Sedmnáctého března by brněnská spisovatelka Simona Monyová oslavila pětačtyřicáté narozeniny. Loni v srpnu ji ale její manžel Boris Ingr šesti ranami nožem zavraždil.
Bratr Monyové Gustav Urbánek s rodinou a už dospělí synové Michal a Dominik spisovatelce společně připravili poslední dárek. "Do tisku jsme právě 17. března odvezli knihu o jejím životě. Na obálce má napsáno jen Simona Monyová. To vystihuje vše," říkají.
Jak teď společně žijete?
Gustav Urbánek: Měli jsme dvě holky. Teď prostě navíc pečujeme i o nejmladšího Simonina syna Šimona. Není v tom takový rozdíl. I když přeci jen Šimon teď chodí do první třídy, a tak v praxi zjišťuji, že zatímco holkám stačí probírané věci vysvětlit jen jednou, Šimon se i při pátém probírání jen šklebí do nebe.
Učíte se s ním?
Michal Ingr: Bydlíme společně v jednom domě, takže s ním studujeme na střídačku všichni. Třeba když opakujeme básničky, umíme je pak celá rodina kromě něj (smích). Ale hrozně se snaží. V pololetí přinesl samé jedničky. Máme z něj radost.
Ví Šimon o tom, jak dopadl soud, který skončil před měsícem?
Urbánek: Vysvětlili jsme mu, že tatínek je ve vězení za to, že zabil maminku. Vyrovnal se s tím. Když chodíme Simoně na hrob, nosí jí tam svoje obrázky a vzpomíná na ni. O Borisovi se ale nechce ani zmínit. I když je malý, pochopil a úplně si ho vyřadil ze života.
Simona MonyováPopulární spisovatelka napsala jedenadvacet úspěšných románů pro ženy. S manželem Borisem Ingrem vlastnila nakladatelství Belami, v němž její knihy vycházely. Později se však pracovně i osobně rozešli. Ingr svou ženu totiž několik let týral. Nakonec Monyovou loni v srpnu v jejím domě v brněnských Obřanech ubodal. Za čin byl odsouzen k patnáctiletému vězení. Poslední knihu s názvem Simona Monyová v jejím nakladatelství vydává sama rodina. Podle vzpomínek rodiny a přátel ji sepsala novinářka Jiřina Veselá. Biografie by měla být k dostání všude tam, kde se dají koupit předchozí knihy Simony Monyové. |
Jaký byl soud pro zbytek rodiny?
Urbánek: Nebyli jsme tam ani jednou, ač jsme původně chtěli. Těžko by ale šlo tam jen sedět a poslouchat lži pronášené z úst Borise Ingra. Honosil se tam svými penězi. Přitom Simona platila jeho exekuce, koupila mu mercedes, který vždycky chtěl, dokonce zaplatila i vyrovnání s jeho bývalou ženou. Naštěstí si ho vzali do parády znalci, kteří jeho lži rozkryli, a herectví skončilo. Patnáct let vězení je minimum, se kterým jsme se dokázali smířit.
Komunikujete s Borisem Ingrem nějak?
Ingr: Psal mi asi pět dopisů. Z toho ve třech prosil o peníze. Vzkazoval mi i třeba to, jak v domě zavřít vodu, aby nezamrzla. Jen samé provozní věci a jinak ani slovo. Neodpověděl jsem mu.
Urbánek: Obáváme se, že jak Borise pustí, bude nám hned zvonit u dveří. Vyleze a nebude mít nic krom vidiny zajištěného Šimona.
Rozsudek nad Ingrem uzavírá vaši knihu. Proč ji vydáváte?
Ingr: S pomocí novinářky Jiřiny Veselé jsme zachytili mamku takovou, jaká byla. Nepsali jsme o spisovatelce, ale o naší mamce, sestře a dceři. Celý její život v knize střídají chvíle z toho posledního srpnového dne.
Objevují se hlasy, které vás odsuzují. Prý chcete na knize o populární spisovatelce jen vydělat...
Urbánek: Simona vydala spoustu knih, které se pořád velice slušně prodávají. Ty stovky hodin snažení jsme tomu rozhodně nevěnovali kvůli penězům. Naše kniha je pro čtenáře, kteří měli Simonu Monyovou rádi jako spisovatelku. Teď se dozví, jaká byla i v soukromí. Bez bulvárního překrucování.
Sledujete, co všechno se o Simoně Monyové probírá třeba v různých diskusích na internetu?
Urbánek: Ač se snažíme to číst co nejméně, některé ty nemilosrdné soudy od lidí, kteří Simonu vůbec nepoznali, si v sobě neseme. Člověk se dozví, že měla italskou rodinu a kdoví, jestli ho tu noc nenapadla ona. Simona ale přeci byla strašně hodný a skromný člověk. Nikdy by nikomu neublížila.
A jak jste knihu dali dohromady?
Ingr: Nejdůležitější byly vzpomínky rodiny i přátel, ale znovu jsme toho hodně prožili třeba i u listování rodinnými kronikami, ve kterých mamka už od našeho narození schraňovala fotky. Daleko hůře se ale oživovaly chvíle, kdy Boris přišel do rodiny. Tehdy jsme ho brali skoro jako svého otce. Dnes je takové pomyšlení nepochopitelné.
Dvaadvacetiletý Michal se teď stará o nakladatelství Belami. Je to obtížné?
Ingr: Úkoly ubývají mnohem pomaleji, než se hromadí. Krom práce s novou knihou jsem třeba za minulý týden ještě odpověděl na asi dvě stě padesát mailů. Mamka se řídila heslem, že odepíše každému fanouškovi, což chci dodržet. Zrovna jsem dostal dopis od paní, která přišla v mládí o otce. Psala, ať nejsme zoufalí, že to nejhorší už máme za sebou a s časem už to bude jenom lepší.
Z nové knihyCo říkají blízcí "Byla postižena nedostatkem lásky z dětství. Potřebovala ji přitom tak strašně moc, že jen ten psychopat byl schopen jí tolik lásky dát se všemi gesty. Normální chlapi to tak nedělají." "Byla tvrdá k okolí, ale hlavně k sobě. Ona snad ani nespala. Usínal jsem a slyšel, jak hrkal pletací stroj nebo klapala klávesnice. Tvořila, párala, škrtala, psala. Byla ochotná obětovat, co se dalo. Ale rozhodně to nebyly děti a starost o ně." "Jak si jako mladá plánovala život? Rodinu, to chtěla vždycky, ale tíhla také k psaní. Přála si, aby svoje děti dokázala zabezpečit. To taky ještě udělala." "Pochopím facku v afektu, ale jak může chlap ženskou kopat do břicha a mlátit hlava nehlava? Asi jí neuměl ukázat svou nadvládu jinak." "Bude to asi znít paradoxně, ale myslím, že skutečnou svobodu člověku může poskytnout jedině smrt. Dokud jsem naživu, pořád budu své jednání korigovat tak, abych někoho nezklamala, nedotkla se ho, abych mu udělala radost, zavděčila se mu, ale taky abych vypadala lepší, než uvnitř jsem, a aby mě ten konkrétní člověk měl rád." |
