Křest bude ve čtvrtek v 19 hodin v Místogalerii Skleněné louky na Kounicově 23 v Brně. Dílo, které popisuje život v Brně mezi lety 1970 a 1989, vydává nakladatelství Druhé město.
Moravská metropole byla v dané době profízlovaná skrz naskrz, ale plná umělců a vnitřně svobodných lidí. Soukupová vytvořila cennou mozaiku, jež z odstupu vytváří literárně silný, věrný, byť dávno zemřelý portrét města.
Masarykova ulice se tehdy jmenovala třída Vítězství, a šel-li člověk do bufetu Vesmír na Kobližné, kráčel vlastně po Gagarinově třídě. Na České, tam, kde je dnes obchodní dům Vágner, se skvěl nápis: "Hlavní cíl strany, šťastný život nás všech." A tahle kniha je dokladem, že tu žili lidé, kteří uměli být šťastní - ale navzdory straně.
Štrougalovy trafikyKe specialitám normalizační doby, jimž se kniha věnuje, patřily také dozorovny Veřejné bezpečnosti, zvané Štrougalovy trafiky. Policisté jim říkali punkty. A dodnes na výpadovkách kolem Brna tyto ohavné jednopatrové typizované domky stojí. Noví majitelé z některých vybudovali třeba prodejny. Za normalizace je dala postavit tehdejší Veřejná bezpečnost na strategických místech, z nichž mělo být Brno policejně dobře "hlídáno". "O stavbě rozhodlo tehdejší ministerstvo vnitra kolem roku 1977," vypráví dlouholetý policista a po listopadovém převratu i brněnský policejní mluvčí Zdeněk Lubas. "A v Brně, pokud vím, se je nakonec podařilo postavit kompletně jako v jediném městě republiky, protože zde na jejich stavbu zvláště tlačil náčelník jihomoravské správy Veřejné bezpečnosti, podplukovník Štěpánek," doplňuje vzpomínky bývalý policista. A přidává i dobový bonbonek. "Ty vilky stavěli sami příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti. Svépomocí, v době volna a mimo řádnou službu. I o víkendech," usmívá se Zdeněk Lubas a vzpomíná, jak policistům tlačeným agilním náčelníkem rozdali krumpáče a lopaty a honili je, aby punkty stály co nejdřív. "Trafiky" vznikly v místech, odkud se po přijetí dálnopisu nařizujícího zásah mělo neprodyšně zablokovat město, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven. "Jenže ty dozorovny v Bystrci, Bohunicích, na Heršpické, v Lesné, Slatině, Pisárkách nebo Tuřanech, kde kvůli nim Štěpánek nechal zbourat načerno místní kapličku, stejně nebyly k ničemu. Postupně se totiž vybudovaly další, už nestřežené komunikace a ty byly bez punktů," směje se bývalý policista. |
Brněnští štatlaři pařili, vyznávali big beat i tramping, milovali Divadlo na provázku, chodili do Venuše nebo do Rozmarýnu, psali a četli poezii, někteří byli součástí drogové scény a jiní organizovali divoké burzy desek, Brno má z té doby i své sebevrahy.
Každý díl novinového seriálu se věnoval některému z těchto fenoménů a každý vzbudil ohlas u čtenářů.
Ozvali se nejenom ti, kteří zůstali Brnu věrní, ale i emigranti z Austrálie, Ameriky či Nového Zélandu. A spolu s autorkou vzpomínali, upřesňovali, na sociálních sítích se propojovali a posílali si dotazy a zkušenosti.
A také fotky, těch je právě vydávaná kniha plná. Není v nich jen nostalgie jako ve fotkách o padesát let starších, ale i (pa)chuť dokumentární nemilosrdnosti - s čím jsme se spokojili, co jsme tiše strpěli nebo dokázali rozmetat jen příliš pomalu a váhavě.
Na facebookovém profilu Brněnských štatlařů píše Ivan Veslař o přelomu šedesátých a sedmdesátých let:
"Je to neskutečně dávno, moje poslední zaměstnání bylo automechanik v pivovarské garáži na Úvoze, potom jsem emigroval. Co dnes musí znít jako pohádka, je, že Starobrno nám zaměstnancům prodávalo ošpuntované desítky za sedmdesát halířů. V tom osmašedesátým roce jsme pivovar na pár dní zavřeli, aby nám ho Rusáci nevypili. Úvoz byl právě po rekonstrukci nového asfaltového povrchu, který samozřejmě projíždějící tanky zničily."
Ne každý odešel. Většina tu zůstala. Kniha Štatl za Husáka je neoslavuje, spíš s notnou dávkou pochopení, ale bez růžových brýlí popisuje dvě desetiletí sevřeného života, z něhož byl každý den revizí významu slova svoboda.
Navíc může rezonovat i u generace, která Husákovu éru nezažila. Podle fotografií a popisů míst a s nimi spojených událostí je najednou jaksi jednodušší si tu "pakárnu" představit ve městě, kde je člověk doma, ve svých kulisách, mimo pražské reálie, jež se k záznamům o totalitní době obvykle vážou.
Další plus: doslov Libora Vykoupila, který naráží i na to, s čím se nutně musela potýkat i autorka, tedy na splynutí historika (či nezávislého novináře) a svědka, pamětníka, aktéra.
