Dvaačtyřicetiletý Jaroslav z Brna pracoval v Česku deset let u policie, pak jako mistr montáže zemědělských strojů. Do Rakouska se dostal, když společnost, u níž pracoval, nechali majitelé zbankrotovat.
Poslední tři roky se u sousedů živí jako montér řezacích a vrtacích strojů a neměnil by. „Pracuji deset i dvanáct hodin denně, ale v pátek zase končím v poledne, takže jsem brzo doma. Platí mi velice dobře,“ pochvaluje si.
Práce v zahraničíLáká Vás nabídka vyšší mzdy? Ovládáte komunikativně cizí jazyk? Vydejte se za prací za hranice. Aktuální nabídka volných pracovních pozic v zahraničí na jobDNES.cz. |
Vydělá si dva a půl tisíce eur měsíčně, v sezoně mnohdy i víc. Právo má i na příspěvek na děti, přestože žijí společně s matkou v Brně. Na péči o ně dostává každý měsíc 340 eur. Do Česka za nimi spěchá vždy v pátek.
„Pokud bychom v Rakousku bydleli všichni, dostaneme i příspěvek na bydlení,“ ví Jaroslav.
Za pokoj s umyvadlem platí ve Vídni 250 eur měsíčně. Společné záchody a sprchy na chodbě mu nevadí.
Rakušana-dělníka podle něj na rakouské stavbě nepotkáte. Za prací ve stavebnictví tam jezdí hlavně Poláci, Maďaři, Rumuni i občané bývalé Jugoslávie.
„Úředníci jsou k cizincům vstřícní, jsou zvyklí, že na ně mluví lámaně. Úřady lidí tlačí do rekvalifikace, aby si našli práci. Na druhou stranu jejich čerství absolventi nejsou nuceni pracovat, dostanou třeba 800 eur podporu. O jejich sociálních výhodách se nám ani nezdá. Kamkoliv přijdete, lidé jsou spokojení, v Česku už bych v životě dělat nechtěl,“ přibližuje.
Největším benefitem oproti Česku podle něj je, že rakouští zaměstnavatelé musí dodržovat výši tabulkového platu. „Ať už děláte ve Vídni nebo zapadlé tyrolské vesničce, neměli by jít pod určitou sumu. Ze zákona mají povinnost hradit také 13. a 14. plat. Práva zaměstnanců navíc chrání pracovní komora (Arbeiterkammer - pozn. red.),“ popisuje.
Sám se díky podpoře komory zpětně domohl dlužných pěti tisíc eur, když mu omylem do smlouvy napsali nižší vzdělání a tedy i nižší hodinovou sazbu.
Jedinou nevýhodou je podle něj méně času stráveného s rodinou, dojíždění ovšem jako překážku nevnímá. Jedna cesta mu trvá 1,5 až 2 hodiny.
„Mladší dcera má teprve čtyři roky, tak se třeba ptá. Rakušané ale mají hodně placených svátků. Společně strávený čas si díky vydělaným penězům můžeme lépe užít,“ myslí sí.
„Doma nejsem v Česku ani ve Vídni“
Jako nejlepší lokalitu pro život určila americká poradenská společnost Mercer rakouské hlavní město už pošesté (psali jsme o tom zde). Vídeň opakovaně boduje zejména díky promyšlenému systému veřejné dopravy, cenově přijatelnému bydlení, kvalitě zdravotní péče i bohaté kultuře.
Hana v metropoli pracuje od loňského léta jako fyzioterapeutka.
„Vždy jsem si to chtěla vyzkoušet, tak jsem si našla na rakouských pracovních webech nabídky a oslovila různé zaměstnavatele,“ vysvětluje osmadvacetiletá žena, jak se k práci dostala. I bydlení v pronajatém pokoji sehnala přes internetové diskuse. „Šlo to vcelku rychle,“ připouští.
Jako zdravotnický pracovník si napřed musela vyřídit takzvanou nostrifikaci, neboli nechat uznat platnost českého vysokoškolského diplomu. „Vzhledem k tomu, že jsem většinu požadovaných věcí splňovala, nezabralo mi to až tolik času. Uznání vzdělání je ale celkem finančně náročné,“ líčí.
Ze začátku se prala s němčinou, k pomalejšímu mluvení však okolí bylo shovívavé.
„Při přepočtu hrubé mzdy mého současného zaměstnání v Rakousku a mého bývalého zaměstnání v Česku, je to téměř třikrát výhodnější. Samozřejmě ten rozdíl se trošku smazává kvůli nákladům na živobytí,“ spočítala.
Za rodinou a přítelem se vrací do jihomoravské metropole každý týden pravidelnou linkou Student Agency, na hromadnou dopravu si pořídila roční kupon za 365 euro. Držitelé ročního kuponu mohou ve Vídni využívat různé výhody, například zvýhodněné vstupné do muzeí a podobně.
Za velkou nevýhodu považuje právě dojíždění, kvůli němuž má málo času na rodinu a partnera. „Kvůli neustálému přejíždění sem a tam mám pocit, že časově nic nestíhám a nejsem doma ani ve Vídni ani v Česku, což z dlouhodobého hlediska není určitě nic, o co bych stála,“ dodává.
„Systém školství je příliš benevolentní“
Sedmatřicetiletý Milan Rovenský původem ze střední Moravy ve Vídni působí již devět let jako pedagog na soukromé česko-německy mluvící škole. Školský spolek Komenský funguje v metropoli v různých podobách už od roku 1872 a vzdělává děti od školky až po gymnázium. Navštěvují ho Rakušané, Češi, Slováci i děti dalších národností, které jsou v menšině.
„Učím biologii a tělesnou výchovu, vyučování probíhá v němčině i češtině dohromady. Momentálně mám děti od 14 let až do maturity, tedy nějakých sedmnácti až devatenácti,“ popisuje Rovenský.
V Česku a pak i v Rakousku po škole chvíli pracoval v soukromém sektoru, při tom se však aktivně rozhlížel po uplatnění v oboru. Jakmile získal práci, k sousedům se rovnou přestěhoval, dojíždět se mu nechtělo.
„Nástupní platy učitelů byly před deseti lety v Česku dost ubohé, učit jsem tam nechtěl. O českou školu ve Vídni jsem se zajímal už na studiích. Jakmile se na ní uvolnila pozice, která odpovídala mojí aprobaci, přihlásil jsem se a prošel výběrovým řízením,“ vypráví pedagog.
Se státnicemi z němčiny neměl problém domluvit se. Stejně jako montér Jaroslav však připouští, že komunikace s úředníky je v Rakousku mnohem snazší. Ověřil si to mnohokrát, například, když si vyřizoval pracovní vízum a pracovní povolení, které už nynější žadatelé nepotřebují.
Důležitá věc, na níž pracovníci ze zahraničí při příjezdu do Rakouska často zapomínají, je podle něj nutnost přihlásit se na sociální úřad, který má oprávnění vyplácet třeba příspěvky na dítě či mateřskou.
„V Rakousku jsou zákony pro ochranu zaměstnance na velmi vysoké úrovni, pro podnikatele jsou hrozně nevýhodné, zaměstnanci mají velké možnosti, jak se bránit, pokud pracují legálně. Právní ochrana a jistota je na úplně jiné úrovni,“ kvituje Rovenský.
Vydělá si zhruba dvakrát až dvaapůlkrát víc, než kdyby učil v Česku. „Když v Česku všechno zaplatíte, moc vám toho nezbude, kdežto tady třeba pětinu platu ušetřím,“ nastínil.
Velkou nevýhodou je podle něj příliš liberální rakouský školský systém.
„Jediné, co bych vyzdvihl, je angažmá učitelů, které je tady na mnohem vyšší úrovni než v Česku. Celá učitelská komunita má možná takovou větší odpovědnost za vyučovací proces. Zajistit ho pro žáky zajímavější a kvalitnější,“ uzavírá.
