Za dveřmi „barevného ústavu“ Kociánka vládnou rozpaky

Nařčení z bití a šikanování postižených, kritika ohledně léčby, to vše má za sebou brněnská Kociánka. Stalo se tak poté, co se vzbouřili někteří stávající i bývalí klienti a zaměstnanci. Do ústavu zamířila ministerská kontrola. Jaká je tam nálada?

Brněnská Kociánka byla jedním z prvních zařízení v Česku, kde začali děti léčit hipoterapií. S rehabilitací s pomocí koní zde pracují už od roku 1987. | foto: Monika Hlaváčová, MF DNES

Funguje v ústavu na Kociánce vše tak hladce, jak tvrdí jeho vedení? Návštěva, která by to chtěla zjistit, narazí na první překážku hned u vstupní brány. Tam se musí každý ohlásit a říct recepčnímu, proč přišel.

váš názor

Máte osobní zkušenost se službami ústavu Kociánka? Jak hodnotíte petici, která kritizuje stávající poměry?
Své názory a postřehy posílejte na adresu [e-mail].

Zde se také nachází původ sporu, na jehož počátku část klientů sepsala petici. Vadila jim mimo jiné přísná opatření pro návštěvy. Vedení je odůvodňuje potřebou zvýšit bezpečnost klientů, ti to naopak vidí jako omezení svých svobod.

Zaměstnankyně, která včera odpoledne odcházela z ústavu, se však námitkám klientů diví. "Mají tady neuvěřitelnou péči, ale i volnost. Tolik svobody jsem nedala ani svým vlastním dětem. Mají vše, co jim můžeme dát. Kauza tvrdě a neprávem dopadla na všechny zaměstnance," myslí si žena, která však odmítla uvést své jméno.

Jak brát názory

V anonymitě chtěl zůstat i jeden z klientů, který se s peticí částečně ztotožňuje. Na Kociánku chodí od šesté třídy, nyní dokončuje střední školu. Podle něho by vychovatelé měli brát větší ohled na požadavky "obyvatel" ústavu.

"Každý sice může říct svůj názor. Vážně ho ale berou jen od někoho," tvrdí mladík.

Jak říká, sám se setkal s vážnějším pochybením zaměstnanců pouze jednou. "Vychovatelka na noční se opila. Nadávala jedné postižené," tvrdí mladík.

Hodně toho od klientů Kociánky zaslechl i barman v blízké hospodě Krakonoš. "Nikdy to ale nebylo nic, co by naznačovalo nějaké bezpráví," poznamenal.

Postižení lidé si prý nejčastěji dávají nealkoholické nápoje. A to i ti, kterým už bylo osmnáct let. "Má to jednoduchý důvod. Pivo nepijí, protože u nás se s vozíčkem velmi těžko dostává na toaletu," přichází se svérázným vysvětlením.

Útulné prostředí

Prostředí mají děti v centru předškolní a školní mládeže na Kociánce útulné. Hlavní vchod je polepený veselými obrázky, dveře se handicapovaným otevřou samy. Na fotobuňku jsou i dveře na chodbách.

Příchozí nemají na první pohled důvod si myslet, že by v ústavu mohlo být něco v nepořádku. Chodby jsou čisté, klienti i zaměstnanci se kamarádsky zdraví a většinou si tykají.

Možností k odreagování mají klienti celou škálu. V místnosti, které se tu říká centrum tvořivé činnosti, sedí kolem stolu tři postižené děti s vychovatelkou a vyrábějí keramiku. Police rozestavěné všude kolem stěn jsou plné výrobků. Sošek, obrázků, pomalovaného hedvábí i velikonočních vajíček.

"Teď se právě připravujeme na výstavu vajíček v obchodním centru," vysvětluje vychovatelka.

Klienti tu hrají i na hudební nástroje. Nejmladší chodí ještě do mateřinky, nejstaršímu je přes třicet let. Secvičují se i divadelní představení, k dispozici je bazén a velká tělocvična.

Kauzou cloumají emoce, nikoli fakta

Situace v brněnském ústavu Kociánka vyvolala bouřlivou debatu. O tom, že nejde jen o podezření z týrání či zanedbání péče, svědčí ohlasy, které se scházejí v redakci MF DNES. Podle jedné ze čtenářek hraje roli také minulost ředitele.

"Vzbuzuje ve mně pochybnosti už samotný fakt, že v čele Kociánky po dobu dlouhých 27 let setrvalo stejné vedení, a to bez ohledu na vývoj celé naší společnosti," míní čtenářka Jaroslava Fialová z Brna.

Podle ní může dlouholeté šéfování způsobit stereotyp, ovlivnit výkonnost a kreativitu. Především se jí však nelíbí, že Jiří Podlucký nastoupil do funkce v roce 1983. "Všichni ředitelé škol a podobných zařízení pracujících s mládeží museli být poplatni stávajícímu režimu, a to bez ohledu na své odborné kvality," myslí si.

Zcela jiný názor má čtenářka Iva Brožková. V dopise redakci tvrdí, že Kociánku výborně zná. "Žádné věci, o kterých mluví paní Plisková, se tu nedějí a nikdy neděly. Klientka, která petici sepsala, to udělala, jen aby ji mohla Plisková dál navštěvovat."

Nešťastný z vývoje je dokonce i Michael Vidura, který je s Hanou Teichmannovou spoluautorem petice. "Ta věc se stala víc emoční než faktickou, a to mi vadí. Nenapsali jsme s Hančou petici proto, aby se každý, kdo má něco společného s Kociánkou, styděl," upozorňuje Vidura.

"Petice jen chtěla, aby klienty brali jako plnohodnotné lidi. Ale je dobře, že se alespoň rozpoutala diskuse," tvrdí. Právě Vidura je také autorem blogu, na kterém zveřejňuje veškeré ohlasy na situaci v Kociánce. Po jejich spuštění prohlašoval, že by dal rád dohromady negativní ohlasy, ale také ty pozitivní.

A na adrese www.kocianka.bloguje.cz se ozvala i zaměstnankyně z Jedličkova ústavu. "Petice mi přijde jako velmi důležité vyjádření určité nespokojenosti. Jsem ráda, že u nás je nikdo za vlastní názor tak opovržlivým způsobem nesmetá ze stolu s argumenty, že vlastně naši studenti jsou zmanipulovatelní, nebo dokonce mírně mentálně postižení. Naopak vládne chuť vyslechnout a věci posouvat dopředu," napsala Andrea Šváchová. (jag)