"Ale nervózní nejsem. Stačí se nervovat během zápasu, proč to dělat ještě před ním," sděluje Kýhos, jenž Kometu dovedl na šestou příčku, což je její nejlepší umístění v novodobé historii.
Křičíte hodně na střídačce nebo v kabině?
Na střídačce moc ne, v kabině jak kdy. Ale jen, když to potřebujeme vyhecovat. Myslím, že hráči si uvědomují, jakou chybu udělali, a je zbytečné je ještě peskovat. Zvlášť na střídačce, na té si hráč potřebuje hlavně odpočinout. Samozřejmě jestli tu chybu udělá podruhé za sebou, tak už končí sranda a musí se zasáhnout. Ale většinou se to nestává.
Vladimír Kýhos Sedmapadesátiletý trenér má za sebou vynikající hráčskou kariéru ověnčenou olympijským stříbrem ze Sarajeva 1984. Na mistrovský titul však s mateřským Litvínovem nikdy nedosáhl, dvakrát zůstal těsně pod vrcholem. "Samozřejmě mě to mrzí. Hlavně v době, kdy jsme měli mužstvo nabité reprezentanty, jsme to vyhrát měli," podotýká Kýhos. Další stříbro přidal v Litvínově už jako kouč. Poté svůj osud na dlouhé roky spojil s Chomutovem, odkud na začátku roku 2008 zamířil do tehdy prvoligové Komety. Postup do extraligy s ní nevybojoval, po jejím odkoupení vydržel na střídačce jen čtyři kola a byl odvolán. Podruhé do Brna přišel v závěru loňské sezony, kdy s týmem přečkal skupinu o záchranu. Letos vede tým s asistenty Martinem Pešoutem a Karlem Beranem. |
Co vlastně stihne trenér říct hráčům v kabině o přestávce?
Hlavně je musíme nechat vydechnout. Oni si sami mezi sebou řeknou, co a jak. Když je potřeba něco zásadního změnit, jdeme do kabiny tak sedm minut před začátkem třetiny a řekneme si, co chceme udělat jinak. Jinak si víceméně zopakujeme takové ty základní věci. Ono je to pořád to samé dokola, ale chyby se bohužel pořád objevují, tak se na to člověk snaží upozorňovat.
Dá se říct, že je pro vás zápas vyvrcholením práce, zatímco trénink je spíš nutná výplň?
S tím nesouhlasím. Moje zásada je, že jak hráči dělají věci na tréninku, tak je budou dělat i při zápase. Nejde dělat věci při tréninku napůl a říct si, že v zápase to bude jednodušší. Zápas je v tom naopak daleko horší. Když si na tréninku nacvičujete akce, tak to nikdy není jako v zápase, kde je daleko těžší se prosadit. Myslím, že ta naše česká mentalita je v tomto znát. Hlavně v zakončení, proto s tím máme problémy i v nároďáku. Když naši hráči v tréninku jedou třicetkrát na bránu, tak jenom vystřelí. Zato Kanaďan nebo Američan chce dát z každé střely gól. To my neumíme.
Vtloukáte to hráčům hodně?
Snažíme se je na to upozorňovat, ale ti hráči jsou dospělí a mají své návyky. A na tohle se u nás hodně málo dbá, to vím sám z doby, kdy jsem trénoval malé kluky. Dospělí hráči už se těžko předělávají.
Sám jste byl výborný hráč. Vezmete ještě někdy do ruky hokejku, abyste svým svěřencům ukázal, jak se to správně dělá?
Já už se do toho radši moc aktivně nepletu. (úsměv)
A chodíte si ještě zahrát?
Ještě předloni jsem hrál, jenže po každé staré gardě jsem měl druhý den oteklé koleno. Navíc mám artrózu i v rukách, třeba v zápěstí, co jsem měl zlomené. To všechno je z hokeje a z toho, jak jsme trénovali. Za nás bylo hodně těžké práce v posilovně, nebyla kvalitní obuv na běhání a tak dál. Rád bych si ještě zahrál, ale aby potom člověk tři dny trpěl, to už mám za sebou.
Jak se od vašich hráčských časů změnilo trénování?
To je úplně jiné. Dřív vůbec neexistovalo, aby se s námi trenéři bavili. Většina z nich byli takoví ti pedanti.
A vy jste se proti začátku trenérské kariéry změnil?
Já jsem se samozřejmě uklidnil. Jak jsem přešel z pozice hráče, tak to člověk vnímal jinak, hlavně nespravedlnost jsem vždycky nesl těžce. Ani v běžném životě nemám rád lež a pomluvy, tyhle věci se mi nelíbí a neuznávám je. Ale člověk se časem zklidní, protože zjistí, že když na střídačce řve a věnuje se rozhodčímu, tak ztrácí přehled o střídání a vůbec o celé hře. Takže tam řve zbytečně, akorát se toho chytnou hráči a začne řvát celá střídačka, což je špatně. Tyhle věci odvádí pozornost od hry.
Máte nějaký oblíbený typ hráče?
Já bych to takhle nerozlišoval. Když to vezmu po hokejové stránce, tak mám rád technické hráče, kteří mají přehled a umí dát hře myšlenku. Ale úplně stejně mám rád ty rafany, kteří do toho jdou srdcem. Kolikrát jejich umění není na takové úrovni, ale člověk ví, že tam nechají všechno.
Jak se vám zamlouvá třeba plzeňský Martin Straka?
O něm nemá cenu mluvit. To je od doby, co se vrátil do Čech, absolutně nejlepší hráč extraligy. Z jeho hry plesá srdce.
I teď, když bude stát proti vám?
Člověk musí s pokorou uznat kvality soupeře, ale zároveň nikdo není neporazitelný. Když se všechno sejde, jak má, tak se může stát všechno. A teď už přichází fáze, kdy si nikdo nedovolí nic vypustit. Ale co se týče Martina Straky, tak kdo rozumí hokeji, musí uznat, že tenhle hráč patří někam na podstavec.
Co byste řekl o Radku Dudovi? Na něj nejspíš budou mít vaši hráči i fanoušci pifku.
Neměl jsem možnost s ním pracovat, znám ho spíš z civilu. A je to dobrej kluk, který nezkazí žádnou srandu. Občas se samozřejmě stane, že je neřízená střela, ale hokej hrát umí a je hodně nebezpečný. Občas je nebezpečný i pro své spoluhráče. To záleží na tom, jak se na ledě chová.
Jaké vůbec panují vztahy mezi soupeři během play-off?
Úplně normální. Během série není moc času na nějaké vybavování, protože jde o soupeře, ale víceméně jsou to kamarádi. Až to všechno skončí, tak si podáme ruku a třeba si dáme pivo. Ale teď je to soupeř, kterého potřebujeme porazit, a oni zase potřebují porazit nás. Ale myslím, že do toho nepatří nevraživost, a nepanuje ani mezi hráči.
Vy jste ale svého čase v Brně po vyřazení Chomutova ukazoval na soupeře vztyčený prostředník...
To bylo něco jiného. To byla moje osobní věc, která se týkala dvou lidí v jejich vedení. Jeden tam je pořád, a proto je taky Chomutov tam, kde je.
Může si trenér Komety dát ve městě nerušeně pivo?
Já chodím na Bláhovku a mám tam klid. Během sezony jsem potkal snad jednoho negativního člověka, který měl nějaké kydy, ale chápu, že když jsou lidi naštvaní, tak se třeba takhle projeví. Mně to nijak nevadí, a když mě někdo neuráží, ať si klidně řekne svůj názor.
Je těžké trénovat v Brně, které poslední roky žije hokejem?
Když jsem utekl z Chomutova, šel jsem sem hlavně kvůli těm lidem. Myslím, že to tenkrát bylo trošku jiné, tehdy se fandilo tak, že to byl neuvěřitelný rachot. Jak jsem se vrátil, tak nechci říct, že by se fandilo míň, ale přijde mi, že to není tak od srdce. Ale možná mi to tak jen připadá, protože si na to člověk zvykne.
Každopádně jsme rádi, že nás fanoušci podporují, i když si občas i zapískají, na což mají nárok. Ale chtěl bych všechny ubezpečit, že ať byly výsledky jakékoliv, že se na to mužstvo nikdy nevykašlalo a neprohrálo schválně. A také by si nikdo nedovolil říct, že fanoušci jsou nám jedno. Naopak, hrajeme to hlavně pro ně a jsme rádi, že na nás chodí v takovém množství. A myslím, že jsme jim letos udělali víc radosti než starostí.
Je vám líto, že 6. místo a přímý postup do play-off trochu zanikly kvůli nedávným nezdarům?
No právě, to mě dost zamrzelo. Bohužel se to stalo ve stejný zápas, kdy jsme v Třinci dostali desítku. Po zápase jsem se dozvěděl, že jsme v šestce, a hrozně mě mrzelo, že jsme si to nemohli s mužstvem užít. Je to škoda, protože celou dobu jsme se drželi nahoře a kluci si nezasloužili to nedocenění. Nikde se velkým písmem neobjevilo, že Kometa konečně prožila klidnou sezonu. Ale doufám, že si to v play-off vynahradíme, někam to dotáhneme a pak si to užijeme.
Legendy klubu vám na společném obědě připomněly, že Brnu chybí jeden titul na Jihlavu. Vidíte v týmu sílu, aby jej získal už letos?
Já bych nemluvil o titulu, pro nás je prvním cílem vyhrát čtvrtfinále s Plzní. Pak se můžeme bavit dál. Ale myslím, že hráči si v několika zápasech dokázali, že když plní taktické pokyny a mají maximální nasazení, že dokážou porazit každého. Když si to uvědomí a půjdou do každého zápasu s takovým zanícením, tak není nic nemožné.
