměleckých a tvůrčích snah předválečných a meziválečných časů nelze vůbec představit. Kde jinde než v kavárnách té doby se scházely všechny vlivné i význačné osobnosti, které zde dlouhé hodiny seděly, povídaly, četly, kritizovaly, plánovaly... i psaly?!

Navíc se právě v Brně meziválečného období podařilo postavit jedny z architektonicky nejpozoruhodnějších zařízení tohoto druhu. Dvoupatrová kavárna nepůsobila stísněně ani v osm a půl metru široké stavbě unikátního hotelu Avion od Bohuslava Fuchse, Zemanovu kavárnu na místě dnešního Janáčkova divadla (jejíž současná replika stojí o pár desítek metrů blíž k Domu umění) navrhl tentýž funkcionalistický architekt. Kavárnu Opera přestavěl (rovněž ve funkcionalistickém duchu) skvělý český architekt Jindřich Kumpošt. Puristicko-funkcionalistickou kavárnu Era od Jozefa Kranze jste kdysi našli v Černých Polích na Zemědělské. V podobě zcela zaniklé kavárny Esplanade na rohu dnešní Jezuitské a Rooseveltovy postavil architekt Ernst Wiesner možná první příklad emocionálního funkcionalismu v českých zemích, pro kavárnu a cukrárnu Bohumíra Kolbaby navrhl pozoruhodný interiér Jan Víšek - a tak bychom mohli pokračovat.

Co nám však už ani fotografie nezprostředkují, je bohatý společenský život, který v těchto prostorách tepal celé dny a někdy i hluboko do noci. I když slezský bard Petr Bezruč v časopise Švanda uveřejnil své Studie z Café Lustig, kde údajně mrtvolnou atmosféru moravských kaváren srovnával s pražskými, takže "celý rozdíl sanguinické povahy české a moravské melancholie ležel tu přede mnou jako svatý grál před středověkými rytíři", je snad možné považovat jeho výpad za přehnaný. Už i proto, že v Brně žily v předválečném i meziválečném období vedle sebe vcelku harmonicky tři národnosti, které si sice zvykly docházet do "svých" kaváren, ale jistě se i všelijak mísily a setkávaly.

Zemský důmČeši, Němci, Židé... a noviny Německé hosty tak bylo možno nejčastěji potkat třeba v kavárně po válce zbořeného Německého domu na dnešním Moravském náměstí nebo pak těsně před válkou v byvší kavárně Biber (dnes v domě s kinem Scala), kde se scházeli Německu již nepohodlní protinacističtí emigranti. Židovská menšina si oblíbila kavárnu Esplanade, do níž jako do poslední směli Židé i na počátku války, kdy její hosty 30. září 1941 přímo od kavárenských stolků odvleklo gestapo do své budovy na ulici Veveří. A český živel volil nejprve svou (v Brně vůbec první českou) Národní kavárnu v hotelu Slavia na Solniční ulici a později například slavnou Brichtovu kavárnu na dnešní ulici České, kam často zavítali i redaktoři z nedalekých Lidových novin - František Gellner, Rudolf Těsnohlídek či Jiří Mahen - a při svých návštěvách Brna sem chodil třeba Karel Čapek.

Kavárna hodna toho jména se pyšnila kromě vzorné obsluhy, dobrého pití a něčeho k zakousnutí také hojným výběrem tiskovin, které si zde host mohl přečíst. Uvádí se, že v opravdu prvotřídních podnicích bylo pro hosty vyloženo až dvě stě titulů. Tiskoviny byly přitom dřív dosti drahé, a protože šlo o jeden z mála tehdejších zdrojů informací, nelze se divit, že sem hosté opravdu chodili jako do čítáren - tedy skoro "do vzdělávacích ústavů", jak uvádí u příležitosti brněnské výstavy vydávaná bohatě ilustrovaná stejnojmenná publikace. Zároveň bylo však v kavárnách též možno hrát takzvané "hry dovolené", tedy šachy, dámu, domino nebo kulečník.

Tři století pití kávy
Výstavu Zmizelý svět brněnských kaváren po textové stránce připravil Karel Altman, autor výpravné publikace Krčemné Brno "o hostincích, kavárnách a hotelech... v moravské metropoli", kurátorkou je Lenka Kudělková a fotografický materiál ze své obsáhlé sbírky poskytl Vladimír Filip, pilný vydavatel knížek s pohledy nejrůznějších částí Brna.

Mnohonárodnostní moravská zemská metropole hostí (či spíše hostila) ve svých zdech tento "specifický a velmi výrazný typ hostinského zařízení" celých tři sta let. Jak totiž uvádí Karel Altman, "první stálou kavárnu v moravské metropoli založil v roce 1702 Turek Achmet, kterému kavárnickou koncesi udělila městská rada, když se za něj přimluvil sám vídeňský arcibiskup". A musel mít se svou novinkou úspěch, protože roku 1717 existovaly v Brně už tři, roku 1719 dokonce šest měšťanských kaváren. "Trávit volný čas v klidném a příjemném prostředí u lahodného občerstvení a také rozvíjet čilý společenský život" umožňovaly totiž kavárny nejlépe ze všech ostatních hostinských zařízení už v dávné době. V půli 19. století se mohlo Brno ve svém centru i přilehlých továrenských ulicích chlubit už devatenácti kavárnami - a některé z nich vedli pánové památných i zvučných jmen: Vavřinec Padowetz, Anton Neuhauser, Anton Biber, Anton Spranz a další. V roce 1900 byste v Brně napočítali kaváren sedmatřicet, i když tehdy pouze tři v českých rukou. K exkluzivním podnikům pak přibyla i zařízení pro širší klientelu, takže mezi válkami nastala pro kavárny v Brně jejich vůbec nejslavnější éra.

Bellevue, Brichtova či kavárny v hotelu Evropa, Padowetz nebo Grandhotel zažily své nejlepší časy právě tehdy, navíc vznikly i mnohé další: slavná Tomanova kavárna a cukrárna na dnešním náměstí Svobody nebo mezi ulicemi Veselou a Českou v prvním patře paláce Convalaria i pověstná Dorotíkova kavárna, o níž brněnští studenti říkali, že jdou "k Dorosymu" nebo "do Dorclu". Tu zde samozřejmě zmiňuji i proto, že právě v jejích (nyní čerstvě rekonstruovaných) prostorách sídlí už několik let brněnská redakce MF DNES.

Specifický svět "podniků, které kromě hmotných pěstily i vyšší, duchovní zájmy," zanikl vcelku náhle a z více důvodů. V krušných letech po druhé světové válce se kavárnám nemohlo příliš dařit, a když pak přišel s únorem 1948 ještě navíc komunistický puč, začala být tato zařízení vnímána také jako buržoazní přežitek, před kterým už varoval básník s nálepkou "dělnický", totiž Jiří Wolker ve své slavné básni o hladovém obličeji za výkladem kavárny Tvář za sklem: "Kavárna Bellevue je říše/ stavěná z hudby, tepla a plyše,/ z oken má vysoké průhledné hranice,/ které ji dělí od zmrzlé ulice.// Dnes jako jindy páni si za stoly sedli,/ důstojní páni a vznešené dámy/ ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy/ a v teple, hudbě a v plyši/ noviny na oči posadili si,/ aby přes tyto brejle z papíru viděli,/ že svět je veselý, protože sami jsou veselí/ v kavárně Bellevue..."

A když něco takového napsala ikona proletářské poezie už ve dvacátých letech 20. století, uvědomělý partajník to musel vzít v potaz. Nehledě na změněnou atmosféru doby, jíž bylo klidné a hloubavé kavárenské vysedávání už hodně cizí.

Zánik kaváren?
"Myslím si, že kaváren přežilo málo, protože do značné míry vymizela střední třída," zamýšlí se nad dalšími důvody sběratel brněnských pohledů a fotografií Vladimír Filip, "a při cenách kávy i dalšího kavárenského sortimentu se za komunistů takové zařízení nemohlo ekonomicky udržet, pokud se kavárna nespojila s restaurací nebo například se zábavním programem, tancem a tak dále. Kavárny před první válkou také suplovaly noční podniky (v Brně například podnik Strompf, který měl otevřeno celou noc). Po druhé světové válce už se z takových zařízení stal spíš bar či cosi podobného, tedy kategorie dříve neznámé. A myslím, že kavárny vymizely i proto, že šlo o svět klidu (čtení novin, klábosení...), na který se v pozdější době nedostávalo času."

Polistopadová doba tento trend bohužel jen urychlila. I když se kavárny či cukrárny vrátily po roce 1990 v restitucích dřívějším majitelům či jejich potomkům, vlastně se jejich zašlý život už nepodařilo oživit. A tak se můžeme na právě zahajované výstavě jen nostalgicky dívat na krásné interiéry bývalé kavárny Opera, cukrárny Kolbaba či litovat zmizelých "Vočků" nebo Akademické kavárny, které zázračně přežily celou komunistickou éru, aby po listopadu 1989 ustoupily bance, spořitelně nebo prodejnám kdovíčeho...





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Policie (ilustrační foto)
Polonahý muž utíkal po Brně s řetízkem, žena na něho křičela „zloděj“

Devatenáctiletý muž starší ženě v Brně přímo z krku ukradl řetízek. Polonahý pak se šperkem pobíhal u hlavního nádraží, kde ale zrovna hlídkovali policisté,...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Žena našla tašku s 213 tisíci. Odnesla ji strážníkům, ti vypátrali majitele

Dobrý skutek, který se hned tak nevidí, udělala ve středu šestašedesátiletá žena. Nalezenou tašku s 213 tisíci odevzdala brněnských strážníkům, kterým se...  celý článek

Dospělý jedinec Allolobophora hrabei dosahuje délky až 60 cm.
V pálavském podzemí žije půlmetrová žížala, pozná se podle trusu

Na vlastní oči toho tvora zahlédl jen málokdo. Přitom není žádný drobeček. Nejdelší žížala žijící na českém území - Allolobophora hrabei - může délkou...  celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.