Do České republiky přicestoval společně s dalšími více než 250 volyňskými Čechy, kteří se rozhodli utéct před napjatou situací na Ukrajině. Potomků bývalých československých vlastenců se nakonec na jižní Moravě usadilo šest.
Za necelý rok se Vitalij Seršeň stihl takřka dokonale začlenit do společnosti. Má stálou práci, stejně jako jeho žena, dcera si zdokonaluje češtinu a chce být právničkou. Společně bydlí v pronajatém bytě v Brně. Jeho rodina představuje ideální příklad toho, jak se uprchlíci dokážou usadit v cizím prostředí.
Ačkoliv tvrdí, že Česká republika i celá Evropa má při současné migrační vlně lidem pomáhat, chápe také obavy místních obyvatel. „Pokud totiž nebudou jasně nastavená pravidla, kterými se příchozí mají řídit, můžou vznikat problémy,“ říká Seršeň.
Životní úroveň v EU je velkým lákadlem
Uvědomuje si, že úroveň života obyvatel Evropské unie je velké lákadlo. „V mnoha státech ji Evropanům závidí. To je i jeden z důvodů, proč se tolik lidí vydalo na tisíce kilometrů dlouhou cestu. Někteří hledají ochranu a práci, je ale i spousta takových, kteří chtějí pohostinnost zneužívat. Státy by mělo zajímat, koho chtějí přijmout. Jaký je to člověk? Chce pracovat, nebo jen využít systém a dělat problémy? Evropa se musí zaměřit na ty, kteří hodlají respektovat obyvatele, jejich kulturní a společenské zvyky,“ říká.
Sám se tím řídí. Do Slavkova za prací dojíždí denně vlakem z Brna. „V práci se mi líbí, naučil jsem se svařovat a teď dělám na pískování. Získal jsem smlouvu na dobu neurčitou,“ konstatuje spokojeně.
Pozadu za ním nezůstává ani manželka, která si našla práci v Brně. „Pracuje ve výrobně salátů. Nepřijeli jsme proto, aby se o nás někdo musel starat. Jsme zvyklí, že se dokážeme uživit sami,“ prohlašuje.
Jeho devatenáctiletá dcera si chce v České republice dokončit vzdělání. „Na Ukrajině studovala žurnalistiku. Teď se intenzivně věnuje češtině a touží nastoupit na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity,“ prozrazuje Seršeň.
S výukou jazyka pomáhá dcera i oběma rodičům. „Nejde nám to tak rychle jako jí, ale poměrně dobře už rozumíme, horší je to s mluvením,“ přiznává.
Seršeň přiznává, že když před rokem odjížděl do Česka, šel do cizího prostředí a nevěděl, zda ho přijme. „Měl jsem jen představu, že se nám tady bude žít lépe než na Ukrajině. A to se vyplnilo ve všech směrech. Chlapi v práci mě vzali. Nemůžu mluvit za ně, ale myslím, že nemáme žádný problém,“ těší ho.
S odpovědí na otázku, jestli by stejnou destinaci volil znovu, neváhá ani vteřinu. „Kdybych se měl rozhodovat dnes, nic nezměním. Odjedu z Ukrajiny a opět zamířím sem. Jsme tady spokojení, cítíme se v bezpečí, a co je hlavní, máme i práci, která nás dokáže uživit. Našli jsme tady náš druhý domov.“
