Současný generální ředitel Veletrhů Brno Jiří Škrla

Současný generální ředitel Veletrhů Brno Jiří Škrla | foto: Monika Tomášková, MF DNES

Veletrhy v Brně oslaví i stošedesátku, věří ředitel Škrla

  • 3
Před osmdesáti lety se začali pod oblouky pavilonu A brněnského výstaviště trousit první návštěvníci. Současný generální ředitel Veletrhů Brno Jiří Škrla prožil z této historie na výstavišti třiatřicet let.

Začínal jako obchodní referent, za pár let povýšil na vedoucího oddělení. "Když jsem začínal, byla to nesrovnatelná doba. Spousta chybějících věcí se nahrazovala nadšením," říká o práci na výstavišti.

Vy jste musel zažít i oslavy padesátého výročí.
To máte pravdu. Asi se to oslavovalo, ale já byl příliš mladý elév na to, abych vnímal, co se děje. Vždyť jsem tu byl tři roky i s cestou. V domě bylo jasně stanovené, kdo kam směl a nesměl. Žádné masové oslavy ale nepamatuji.

Na jakou pozici jste na výstaviště nastoupil?
Začínal jsem jako obchodní referent. Přišel jsem z vojny a klepal jsem dopisy na stroji.

Jaké byly veletrhy v polovině sedmdesátých let?
Spousta věcí se nahrazovala nadšením a hrdostí lidí, že to dělají. Vše, co se nemohlo dělat nebo dovážet, se nahrazovalo výkonem stovek lidí. Dneska podobné nadšení chybí.

Veletrhům se tehdy říkalo výkladní skříň socialismu.
To, co se vystavovalo z tuzemska, bylo pochopitelně výkladní skříní. Tím, že byl trh řízený, tak i vystavovatelé byli pečlivě vybraní. Tehdy jsme předem věděli, jak bude veletrh velký.

Veletrhů bylo pár do roka, jak bylo náročné je připravit?
Bylo to nesmírně pracné. Kromě BVV na tom neměl kdo dělat, soukromý sektor neexistoval. Museli jsme tu mít všechny od projektantů, přes dodavatele květin až po pokladače koberců. Tady bylo osmnáct set lidí, co to dělali jako sezónní práci. Veletrh se chystal dva až tři měsíce přímo v pavilonech.
Nedalo se ani jet něco projednat do ciziny, papírování kvůli jednodenní návštěvě Vídně bylo takové, že se raději všechno řešilo po telefonu. A ten byl jeden na patře. Když si člověk chtěl ofotit papír, tak tady byla centrální rozmnožovna, kde se posuzovalo, jestli na to ofocení máte nárok. Takže ty dvě kopie, co jste potřeboval, jste dostal za dva dny. Dálnopisem jste nevyřešil nic, pak jsme tady měli dva roky ve skříni načerno telefax.

Jak to tu bylo politicky? Byly poměry uvolněné, nebo tady naopak vládl strach?
Já jsem to vnímal jako uvolněné. Naši lidi měli z práce radost, cizinci sem rádi jezdili, protože to tu všechno měli za pár šestáků. Však Angličané říkali, že jsme "luxuriest part of eastern Europe“ (nejluxusnější část východní Evropy - pozn. red.). Veletrhy byly spojením se světem. Občas jste dostal tužku, občas flašku whisky. To bylo pro spoustu lidí synonymem ciziny, která přišla za vámi, a když si člověk hleděl svého, tak se tady dalo dobře dýchat.

Když zmiňujete whisky, dalo se díky práci na výstavišti dostat k něčemu zajímavému? O obrovských frontách na nedostatkové věci se mluví dodnes.
Pro zaměstnance BVV to naopak bylo nevýhodné, nesměli využít práva a být ve frontě první. Já na práci na výstavišti vydělával jen tak, že jsem měl možnost jednat s cizinci, a když se změnil režim, měli jsme náskok ve veletržním know-how. Jezdili jsme do světa a navíc jsme měli schopnost improvizace. Ale je pravda, že tu ty fronty stávaly. Když byla Salima, tak se sem navezl kamion pomerančů a bylo pozdvižení.

A odnesl jste si pytlík?
Možná ano, asi by bylo hloupé říct, že ne. Ale určitě ne výrazně víc oproti lidem, kteří tady nedělali. Že by ale zaměstnanci BVV žili v přepychu, to je mýtus.

A na představení Škody Favorit jste se byl podívat?
To víte, že byl. Dokonce jsem tam chystal opatření, protože během deseti dnů se na ni přišlo podívat tři čtvrtě milionu lidí. Před pavilonem P byly obrovské točny a byl to takový šlágr, že jsme museli tlampači hlásit, ať lidi půlhodinu počkají, že se tam nedá projít. Nastavěla se tam dálniční svodidla a lidé byli kolem favoritu neseni davem. Systém byl postaven na nedostatku a když potom režim ukázal vlídnou tvář v podobě favoritu nebo nábytkové stěny, tak lidé tleskali.

. Jiří Škrla:

"Problém Invexu je, že informační technologie už jsou dnes obsažené ve všech oborech a vystavují se na ostatních veletrzích.“

A pamatujete ještě nějaký podobný šlágr?
Banány. (směje se) Nejatraktivnější byly prodejní výstavy, tam jste měl šanci dostat nábytkovou stěnu, když jste byl dostatečně rychlý. To po revoluci pochopitelně zmizelo, protože to nemělo opodstatnění. Veletrhy byly pouť, lidé se sem šli podívat na veškerou techniku, která je dnes na dalších deseti veletrzích. V tomhle pojetí by dnes veletrh nemohl existovat. Tehdy se pořádaly na veletrhy zájezdy pod ROH, soudruzi se podívali na strojírenský veletrh, dali si do nosu burčákem a nechali se odvézt zpátky. Systém věděl, že musí lidem dávat chléb a hry.

Byla tady cítit změna před rokem 1989?
Asi ano. Ale tady se nikdy nepoužívaly zupácké metody. Po pětaosmdesátém roce už ten systém byl takový vlažný. Tupci, kteří některá rozhodnutí dělali, přestali být vidět. Samozřejmě tady vládla partaj a byla vidět i StB, ale že by se v tom nedalo pracovat, to ne. Na konci režimu se začalo i takovým komickým způsobem podnikat.

Jak probíhala příprava veletrhu před dvaceti třiceti lety?
Nejtěžší fáze byla navrhnout a vyrobit expozice pro naše podniky. Byla to demonstrace síly, takže se na stánky vymýšlela různá hesla, která podléhala schvalování. Šlo o ně víc, než o obchodování. Postupně jsme začali stavět expozice i pro zahraniční vystavovatele a nakonec jsme s nimi jezdili i do světa. A na tom se vydělávaly obrovské peníze. Když se to pak obrátilo, tak jsme byli schopni konkurovat i cizincům. I za totality jsme mohli dělat trochu kapitalistický obchod. Něco na způsob JZD Slušovice. Na začátku devadesátého roku jsme měli náskok.

Jsou pro Brno veletrhy důležitější dnes, nebo před třiceti lety?
Z hlediska prestiže před třiceti lety, z hlediska byznysu dnes. Velké veletržní správy vznikají tam, kde se něco děje, kde je logistika, koupěschopná poptávka. V Brně to zatím moc není. Myslím, že Brno za vývojem našeho areálu trochu zaostává. Tím se do něj netrefuji, veletrhy si s městem navzájem pomáhají, ale zatím si myslím, že Brno víc potřebuje veletrhy, než že by veletrhy potřebovaly Brno.

Když se vás zeptám, kdy bylo výstaviště na vrcholu sil, asi řeknete, že dnes.
Každá ta doba byla něčím charakteristická, za totality to byla výkladní skříň socialismu, po roce 90 chtěli být všichni vidět. Spousta firem, které to táhly, už dneska není a nechala tady dluhy, ale pomohlo to vytvořit celý systém. Z hlediska čísel na tom byly veletrhy nejlíp kolem roku 1998. Ale dneska je podstata vystavování solidnější a naše podnikání je stabilizované.

. Jiří Škrla:

"Na pavilon A musíme být pyšní, to je symbol a zrod výstaviště a tak se i k němu musíme chovat. Navíc je docela praktický.“

Areálu je osmdesát let. Je to výhoda, nebo handicap?
Je pravda, že staré pavilony od A po Z jsou sice monumenty architektury, ale pro nás jsou hůře využitelné. Ale to není stěžování, ony mají svoji roli. Kdyby před osmdesáti lety nevznikly, nevznikal by tady teď nový pavilon P. Na "áčko“ musíme být pyšní, to je symbol a zrod výstaviště a tak se i k němu musíme chovat. Navíc je docela praktické, pořád se v něm vystavuje, je tam používaná kongresová hala. Klobouk dolů před těmi lidmi, kteří měli vizi a odvahu to udělat. My už to jen udržujeme.

Jaký je největší problém starých pavilonů?
Neprodejné galerie. Do patra dnes žádného vystavovatele nedostaneme. Ve své době to ale bylo unikátní řešení, bylo potřeba dostat co nejvíc plochy pod jednu střechu. A dřív to fungovalo tak, že i na tu druhou galerii vystavovatelé šli a lidé si je tam našli.

Když se výstaviště před osmdesáti roky dokončovalo, tak stálo na kraji Brna. Dnes je téměř v centru. Je to pro vás výhoda, nebo limit?
Já si nestěžuju, máme skvělé napojení na dálnici. Dnešní poloha je bezvadná. Nehledě na to, že je areál hezký a vzbuzuje u lidí příjemné pocity. Můžete si sednout do aleje a poslouchat cvrlikání ptáků. Oproti jiným areálům není odosobněný.

A neomezuje poloha rozvoj areálu? Mezi řekou a Hlinkami není kam růst.
Pokud se týká velikosti, těžko můžeme překročit dnešní rozsah trhu v zemi a zařadit se do první ligy. Na to nemáme. My hrajeme první ligu ve střední Evropě. Jsme výrazně lepší než Budapešť, celá Praha nebo Vídeň. V porovnání s celou Evropou jsme ale jen střední liga. Možnosti rozšiřování ještě jsou. Například místo Velodromu by mohlo vzniknout kongresové centrum propojené s pavilonem E.

Je nějaký obor, který by si zasloužil svůj veletrh?
Nový obor nevymyslíte, všechno odpovídá poměru na trhu. Vždycky se ale snažíme najít nové zaměření uvnitř existujících veletrhů. Každý z nich má nějaké jádro -core business - a pak okrajové obory. A občas se stane, že ten okrajový obor má větší potenciál než jádro, a pak ho můžeme vytáhnout do samotného veletrhu. Ale nemám dneska v rukávu nějaké eso, které bych hodil na stůl.

A co naopak, máte nějaké veletrhy k odepsání?
Máme problém s Vinexem, zápasíme s HospiMedicou, s Invexem. Chtěli bychom, aby byly větší, ale poměry na to nejsou. Invex je staré téma, tam hledáme nějaké řešení a věřím, že letos ho konečně najdeme.

Jaké?
Problém Invexu je, že informační technologie už jsou dnes obsažené ve všech oborech a vystavují se na ostatních veletrzích. Informační technologie si nemohou hrát na samostatný obor. My jsme dlouho žili z této podstaty a uteklo nám to. Takže se chceme zaměřit na témata, která se nebudou dublovat, a to je státní správa. Dodávky a řešení pro státní správu, e-government. Soukromý sektor už je za horizontem, stavět se na něm nedá.

Myslíte, že se brněnské veletrhy dožijí dvojnásobku osmdesátky, kterou slavíte tento týden?
Osmdesát let je dlouhá doba. Všechno dnes běží rychle, rozhodně rychleji než v první osmdesátce. Ale myslím, že veletrhy budou, protože jsou o setkávání lidí. A pokud nenahradíte člověka umělou inteligencí, tak si pořád lidé budou chtít na věci fyzicky sáhnout a jednat o nich z očí do očí. Člověk bude jen člověk a pořád bude používat smysly. Spoustu věcí si nevybírá racionálně, ale podle emocí. Brno má do budoucna velmi strategickou polohu a k tomu dlouholetou tradici. To jsou dobré předpoklady, aby se stošedesátky dožilo. A v době, na kterou umíme dohlédnout, tedy do stovky, bude pořád platit, že Brno rovná se veletrhy.