Po studiích ve světě a práci v Kanadě se Erika Voith usadila v Brně. Teď má...

Po studiích ve světě a práci v Kanadě se Erika Voith usadila v Brně. Teď má výstavu v Paláci šlechtičen. | foto: Nikol Muselíková

Od DiCapria zpět k obrazům. Mladá výtvarnice je maluje i vlastní krví

  • 1
Před rokem mohla výtvarnice Erika Vojtková používající pseudonym Erika Voith hrdě chodit okolo plakátů filmu Revenant Zmrtvýchvstání. Na oscarovém trháku s Leonardem DiCapriem se totiž podílela. Jako scénografka pomáhala vybírat lokace.

Přestože film získal tři Oscary a řadu dalších ocenění, výtvarnice už s hollywoodskými filmaři spolupracovat neplánuje.

Její práce tak letos není vidět v kině, ale v galerii. Spolu se sochařem Igorem Kitzbergerem připravila výstavu Homage Caroli Quarti, která je připomínkou 700. výročí narození Karla IV.

Proč ani po tak úspěšném filmu nechcete práci s filmaři zopakovat?
Bylo to sice nové a obohacující, ale namalovala jsem za tu dobu jediný obraz. Svůj talent tím dávám jiným lidem, abych pracovala na jejich vizi. Takže už v tom pokračovat nechci, do té doby než budu mít odvahu a čas natočit vlastní film.

Jak jste se k filmu vůbec dostala?
S týmem, se kterým jsem v Kanadě spolupracovala, jsme mimo jiné pracovali na holandském filmu Alberta, pak na jednom bollywoodském filmu a několika krátkých projektech. K Revenantovi jsem se nachomýtla náhodou. Ke spolupráci mě přizval můj známý, ale ze začátku jsem pro film neměla dělat vůbec nic. On fotil lokace pro film a já jsem si skicovala pro své obrazy. Pak jsem mu do toho začala mluvit, pustila jsem se i do focení. Dělali jsme i krátké shoty, ve kterých jsem figurovala. Tak jsme si na sebe zvykli a scény jsme hledali společně.

Je tam nějaká scéna, na které cítíte svoji zásluhu?
Režisér Alejandro Iňarritu tohle téměř nikdy nedělá, přesto se dvakrát stalo, že pozměnil scénář podle nás. Kolega mě natočil, jak jdu řekou na okraj skály nad vodopádem. Ještě jsem se v tom videu propadla nohou do ledu, ale nakonec upravili scénu podle našeho záběru. Z toho jsme měli radost.

Erika Voith

  • Narodila se v roce 1988 v jihomoravských Valticích.
  • Během studií procestovala Londýn, Atény nebo Kanadu, kde se dostala ke scénografické práci na filmu Revenant.
  • K příležitosti sedmistého výročí narození Karla IV. uspořádala společně se sochařem Igorem Kitzbergerem výstavu Homage Caroli Quarti. V brněnském Paláci šlechtičen bude k vidění do 13. ledna.

Jak moc vás těší úspěchy, které Revenant sklidil?
Beru si ten projekt hrozně osobně. Když mi někdo řekne, že se na to někdo díval v autobuse a docela se mu to líbilo, tak se zlobím. Vadí mi i kritika od lidí, kteří neví, jak náročné to natáčení bylo. Teorie je jinde, vidím to i u kritiky výtvarných děl. Kritika se často obouvá do něčeho úplně jiného, než co umělec zamýšlel.

Jaké jsou ohlasy na vaši výstavu o Karlu IV.?
Někteří lidé říkají, že jsou ty obrazy pesimistické až kruté, dvakrát se stalo, že se někdo málem rozbrečel. Nevěděla jsem, jak obrazy budou fungovat, ale když vidím, že vzbuzují emoce, byť negativní, je to dobře. Jinak mi připadá, že v Brně sedmisté výročí narození Karla IV. trošku zameškali. Praha tím žije sama o sobě, viděla jsem i nějaké menší hrady, které k této příležitosti pořádaly výstavy, ale Brno nic. My teď touto výstavou výročí zakončujeme.

Pracovala jste na obrazech rok. Dá se říct, že jste Karlem IV. celou tu dobu žila?
Začala jsem číst Vita Caroli, různé kroniky, deníky nebo dopisy od Petrarky. Čerpala jsem taky z lékařských zpráv, abych si co nejpřesněji představila, jak vypadal. Zjistila jsem, že měl nadvakrát zlomenou bradu a čelist a spoustu jizev ve tváři. Lidé ho často vnímají jako moudrého panovníka s vousem, byl to ale obrovský bojovník. Zároveň byl ale velmi pohledný, takový svůdník. Chtěla jsem ho zachytit co nejvěrněji, uchopit jeho lidskou podstatu.

Byl tohle od začátku koncept, kterým jste chtěla výstavu pojmout?
Já ano, i když v průběhu mi bylo řečeno, že to není vhodné, že všichni chtějí vidět právě toho starého moudrého panovníka. Přitom jsou tu některé obrazy akty. Podle toho, co jsem vyčetla, byl jeho život hrozně drsný, první šrámy získal už v šestnácti. Proto jsem si do toho nenechala mluvit a snažila jsem se zachytit realitu.

Neměla jste tedy naplánováno, jak budou obrazy vypadat?
Vůbec ne, vznikaly naprosto spontánně podle toho, co jsem se postupně dozvídala. Třeba obraz o vyhrané bitvě u San Felice. Měl to být vítězný portrét, ale když jsem se dočetla, že se z bitvy vrátily z tisíců rytířů dvě stovky, tak jsem ho namalovala víc ponurý. Takhle to bylo se všemi obrazy, chtěla jsem, aby vypadaly jinak, než jak je historie zkreslí.

Žila jste nějakou dobu v zahraničí. Máte tam svoji klientelu?
Klienty mám hlavně tady, ale občas dostanu i zakázku z Kanady, takže namaluju, sbalím plátno do tubusu a posílám za moře. Zpět do Kanady mě to ale neláká.

Takže vás zkušenosti z celého světa vlastně vrátily zpátky domů?
Ano, spálila jsem za sebou všechny mosty a přestěhovala se do Brna. I to, že se rozhodnete pro jedno místo a jednu činnost, na vás ale vytváří velký tlak. Jako by nebylo cesty zpět. Odřekla jsem všechny ostatní nabídky, zařídila si nový ateliér, a řekla jsem si, že teď musím opravdu začít tvořit to dobré umění. A ono to nešlo. Čím víc jsem se vzdělávala v každé technice a tématu, tím víc jsem zjišťovala, jak málo toho umím opravdu do hloubky. Skončila jsem u toho, že jsem si každé ráno trénovala kresbu pravidelného kruhu a vracela se zpět k uplým základům. Postupem času to začalo dávat smysl. Zlepšila jsem se taky v oleji na plátně a to je ta technika, ve které chci pokračovat.

To jste promítla právě do projektu o Karlovi IV.?
Ano, tohle je všechno olej v kombinaci se zlatem. Učila jsem se technikám zlacení celý rok, je to úžasný historický obor a u této kombinace chci zůstat určitě. V některých obrazech je také krev.

Vaše?
Ano, je to moje krev. Chtěla jsem si ji vzít sama, ale nakonec mi musel pomáhat kamarád. Pak jsem ji nechala odstředit a smíchala se žloutkem, aby byla pružnější. Je to jedna z nejtrvanlivějších technik, dříve se malovalo kromě krve také hlínou nebo močí a přežilo to desítky tisíc let.

Kam byste se žánrově zařadila?
Řekla bych, že jsem na pomezí expresivní figury a abstrakce. Snažím se více vyjádřit samotnou linkou, abych nemusela stínovat a snažit se vehementně tvarovat. Chci, aby vše důležité bylo vyjádřeno linkou. Figura mě tedy nikdy neopustí. Abstrakce mě baví taky, protože je kupodivu těžká. Musí vyjádřit něco, co má styl a hloubku, aby to nebyla jen jedna z mnoha plytkých změtí tvarů a křivek.

Jak důležité je pro vás výtvarné vzdělání?
Já jsem prošla střední uměleckoprůlmyslovou školou tady v Brně, kde byli důslední a přísní, ale bylo to strašně potřebné. Umělecké školy ve světě fungují jinak, okamžitě se přechází ke stylu a k vlastnímu vyjádření a řemeslo přeskakují. To vlastní vyjádření je pak o to horší. Takže jsem za ty čtyři roky boje tady v Brně moc ráda.