Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pořád chtějí to moje Š-š-š, šepotám, svěřuje se původní zpěvačka megahitu

  9:17aktualizováno  9:17
Film Rebelové zpopularizoval píseň Š-š-š neboli Šepotám v podání Zuzany Norisové před patnácti lety. Ale českou verzi původního hitu Nancy Sinatrové Sugar Town zpívala už v roce 1967 jako první zpěvačka Helena Blehárová, jež už víc než půl století žije v Brně.

Zpěvačka Helena Blehárová přiznává, že po hitech jako Š-š-š měla nakročeno ke skvělé kariéře, kterou léta v Brně podstatně zkomplikovala. Žije zde ale dodnes. | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Ačkoliv se Helena Blehárová, jejíž tatínek pocházel z Polska a jmenoval se původně Blecharz, narodila v roce 1943 v Žilině, osudem se pro ni stalo Brno. A také zdejší proslulý Orchestr Gustava Broma, s nímž nazpívala svoji nejslavnější píseň Š-š-š neboli Šepotám.

Song začínající „Akáty šumí, když padá déšť, padá mi do vlasů, chce mi je splést“ se už tehdy stal megahitem. Posluchači ho od dnes třiasedmdesátileté Blehárové, jež je hlavní postavou dalšího dílu seriálu MF DNES Zapomenuté osudy, chtějí dodnes slyšet na koncertech.

Ta píseň je pro vás asi opravdu osudová, že?
No, řeknu vám k tomu takovou perličku. Teď nedávno jsme si s mou dospělou dcerou daly sraz ve městě, že zajdeme někam na kávu, a na náměstí Svobody byl zrovna na pódiu koncert. Mladí kluci v kapele, asi nějací studenti hudební školy, hráli výborně. To já poznám, vždyť jsem na brněnské konzervatoři vystudovala operní zpěv u paní profesorky Weinbergerové. Načež najednou přišla zpěvačka a co myslíte, že začala zpívat?

Š-š-š?
Ano. A já jsem zůstala stát užaslá nad tou náhodou. Ale přišlo mi krásné, jak ta písnička pořád žije. I když lidé asi většinou nevědí, že jsem ji původně v češtině nazpívala jako první já.

Možná kdybyste zůstala v Praze, tak by vůbec celá vaše kariéra vypadala jinak.
Před x léty jsem hodně váhala, jestli to mám udělat. Tehdy jsem po odchodu z Orchestru Gustava Broma účinkovala v Praze jako zpěvačka v Divadle Rokoko a pak v Semaforu, kde byla skvělá parta. Místo mě pak do Rokoka k Martě Kubišové a Václavu Neckářovi nastoupila Helena Vondráčková. A založili trio Golden Kids.

A vy jste místo toho odešla ze Semaforu?
Váhala jsem léta. Vždyť já jsem v Praze zažila i Miroslava Horníčka, Hanu Hegerovou... Dělali jsme také turné po tehdejším západním Německu. Semafor měl úzké vztahy s rádiem v Brémách a tam já jsem od roku 1968 do 1970 žila a pracovala jako moderátorka. Naučila jsem se také opravdu dobře německy.

A přesto vás osud zavedl zpět do Brna?
Tehdy jsem se rozvedla se svým prvním mužem, lékařem Františkem Chládkem, který v Německu zůstal. A vrátila jsem se do Brna na Lesnou do úplně prázdného bytu. Nechala jsem jej vymalovat a postupně jsem tam nakoupila nábytek. Vlastně to byla tehdy velká pohoda. Také jsem se znovu vdala, za výtvarníka Ivana Blažka.

S ním máte dceru Andreu a jste spolu dodnes. To je až celkem výjimečné, aby tak dlouho ve vztahu vydrželi dva umělci.
No, já jsem také byla často dlouho pryč. Zjistila jsem totiž, že je o mě pořád zájem. A tak jsem jezdila s pražskými kapelami i na dva až tři měsíce například do Ruska. Zvlášť do jeho jižních končin – Alma-Aty, Taškentu, Tbilisi, kde byli úžasní vzdělaní lidé, kteří milovali naše jazzové písničky a vyprodávali naše koncerty. Tady jsem poznala i osmi- či desetihodinové lety, ale i tak to bylo úžasné. A hostovala jsem pořád také u Gustava Broma.

Ono toho bylo, pokud vím, daleko víc. Zpívala jste třeba se skupinou Václava Zahradníka, kapelou Šest strýců, vystupovala s Viktorem Sodomou, Jiřím Štědroněm, Josefem Lauferem, Milanem Chladilem, dokonce s Banjo Bandem Ivana Mládka či s dvojicí komiků Lasica a Satinský.
Pravda, s Josefem Lauferem jsem koncertovala i v osmdesátých a devadesátých letech. Dokonce vlastně ještě nedávno. Jezdili jsme často zase do bývalého východního Německa neboli Dederónie. Mojí výhodou byla totiž právě němčina. I když dnes, když chcete jezdit ven, musíte umět hlavně anglicky. Ale teď už Pepík tu svou kapelu rozpustil, sám ovšem občas hraje.

Vy ale také ještě občas koncertujete, nemýlím se?
Je to tak. Jen mám teď pauzu, protože ji má moje kapela. Co se repertoáru týče, soustředím se dnes na balady i muzikálové a jazzové věci, právě je také dolaďuji. Ale to víte, lidé pořád čekají na to moje Š-š-š, šepotám. Pořád to chtějí...

Podle mě má ta písnička v českém překladu lepší slova a vlastně i atmosféru než v originále.
Asi ano. Na to, že tehdy nebylo možné nic sdílet na ještě neexistujícím internetu, to byl opravdu velký hit. Vyšla na malé desce, tedy takzvaném singlu, a těch se prodalo neuvěřitelné množství. A jak říkám, dodnes ji musím všude zazpívat.

A kdy ji od vás lidé zase uslyší naživo?
Na konci srpna v parku pod vilou Tugendhat i s klavíristou. Měla jsem zpívat nedávno také v Domě pánů z Lipé. Všude visely moje plakáty, ale bohužel, já jsem tam nebyla, protože jsem vystoupení dávno předtím zrušila. Organizátor totiž nezajistil pianistu, bez kterého zkrátka zpívat nemůžu. Ale i když jsem to odřekla, zaskočil za mě kytarista, ovšem bez zpěvu. A lidé, kteří přišli kvůli mým písničkám, byli naštvaní. Část jich prý odešla. Navíc to celé uváděl moderátor v brněnském hantecu. A tím já snad nemluvím.

Dokonce nemáte ani slovenský přízvuk, na rozdíl od četných slovenských hereček, které se jej nedokážou na českých jevištích nijak zbavit. Jak to?
Žiju tady taky už daleko déle než na Slovensku. I když za hranicemi se mi slovenština vrací.

Skládali pro vás Pražáci jako Karel Svoboda, Vladimír Poštulka či Zdeněk Borovec. Myslíte, že vám Brno vaši věrnost vrací?
Myslím, že ne. Protože mě zajímá politika, stala jsem se v roce 1991 na čtyři roky zastupitelkou v městské části Brno-střed. Byli jsme tehdy naivní a plní ideálů, v tom to bylo krásné. Ale co se hudební branže týče, někdy jsem vystupovat mohla, jindy ne, čímž jsem některé vztahy dost zabila. Ale vystupovala jsem pak pravidelně ještě celá 90. léta, i s Bromem. A také po jeho smrti, kdy orchestr převzal Vladimír Valovič. Naposledy letos v únoru v Lucerně v pořadu Slovenské divy, což byl úplně vyprodaný koncert slovenských zpěvaček s báječnou atmosférou.

Čím vás tedy Brno dodnes těší?
Potkala jsem tu fajn lidi, třeba už zesnulého Maxe Wittmanna z rozhlasu, který vydal speciální jazzové cédéčko mých písniček. Sbíráme s mužem i obrazy brněnských výtvarníků, Aloise Mikulky nebo Dušana Ždímala, který už taky nežije. Já si doma připadám jako v muzeu. Obrazy už není kam věšet. A také tu mám dvě báječná vnoučata.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.