Lenka Zogatová nebyla jen ta, díky které za normalizace hrály kapely, které by si jinak pro svou svobodomyslnost ani neškrtly, jako třeba Dunaj, E, Ještě jsme se nedohodli, Iva Bittová a Pavel Fajt...
Nebyla jen tou, která 3. října 1985 uspořádala v brněnských Kníničkách podzemní koncert světové legendy Nico, ačkoliv to byl v oněch totalitním režimem dobře hlídaných dobách skutečný majstrštyk.
Nebyla pouze skvěle přirozenou herečkou, jež účinkovala ve slavném Ochotnickém kroužku režiséra Jana Antonína Pitínského. Po převratu pak hrála v několika filmech a naposledy s Marií Ludvíkovou coby Sestry Medvědy v báječně excentricky satirickém Loutkovém divadle Československo.
Nebyla jen obětavou a činorodou organizátorkou kulturního života před i po revoluci. Ani nebyla jen dvojnásobnou vedoucí Českého centra v Bratislavě, na niž Slováci vzpomínají s láskou a obdivem, protože nebývale povznesla tamní kulturní život i v dobách nejtužšího mečiarismu.
Lenka ZogatováKulturní organizátorka, herečka, vedoucí Českého centra v Bratislavě. Narodila se 8. června 1956 na Těšínsku, zemřela 1. prosince 2014 v Brně, kde měla lví zásluhu na brněnském hudebním obrození v 80. letech a na další činorodé organizační kulturní činnosti nejen v mnoha jeho klubech. V 80. letech hrála v legendárním brněnském Ochotnickém kroužku, po převratu pak i v několika filmech (Protektor, Polski film, Alois Nebel, Rozkoš) a v posledních letech v kabaretním satirickém Loutkovém divadle Československo. |
Jistěže Lenka Zogatová byla i to všechno. Ale největší kouzlo její osobnosti spočívalo v pravdivosti a poctivosti až na samu lidskou dřeň. A v její otevřenosti, naprosté svobodomyslnosti i vřelé duši, jíž objímala svět bez nejmenšího patosu a vytáček.
Podle mého Gustava
„Vlastně vůbec nevím, co napsat, protože všechno mi u Lenky přijde blbé, promiň,“ napsal mi její spoluherec z Loutkového divadla Československo Marek Daniel, představitel Václava Havla z televizního cyklu České století, případně titulní úlohy z proslulého internetového seriálu Kancelář Blaník.
„Lenka byla strašně silná. Dělala si pr**l ze všeho i chvíli před koncem. V Kabaretu Československo si esemeskami píšeme různě zmutované názvy filmů, pořekadel a podobně. Někdo třeba napíše Špindlerův seznam a ostatní na to zareagují. Ještě před pár dny Lenka poslala ,Podle mého Gustava‘... I taková byla,“ zavzpomínal její herecký kolega Daniel.
„Když se po sametové revoluci stala šéfkou Českého centra v Bratislavě, šlo o pokračování těch vzácných příležitostí, kdy se po Václavu Havlovi dostávali i do ,páprdovských‘ funkcí úžasní lidé, kteří svojí silou dokážou přeměnit oficiální místo v živý a vzrušující prostor setkání... Lenka k nám vozila to nejlepší z české scény a umožňovala tam to stejné s tou naší,“ zavzpomínal na ni slovenský zpěvák, klávesista a textař Michal Kaščák.
„Krásná bytost, divoká, připravená pomoct, krásný člověk, kterého mám v srdci,“ vychrlil svůj obdiv k Lence brněnský hudebník Venca Václavek.
Nebyla to žádná „kulturní teta“
„Lze vyprávět veselé historky s Lenkou, ocenit její charakter a přínos, ale nebyla to žádná kulturu milující teta,“ doplnil vzpomínky také nakladatel a organizátor Měsíce autorského čtení Petr Minařík.
„Hrála výborně automaty a důstojně svedla zchladit jakoukoliv důstojnou společnost. Jednou mi řekla, že i ten můj ,humor‘ mi jednou dojde. Myslím, že měla pravdu, ale to jen na okraj toho všeho,“ dodal Minařík.
Posledního rozloučení se v pondělí zúčastnily stovky lidí, mezi kterými nechyběly ani známé tváře, jako herci Pavel Liška (uprostřed) či Marek Daniel (vpravo).
„Byla duchovní mámou naší generace, cokoliv kulturního se v Bratislavě v 90. letech dělo, s tím měla Lenka něco společného. A bylo to ,velmi pěkné‘,“ přidal se další ze slovenských muzikantů - Martin Shooty Šútovec.
„Už když jsem se vrátil v pětaosmdesátém do Brna a začal se trochu rozkoukávat, byla Lenka legendární postavou,“ prohlásil o Lence nakladatel Martin Reiner. „Chovala se většinou jako rabiát, ale vlastně pořád dělala něco pro ostatní. Myslím, že to bylo tím severem, odkud pocházela. Musela maskovat, že se narodila jako přející a citlivá bytost,“ dodal.
Jízda po fakturách
Na schopnosti Lenky Zogatové coby kulturní organizátorky zavzpomínal její kolega z brněnského klubu Fléda Lukáš Stara.
„Nejen, že nás svým způsobem vychovala, ale v její přítomnosti jsem si začal osobně víc věřit. Sálala z ní neuvěřitelná zkušenost a pohoda, i když byla někdy dost nervačka,“ vypráví Stara.
Lenčin zázračný způsob organizační práce si vybavuje její někdejší spolupracovnice Eva Petláková.
„S Lenkou jsme organizovaly vícero věcí, nezapomenu však na odpoledne, kdy jsme měly dělat vyúčtování poměrně rozsáhlého a nejednoduchého zahraničního grantu. Přišla jsem k Lence, zůstala stát mezi dveřmi a v odevzdaném úžasu jsem se dívala, jak Lenka kolečky své kancelářské židle jezdí po patřičných fakturách a dokladech, na kterých mnohdy už byl i otisk podrážky nebo kolečko od hrníčku s kafem. Říkala jsem si, že to nikdy nedáme dohromady. A víte co? Ono jí to vždycky nakonec přesně vyšlo,“ vypráví Eva Petláková.
„Kdybychom měli normální prezidenty, státní vyznamenání by dostávali lidé jako Lenka Zogatová, a ne různí kamvítrtamplášťové,“ shrnul téma za všechny vzpomínající na Facebooku Petr Bergman.
