Coby pyrotechnik později v celé lokalitě zneškodnil více než patnáct tisíc kusů munice. Spousta jí tam ale zbývá. Vláda až teď, po vrbětické kauze, uvolní desítky milionů korun na její likvidaci (více o nedávném rozhodnutí státu čtěte zde).
Dělostřelecké střely zůstaly v Bořím lese jako pozůstatek továrny Muna, kterou na okraji Břeclavi během války zřídili nacisté. Munice, kterou tady sestavovali, je dnes rozmetána po širokém okolí.
Jak se to vlastně stalo?
Němci opustili Munu doslova přes noc. Odpoledne odešli zaměstnanci, a když ráno znovu přišli do práce, továrna už byla opuštěná. Poslední vlak, plně naložený střelivem, už Němci nestačili vyvézt a odstřelili ho v lese za továrnou. Už z tohoto výbuchu bylo v okolí poházeno hodně munice. Když pak přišli Rusové, podminovali část továrny. Vyhodili do vzduchu obrovské betonové sklady plné různé munice, umístěné mimo tovární objekt, a to ve vzdálenější části lesního komplexu. Proto i dopad těchto výbuchů pokryl velké území.
V sedmdesátých letech se v prostorách začala budovat střelnice. Jak to tam vypadalo?
Místo budoucí vojenské střelnice a přilehlých výcvikových prostor mělo být armádou už prohledané a od munice vyčištěné. Přesto jsme byli překvapení tím, co se při zahájení zemních prací začalo před buldozerovou radlicí pár centimetrů pod povrchem objevovat. Munice všeho druhu a všech možných ráží „pochodovala“ před buldozerem v takovém množství, že to šokovalo i zkušené pyrotechniky z Brna. Nestačili k nálezům vyjíždět, odvážet je a likvidovat. Když měli práci na opačném konci kraje, čekali jsme na ně třeba dva dny. Dokončení stavby střelnice bylo časově podmíněné a při těchto nálezech bylo jasné, že to nestihneme.
Proto jste se stal pyrotechnikem?
Byl to jeden z důvodů. Poté, co jsem absolvoval pyrotechnické vzdělání, práce už mohly pokračovat bez přerušování. Nemuselo se na nic a na nikoho čekat. Práce mě navíc moc bavila. Každé ráno jsem se do ní těšil. I poté, co byla střelnice dokončená, o sobotách a nedělích jsem vyrážel do lesa a hledal. Zajímalo mne, jak to asi vypadá v neprohledaných prostorách, když v těch „prohledaných“ se nachází taková kvanta munice.
A výsledek?
Byl natolik překvapující, že mne někteří pracovníci Lesního závodu podezírali z toho, že tam munici sám přenáším a zakopávám. Až když si sami určili místa, kde mám hledat, a výsledek byl stejně alarmující, začalo se všechno konečně řešit.
Boří les
|
Kolik kusů munice jste zlikvidoval vy osobně?
Jednalo se o 15 453 kusů munice všech možných ráží a druhů, včetně nábojů do ručních a pěchotních zbraní. A měl jsem k tomu jen úplně obyčejnou minohledačku. Nebyla to snadná práce. Jeden granát má třeba padesát kilo. A já jsem jich tam vytahal tisíce. K tomu je nutno připočítat počty munice, kterou vyhledali za zhruba deset let pracovníci Geofyziky Brno, což činí podle mých informací 17 570 kusů.
Boří les je lidem běžně přístupný. Proč, když je tak nebezpečný?
Bát se jít do Bořího lesa na houby je zbytečné. Když jsem tady začínal já, bylo to dvacet let po válce a už tenkrát po tom vojáci běhali. Proběhly tu stovky divočáků. A nic se nestalo. To, co je v zemi, nikomu neublíží. Pokud střelu někdo nevykope a nemanipuluje s ní, pak nikoho neohrozí. Největším nebezpečím v tomto prostoru je nelegální činnost amatérských hledačů vojenských militarií nebo jen železa do sběru. Když najdou a odkryjí nevybuchlý granát, nechají jej na místě obnažený a zmizí. Munici pak lehce mohou najít houbaři či turisté, a pokud jsou zbytečně zvědaví, nález neohlásí policii a nějak s ním manipulují, může dojít k maléru.
Je opravdu čištění lesa, o kterém se aktuálně mluví, tolik potřeba?
Určitě potřebné je. Provádí se tady lesnické práce. Lesníci tady těží, pracují s těžkými stroji, sází stromky. Existuje vysoká šance, že se munice vyhloubí a obnaží. A pak nebezpečná je. Trhavina uvnitř nestárne. Naopak nabývá na síle a chová se citlivěji. Proto o vyčištění lesa celé roky bojuji.
Čím jsou dnes střely nebezpečné?
Zapalovače do dělostřeleckých granátů jsou konstruovány tak, aby při manipulaci s nimi před výstřelem nemohlo dojít k nechtěnému výbuchu, a tím ohrožení obsluhy děla. K odjištění dochází až po výstřelu. Vzhledem k tomu, že veškeré dělostřelecké granáty v Bořím lese proletěly po obrovském výbuchu skladů vzdálenost vzduchem a navíc díky své váze a rychlosti tvrdě dopadly na zem, mohlo u nich dojít, a také i docházelo, k jejich úplnému nebo částečnému odjištění. Potom už stačí u takové střely nějaký neopatrný pohyb či úder a dílo zkázy je tu.
Dá se Boří les srovnat s areálem ve Vrběticích?
Je to něco zcela jiného. Ve Vrběticích byly granáty zcela jiného charakteru. Mnohem modernější, citlivější. Tam je to opravdu velice nebezpečné.
Říká se, že dodnes jsou v Bořím lese zbytky podzemních továren a dokonce chodby táhnoucí se až do Rakouska.
To je pouze fáma. Nacházejí se zde pouze důmyslné odvodňovací kanalizace a mohutné podzemní betonové nádrže na vodu. Vybudovat tady nějakou složitější podzemní stavbu není technicky možné. Přesvědčili jsme se o tom právě v době, kdy jsme budovali střelnici. V místě jsou takzvané tekoucí písky. Vykopali jsme základy a do rána nám je písek zasypal.
