Stejně to vnímali i rakouští sousedé. Sever od měst Laa, Retz nebo Hardegg byla pro ně už jen velká neznámá.
Rok 1989 nebyl tedy zlom pouze pro Českou republiku, ale i pro lidi z druhé strany ostnatého drátu. "Pád železné opony byl pro Laa velkou výhodou. Do té doby jsme jakoby stáli zády ke zdi. Pomohl hlavně rozvoji naší turistiky," přiznal starosta Laa an der Thaya Manfred Fass.
A má tím na mysli hlavně místní termální lázně, které už několik let přitahují návštěvníky z celé jižní Moravy. Podle Ivy Findeis z marketingového oddělení lázní tvoří Češi dokonce už třicet procent všech jejich návštěvníků. "Otevření hranice se projevilo nejen v Laa an der Thaya, ale i v celém regionu," uvedla Iva Findeis.
"Neprofitujeme nyní navíc pouze z Čechů. I rakouským návštěvníkům můžeme teď nabídnout výlety na jihomoravské zámky a další zajímavá místa a i to zvyšuje atraktivitu našeho kraje," pochvaluje si Manfred Fass.
Zlom přineslo otevření hranic i nedalekému městečku Retz. "Každé město potřebuje okolo sebe určitý okruh působení a Retz byl v tomto směru vlastně takovým půlměsícem," popisuje situaci před dvaceti lety jeho starosta Karl Heilinger.
Přiznal, že po pádu opony se podařilo dokončit projekty, které by se jinak zřejmě nikdy neuskutečnily. Například elektrifikovat trať mezi Znojmem a Retzem, což znamená další příliv návštěvníků.
A podle starosty Retzu se otevřely i nové možnosti zdejším podnikatelům. "Jedna lékárna a optik otevřeli své provozovny na moravské straně," dodal Heilinger.
Rakušané ovšem také tvrdí, že zavřená hranice přece jen měla nějaké výhody. Třeba takovou, že díky zákazu vstupu do pohraničních oblastí se v údolí řeky Dyje zachoval jedinečný ekosystém. Na obou stranách hranice tak vznikly národní parky, ve kterých se vyskytují vzácné druhy rostlin i živočichů.
Rakouský národní park Thayatal je ovšem asi pětkrát menší než moravský na druhém břehu Dyje. "Z naší strany sice neexistovaly žádné zákazy vstupu, ale musím uznat, že bez hrozby z blízké hranice by se zde zachovalo ještě mnohem méně přírodních zajímavostí," uvedl ředitel rakouského národního parku Robert Brunner.
Ještě než Česko vstoupilo do schengenského prostoru, procházelo podle Brunnera přes hranici mezi oběma parky patnáct až dvacet tisíc lidí ročně. "Od roku 2007 už žádné statistiky nemáme. Pohraniční kontroly už nejsou a pohyb návštěvníků přes hranici se již nesleduje," dodal.
Někteří rakouští politici ovšem také tvrdí, že otevření hranic přineslo jejich zemi i zvýšení kriminality. Například starosta Laa an der Thaya Manfred Fass v tom ale žádný problém nevidí.
"Je pravda, že po otevření hranic a přistoupení České republiky k schengenskému prostoru stoupla kriminalita v celém Rakousku. Našeho města se to ale příliš netýkalo. Určitě i proto, že spolupráce policie funguje na obou stranách velmi dobře a u hranic chodí česko-rakouské hlídky," řekl starosta Laa an der Thaya Manfred Fass.
Nespolupracuje však jen policie, vazby lidé navazují i v jiných oborech, například ve školství. "Děti se u nás mohou učit česky už v mateřské škole. A mohou pak v této výuce pokračovat, čeština se učí ve škole jako nepovinný předmět. Většina z nich se alespoň trochu česky domluví," dodal Fass.
Právě jazyková bariéra je zřejmě důvodem, proč kontakty lidí žijících v obcích na obou stranách hranice nejsou větší. "Ráda bych si s Rakušany někdy i popovídala, vždyť žijeme tak blízko sebe, a kdysi jsme dokonce tvořili společný stát, ale co naplat, když se německy nedomluvím," posteskla si starší žena z Březí na Břeclavsku.
A přiznala, že i kvůli tomu do Rakouska moc nejezdí. "Byla jsem tam několikrát v devadesátých letech, ale když jim člověk nerozumí, připadá si tam trochu nesvůj," dodala.
Lidé z obcí kolem hranice také tvrdí, že Rakušanů k nim v posledních letech jezdí méně než dříve. "Asi je to tím, že kurz už pro ně není tak výhodný a nevyplatí se jim sem jezdit na nákupy nebo do restaurace," míní prodavačka z mikulovské prodejny potravin a dodává, že dříve bývali běžnými zákazníky i ve zdejších kadeřnictvích.
