Ilustrační foto

Ilustrační foto | foto: Martin Adamec, MAFRA

Vozíčkáři a sebevrazi přispívají drahám

  • 4
Minulý čtvrtek se kolegyně Mirka Spáčilová ve svém článku Když neskočím pod vlak, železnice nám zkrachuje pozastavovala nad eticky nekošerným požadavkem tohoto „státem bohatě dotovaného“ dopravního organismu.

Ten totiž chce, aby mu pozůstalí po nebožtíkovi, který se rozhodl sejít ze světa skokem pod jedoucí lokomotivu, uhradili utrpěnou škodu a zpoždění.

Vlastně mne s tématem předběhla, protože už od prázdnin se chystám psát o stejně podivném požadavku téhož "dopravce se 160letou tradicí".

. na kafiJana Soukupová

Diář Jany Soukupové

Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

Má kamarádka s roztroušenou sklerózou je už nějaký ten pátek odkázaná na invalidní vozík. Že to její svět nasměrovalo ke skupině stejně "vybavených" lidí, je jasné - když budete při své běžné činnosti během dne přemýšlet, co se s vozíkem "dá" a co ne, přijdete na to aspoň v hrubých obrysech také (jako pár našich mediálně sledovaných ministrů, kteří si to na vozíčku zkusili alespoň jeden den).

Tak i moje přítelkyně si musela najít kamarády-vozíčkáře včetně organizací, co pro ně zařizují třeba výlety na filmový festival do Karlových Varů nebo různé prázdninové pobyty s dopravou a pobytem "bezbar"(-iér).

Lidé s kárkou, které jsem díky ní poznala, jsou většinou skvělí. Jestliže jsou na vozíku od narození, obvykle svůj osud a zdravotní omezení parádně zvládají, navíc dokážou do posledního miligramu využít i té poslední možnosti a schopnosti, která jim byla zachována.

Tím spíš zamrzí, co si na ně České dráhy letos připravily.

Když si totiž organizace Duha objednávala vagón s plošinou, která postižené na vozíku vyzvedne z perónu do vlaku, bylo předem jasné, že po cestě bude nutný přestup na jiný spoj. A tak účastníci vozíčkářského zájezdu museli už dopředu z vlastní kapsy zaplatit "povolené zdržení rychlíku".

Protože cca patnáct vozíků, které se do speciálního vagonu vejdou, nestihne plošina vyložit a naložit tak rychle, aby se navazující vlak neopozdil. Pro lidi s invalidním důchodem to jednak není zase tak málo (dvě skupiny po patnácti vozíčkářích platily letos za jeden přestup tam a jeden na zpáteční cestě celkem 2 400 korun, neboť od 15. června 2008 kromě stovky, dvoustovky či třístovky samotné pokuty to ještě "za každou i jen započatou minutu zdržení osobního a spěšného vlaku" koštuje nejméně 300 korun, u rychlíku 600, u vlaku "vyšší kvality" 1 000 Kč), ale hlavně tady cosi podivně smrdí. Že by nedostatek empatie, pocit nespravedlnosti nebo natvrdlosti úředního šimla?

Jistě, České dráhy se budou hájit, že ony samy jsou krajskými úřady a ministerstvem dopravy tlačeny k placení pokut za zpožděné spoje (a špinavé nebo špatně vybavené vozy), ale to asi vozíčkářům moc nepomůže.

Oni - jak říkávala moje babička - si "vrtulku do zadku nepřimontují", aby stihli vystoupit a nastoupit včas. Když mi dívka zvaná Gazela, která v Duze výlety vozíčkářů organizuje, vyprávěla další podrobnosti jejich letošní cesty, nedobrý pocit z přístupu dopravního molocha ještě vzrostl.

Nejenže vozíčkáři nastupovali do vlaku, který už v jejich výchozí stanici měl dvacetiminutové zpoždění, při přestupování navíc zastavili tak, že jejich vagón měl východ proti sloupu, kam se plošina nemohla vejít, takže se vlakem muselo ve stanici znovu šejbovat, což zase hodnou chvíli trvalo.

Mezitím se z nákladního prostoru skoro stejně dlouho vykládala jízdní kola, jejichž majitelé za žádné zpoždění platit nemusejí. Když už si hýčkáme ekologicky takřka nezávadný způsob dopravy, který nám svou nenahraditelnost zase hodlá připomenout dalším zvyšováním jízdného, neměl by nás z výše svého mravnějšího přístupu k životnímu prostředí zbytečně štvát nemravným přístupem k lidem, kteří se moc účinně bránit neumějí. Případně nemůžou vůbec - viz výše zmíněné "placení sebevraždy".