"Zkoušeli jsme se dostat do nory, kterou si vlci sami vybudovali v kopci, a spočítat je, ale nepodařilo se nám to. Vchod byl příliš úzký, nemohli jsme riskovat, že se propadne," popsala už dříve chovatelka Lenka Polačiková.
Ošetřovatelé tak museli počkat, až začali rodiče vlčata pouštět z nory ven. "Už je pomalu vodí ven a za pár týdnů už budou ve výběhu skoro pořád. Jako rozené šelmy si malí vlci rádi hrají. Rodiče je tak učí lovit a bránit se," líčí Polačiková.
Dvě z vlčat v brněnské zoo byla očipována, odčervena, naočkována a bylo u nich určeno pohlaví.
Ošetřovatelé nakonec očipovali první dvě mláďata, po zbytek týdne se budou snažit očipovat a spočítat ty ostatní.
Mláďata bude zoo v budoucnu díky chovatelské spolupráce přestěhovávat do jiných zahrad. Několik loňských vlčat poputuje do ukrajinské zoo Limpopo nebo do litevského Kaunasu.
Vlčí populaci udržuje veliký výběh
Vlci arktičtí se v brněnské zoo množí od roku 2008 a každoročně se narodí okolo deseti mláďat. Výběh je pro ně dostatečně velký, jinak by se podle chovatelky sami přestali rozmnožovat.
Smečku tvoří jeden alfa samec, který má k sobě alfa a beta samici. Zbytek jsou jejich mláďata - některá už jsou i dospělá. "Když vlky delší dobu pozorujete, dá se poznat, kdo má jako pozici, a to postavení těla. Obecně platí, že čím výš zvíře v žebříčku stojí, tím výš nosí ocas a vypíná i svůj trup," nastínila hierarchii chovatelka.
Ošetřovatelé si od vlků v zahradě drží přirozený odstup. Do výběhu nechodí, pokud to není nutné. Kdyby překročili bezpečnou vzdálenost, která je pár desítek metrů, mohli by je vlci považovat za ohrožení a napadnout je.
Vlci arktičtí mají celý rok bílý kožich a kratší čumák a nohy než ostatní poddruhy vlka obecného. Ve volné přírodě žijí v arktické oblasti Aljašky a Kanady. "Ty jsou člověkem osídlené jen řídce, takže není pro ně přirozený predátor, a proto jsou méně plaší než ostatní vlci," dodává Polačiková.
