Prostřednictvím svého nakladatelství Mikš vydává uznávané světové myslitele, odbornou literaturu a snaží se šířit odlišné názory.
Říká, že si o demokracii přestal dělat iluze. Neotřelý pohled má i na tuzemský demokratický systém. "Je nastavený špatně, a nahrává tím zkorumpovatelným politikům, které obyčejní občané nezajímají," konstatuje.
Evropskou unii také nebere jako organizaci hodných strýčků ze Západu. Dle jeho slov je to byrokratický kolos, který by mohl do České republiky opět přinést socialismus.
Nejen proto sympatizuje s mnohými idejemi Václava Klause. "Společnost je nepřijímá proto, že prezident předběhl dobu," tvrdí.
Jak jste si před dvaceti lety představoval rok 2009?
V té době jsem takto neuvažoval. Ale kdyby mi tehdy někdo řekl, jak bude život v naší zemi vypadat za dvacet let, označil bych ho asi za fantastu a přehnaného optimistu.
František MikšNarodil se v roce 1966, do roku 1989 pracoval jako topič a správce kulturního domu. |
Žili jsme v takové šedi a skepticismu, že nikdo nedoufal v tak rychlou změnu.
Naplnila se vaše očekávání vkládaná do demokratického zřízení?
Rychleji, než jsem čekal. Na současné politické situaci mi samozřejmě vadí řada věcí, ale to nejdůležitější, čeho se mi dříve nedostávalo, svoboda a možnost rozhodovat o vlastním životě, vše bohatě vyváží. Mnoho let všude opakuji známou tezi filozofa Karla Poppera, že "žijeme v nejlepším světě, jaký doposud existoval". I když vím, že pod pojmem nejlepší svět si někteří moji starší spoluobčané představují spíše teplý a statický smrádek husákovského socialismu. Já upřednostňuji svobodu.
Jak se vám za socialismu žilo?
Byli jsme mladí a nenáviděli jsme komunismus. I když v tom myslím tenkrát nebyla žádná silná intelektuální reflexe, spíš jakýsi podvědomý pocit. Pokud si dobře pamatuji, George Orwell popisuje v románu 1984 pocity jeho hlavního hrdiny Winstona Smitha, jenž celý život prožil v totalitní Oceánii a nic jiného neznal. Neměl tedy s čím porovnávat, ale přesto byl vnitřně nespokojený. Moje generace na tom byla podobně. Intuitivně jsme cítili, že něco zásadního není v pořádku, že by tak život vypadat neměl. Jako by se lidská přirozenost vzpírala bezpečné vegetativní existenci, kdy vás na každém kroku někdo řídí.
Jak jste se po revoluci profiloval?
Samozřejmě doprava.
Takže jste volič ODS?
Dalo by se to tak říct, do ODS jsem tehdy vkládal naděje. Dnes už to bohužel říct nemohu. Jako volič spíše zažívám pocity, že moje zájmy, moje vidění světa žádná významnější strana v tomto státě nehájí.
Jak to?
Pod vedením Mirka Topolánka se ODS natolik intelektuálně vyprázdnila, že bych ji raději ani pravicovou nenazýval. Za Václava Klause to bývala intelektuální strana, hodně se psalo, publikovalo, diskutovalo na ideových konferencích, protože předseda Klaus svrchu vytvářel tlak, nutil lidi přemýšlet a vzdělávat se. Pak přišel Mirek Topolánek a začal směrem do strany vysílat zcela jiné signály, pragmaticky rezignoval na veškeré ideje a stranu svým způsobem barbarizoval. Podle mého názoru je to jiná ODS. Ale tento proces běží napříč celým politickým spektrem.
Na co tím narážíte?
Na to, že se politika zapouzdřuje. Politici už nehájí zájmy určité části populace, kterou zastupují. Hájí spíše své vlastní zájmy jako specifické privilegované třídy. Rozumí si více se svými politickými oponenty než s běžnými lidmi, jejichž zájmy mají hájit. Svým způsobem je to ale logický vývoj.
Proč?
Protože v systému, který tu máme, se nedá nic prosadit. Kvůli špatnému volebnímu zákonu tu panuje trvalý politický pat, nevznikají silné většiny schopné něco změnit. Takže politika se stává jen handlováním, předstíráním reforem,matením voličů. A koho takovýto systém vynese do čela? Lidi, kteří v tom umějí nejlépe chodit. Inteligentní člověk s pevnými idejemi a zásadami nemá v takovémto systému šanci.
Dá se s tím vůbec něco dělat?
Je třeba změnit volební zákon nebo rovnou celou ústavu. Nějak posílit většinové prvky systému, aby se vůbec dalo vládnout. Víte, pravidla každé hry určují její kvalitu. A nejen to, určují také kvalitu hráčů, kteří jsou ochotni se této hry účastnit. Dobrá politika potřebuje především inteligentní lidi a ti si většinou dobře spočítají, že za stávajícího stavu věcí se nedá nic prosadit.
Když je řeč o inteligentních politicích... Poslední dobou je za své názory často napadán prezident Klaus. Jak se na jeho prohlášení díváte vy?
Vždy se mi líbil jeho přímý a otevřený styl, jak se uměl o své věci poprat. Je to člověk, který nerad papouškuje stereotypní pravdy. Neustále čte, vzdělává se, má odvahu podívat se na věci i z jiné stránky, mít nepopulární názory, provokovat. To se už u dnešních politiků moc nevidí, aby nahlas přemýšleli. Víte, Václav Klaus byl pro mě vždy takový lakmusový papírek.
Jak to myslíte?
Znáte slavnou komedii Růžový panter, inspektora Clouseaua? Je tam postava komisaře Dreyfusse, na první pohled vcelku normálního člověka, ale když před ním vyslovíte jméno Clouseau, začne se chovat jako šílenec. Něco podobného se děje s některými českými politiky, ale i různými angažovanými intelektuály a pseudointelektuály, když před nimi vyslovíte jméno Klaus. Začnou se chovat jako idioti. Nebudu jmenovat, poznají se sami.
Čím to je?
Václav Klaus svými názory provokuje. Ale má plné právo říkat, co říká, i kdyby se mýlil. Máme přece svobodu projevu. Nebo ne? Jsem navíc přesvědčen, že má v mnohém pravdu, ale má tu smůlu, že s ní přichází v nesprávnou chvíli, moc brzy.
V čem má podle vás pravdu?
Počínaje kritikou Evropské unie a celého politického šílenství kolem globálního oteplování konče. Měli bychom mít odvahu podívat se na tyto problémy věcně. Na to, jaké zájmy za nimi stojí, co vlastně znamenají; nikoli je jen pasivně a nekriticky přijímat. Václav Klaus je typický liberál a je zcela logicky citlivý na jakékoli omezování lidské svobody, která je u něho vždy na prvním místě. Jako člověk, který prožil část života v komunismu, mu rozumím.
Co vám vadí na Evropské unii?
Na rozdíl od mnoha jejích nekritických zastánců ji znám a nemám o mechanismech jejího rozhodování nejmenší iluze. Za patnáct let existence Centra pro studium demokracie a kultury jsme vydali stovky článků a desítky knih mapujících Evropskou unii ze všech úhlů. A pokud se tento rozhovor koná při příležitosti výročí dvaceti let demokracie, je mou povinností říci následující: To, co tak nadšeně z EU dnes přijímáme, už není demokracie.
Co to tedy je?
Jakási úřednická nadnárodní postdemokracie, která má s klasickou demokracií málo společného. A nikdo neví, jakým směrem se budou věci dále ubírat. Je třeba být ostražitý, i když uznávám, že šance malé země cokoli změnit je mizivá.
Proč tedy spolupracujete s europoslancem Hynkem Fajmonem?
Poslanec Fajmon je nesmírně inteligentní a pracovitý člověk, který se svými názory netají a nešvary v rámci Evropské unie tvrdě kritizuje. Nikoli náhodou ho evropští socialisté před evropskými volbami dali na černou listinu takzvaných jedenácti největších "zločinců" z celého Evropského parlamentu, kterým by nikdo neměl dát svůj hlas. Promě je to naopak doporučení. Ale celý Evropský parlament na mě působí jako obrovský a drahý stěhovavý cirkus, jehož smyslem je vyvolávat zdání demokratičnosti Evropské unie. Být v tom denně, musíte být moc silní, aby vám to nezlomilo vaz.
Měla by se podle vás Evropská unie zrušit?
To samozřejmě ne, ale měla by být volnější, více pluralitní a demokratická.
Co pro vás znamená demokracie?
Pokud jsem si za ta léta něco ověřil, pak starou pravdu, že politika hrozně opotřebovává, a pokud se jí věnujete dlouho, stává se z vás tak trochu vyšinutý jedinec. Pokušení zneužít svého postavení jsou silná a každý samozřejmě myslí především na sebe, zvláště v situaci, kdy se ve špatném systému nedá prakticky nic prosadit. Svodům odolají jen ti nejsilnější. Podívejte se například na všechny ty rychlokvašené "JUDry" v řadách politiků, na ta trapná privilegia a výhodičky, kterých nikdy neopomenou využít. Vždyť je to hanba! To nejdůležitější na demokracii, její skutečná podstata podle mě spočívá v možnosti zbavit se špatných politiků. Je třeba se to naučit využívat.
