Jak je to možné? Morávek je neoddiskutovatelně vynikající šéf divadla, kromě toho ctí „otce zakladatele“, vytváří sympatické mravní - zejména prohavlovské - prostředí. „Á, konečně pochvala?“ říká principál „Husy“, který v jejím čele stojí od roku 2005.
K setkání autorky rozhovoru a recenzí s Vladimírem Morávkem došlo právě po strhání inscenace Ubu králem: Svoboda! Původně mělo jít jen o setkání, na němž si obě strany vyříkají svoje názory. Výsledkem je niterná zpověď režiséra.
Myslíte, že by mé kritické recenze mohly vycházet z nevůle k vaší osobě?
Vychází to z vašeho jiného vidění světa. Já mám výhodu, že když přijdu na představení studentů JAMU, tak tam třebas – někdy – zahlédnu, co jiní ne. Třeba talent, který teprve zmohutní. Jako když mi před lety napsal loni bohužel zesnulý herec Vítek Musil: „Pane režisére, jsem student čtvrtého ročníku JAMU, mám talent, přijďte se na mě podívat.“ Načež já na to představení přišel, po představení ho vyhledal a řekl mu: „Vítku, jste talent jako dům, nabízím vám angažmá, okamžitě.“ A on na to: „Prima. Beru. Ale nejsem Vítek, jsem Budař.“ A tak jsem díky dopisu od Vítka našel Jana.
Vraťme se ještě na začátek. Divadlo skvěle vedete, ale pak jsou tu ty vaše režie... Herci, pokud můžou, od vás prchají, protože je to s vámi nejspíš těžké. A scházíme se po vašem představení Ubu králem, u něhož by sice měl i Jarryho surrealismus či avantgarda snést hodně, ale na jevišti to přece jen chce aspoň nějakou relevanci. Zatímco vy své představení před sebou hrnete takovou silou, jako byste Jarryho textu vůbec nevěřil.
Já ten text miluju. Záleží mi na něm a snažím se ho dotýkat co možná nejněžněji. To bylo tak, že po představení Amadeus se představitel Salieriho, Mirek Donutil, vyslovil: „Možná bych se na Provázek vrátil ještě i napodruhé.“ A tehdy jsme mluvili o tom, že náš nynější cyklus Smějící se bestie by měl mít – a někdy ještě mít bude – pokračování v cyklu Ježíš se nikdy nesmál. S logem velice rozchechtaného Ježíše na kříži. Což pak bude řada světových komedií: Goldoni, Moliére, Shakespeare, Brecht, Mrožek... A tak jsme s Mirkem začali mluvit o Moliérovu Lakomci, tím strávili asi tak rok, načež jsem na stůl položil Jarryho text Král Ubu. Mirek si jej přečetl a trochu se nadchnul a trochu vyděsil, jestli to ještě může dnes rezonovat. A já jsem řekl, že taková férie z Jarryho textů na téma „Idiot se ujímá moci“ může rezonovat až nečekaně dobře. Že jsem si tím jistý. Neboť v příbězích Krále Ubu ani tak nejde o to, že ten jistý člověk je idiot a napáchá hrozné věci, ale o modelovou situaci, kterak se osoba s mindrákem rozhoduje potvrdit sama sebe skrze vykonávání funkce. O sebestřednost kontra obecný zájem. Pak jsme se nad tím další asi rok scházeli a Mirek se tím scházením rozjařil, šla z něho zčistajasna veliká síla, byl inspirací a přeplňovaným plovoucím motorem – turbodieselem.
No jo, to ale pořád mluvíte o Jarryho původních textech. Jenže vy jste to svoje představení velice upravil a zkompiloval tak, že jde daleko spíš o vaši hru než Jarryho.
Sestavili jsme ji s dramaturgyní Lucií Němečkovou a právě s tím Mirkem z pěti jarryovských textů. A je pravda, že scénář je plný střihů, asociací, aluzí, odvolávek. Všechno jsou to nicméně Jarryho slova, která jsme dali dohromady právě jen pro tuto inscenaci. To tak Provázek vždycky dělal: že nechtěl jen interpretovat slova, co mu zadali. My chceme především podepisovat každou situaci. Přijmout osobnostní ručení za vyslovování té které věty, té které myšlenky, té které odvolávky. Otázkou samozřejmě je, jestli lze nárokovat takovou svobodu. V čemž mě ale posílil Václav Havel, když nám přesně to stejné dovolil se svými texty, přičemž je známé, že to jinak nedovoloval. Jenže on věřil, že jeho texty milujeme, tak jsme se k nim mohli chovat s naprostou svobodou.
Aha, a že milujete, to je omluva?
Milujete, je pravda. Kdybyste věděla, jak se snažím dělat věci jednoduše, ale pak se bojím banality, tak se opřu tu o Jarryho scénickou poznámku, tu o jeho ranou poezii, tu o Grossmanovo popřemýšlení nad Jarrym... Ale to všechno jen kvůli snaze dostat se co nejtěsněji k podstatě toho kterého slova, té které situace. K duši člověka, kterého ctím a který mi je velkou a vzrušující inspirací.
Nikdo vám nemůže vyčíst, že své snažení nemyslíte poctivě. Jenže každé představení má ještě svoje obecné zákonitosti, svého běžného diváka...
A těm ta naše představení pak mění osudy. Při příležitosti oslav provázkovského padesátiletí jsme plánovali 222. reprízu Balady pro banditu, kterou jsem i já režíroval. A vy jste o ní v popremiérové recenzi napsala, jak je hrozná. Když to tenkrát vyšlo, šel jsem na půlhodinu sedět na střechu, bylo mi na chcípnutí. To je, jako když jsem si šel pro svého prvního Českého lva za film Nuda v Brně. Tehdy jsem skoro ani nedokázal chodit, hned po předání jsem se skácel z jeviště a Lucerna na chvíli ani nedutala a já plachtil prostorem, v rukou pořád tu cenu a bál se o jediné – abych ji úplně nerozbil – a zřetelně jsem cítil, jak si tam o mně ti mnozí zasloužilí pracovníci na poli filmového průmyslu myslí, jaký že jsem idiot. Děje se mi to tak už třicet let, tak už jsem si na to nějak zvykl. A nemám právo nikoho za to soudit, což ale neznamená, že začnu odvolávat svou identitu. Jako když mě jeden z novinářů při brněnské premiéře toho filmu obvinil, že jsem tento vysměvačný a rouhačský pamflet o městě, které mě zrodilo, stvořil jen kvůli svému mindráku. A že mě odtamtud hnali svinským krokem po premiéře Maryši. Té Maryši, co pak za ni Ivana Hloužková dostala Cenu Alfreda Radoka, mimochodem.
Pak se nicméně ta Nuda v Brně promítala v Praze ...
... a skončila ta projekce tak, že jsem pak byl šťastný ještě čtrnáct dní, s Janem Budařem jsme vylezli na Vítkov a tam jedli dvě hodiny kaviár a pili šampus, vypili ho jedenáct litrů a mně se zdálo, že se nebojím už vůbec ničeho. Obojí je samozřejmě legitimní – i ten strach, i ta panika, co nedovolí jednomu jít rovně. Ale já si tenkrát s obrovskou intenzitou uvědomil, jak snadné by bylo zastřelit se po brněnské premiéře, kde jsem se o sobě dozvěděl, že jsem trouba, který nerozumí filmu, a co miluju, že jsem schopen maximálně zostudit – a nedožít se pak té premiéry pražské. Byť jsem se i na té brněnské tiskovce, co mě na ní měli za blba, snažil lidem vysvětlit, že když chci promluvit o lásce, tak se nesmím stydět prozradit na sebe a svá selhání nejvíc, co zmůžu. Všechna ta alibi, nedorozumění, malé lži, dezinterpretace slov, která se jeden bojí vyslovit... Protože celá Nuda v Brně je o tom, že někdo říká: Prosím, miluj mě. A je to komedie.
Je to bez debaty krásný film.
Druhá pochvala? Ale víte, já jsem zažil všechny ty režiséry Petry Lébly, Zdeňky Petrželky, ale i Petery Scherhaufery a Zdeňky Pospíšily. Vždyť my všichni jsme vyděšení kluci, co se strašlivě moc bojí.
Nepopírám, že vaše sebevědomí i mužnost od jeslí přes všechny další školy až po manželství drtíme my, houfy panovačných ženských. Ale právě na Nudě v Brně je možné vidět, že jste schopen udělat uměřenou věc, kde téma dostane přesně, co potřebuje, včetně krásné hudby, nikdo tam nepřehrává...
Vidíte, a už měsíc před premiérou napsala Mirka Spáčilová, že máme favorita na film s nejhloupějším názvem roku. A když jsem jej točil se štábem České televize, tak ten se po každém záběru šel vysmát, jakou že to zase točí kravinu. A navzájem si říkali: „Ty vole, co to je, oni tam jen tak sedí a neříkají nic?“ A já jsem se samozřejmě styděl, že neumím natočit něco, co by se líbilo zvukařům a osvětlovačům... Jenže já to nedělám, že si něco usmyslím... Já vypravím příběhy, jak mi huba narostla. A napětí roste v místnosti – i nevole a uštěpačnost recenzentů. A já pro jistotu zavírám oči. A vyprávím dál...
Vy prostě nemůžete jinak?
Oceňuju racionální tvůrce, že se umí rozumně rozhodnout. Tohle by bylo výhodné. To zabere. Po tomto bude poptávka. Ale, ať nekecám, Provázek takový byl vždycky, režiséři Petr Sherry Sherhaufer, Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil – to jsou úplně stejné příběhy. Ačkoli si zároveň říkám, jací jsme to panáčci, když jeden umřel na rakovinu, druhé nevydržela duše a třetí se zastřelil. To puzení ve vás ale jednoho nutí dělat to přesně tak a ne jinak. A pak jsem taky viděl, jak i ten démonický alfa samec Sherry, o kterém se říkalo, že na svém paloučku ničemu nedovolí pohnout se bez jeho „ano“ či „ne“, stojí při svých slavných premiérách v zákulisí, kouše se do ruky a strašlivě moc se bojí, skoro se svíjí tím strachem. A tak i já ve svém životě, kdy můj syn už vyrostl, kterému je sedmnáct a už mě moc nepotřebuje, a žena, kterou jsem miloval, mě opustila, tak já se pořád ptám, jak to udělat, aby to všechno bylo nezpochybnitelné a krásné – a koušu se do ruky – legrační popleta. A jestli existuje láska, se ptám, a naděje a jejich udržitelnost – a z mých představení jsou tesknější a tesknější krajiny se zvláštně konstruovanými přístavky na domech bez kolmých hran. A stromky čouhají z balkonů a okna jsou zasklena divnými skly a na fasádě je tu a tam napsáno něco od Lennona a něco od Havla. Ale je to pravda, že tak vidím svět. Musím vidět. Cosi si to přeje.
