Znojemský „kníže pornofolku“ Milan Smrčka alias Záviš.

Znojemský „kníže pornofolku“ Milan Smrčka alias Záviš. | foto: MAFRA

Písně o ženách, alkoholu a smrti. Nic jiného mě nenapadá, přiznává Záviš

  • 4
Celý život se toulá s kytarou, zpívá svoje zemité písničky, případně recituje verše. Znojemský „kníže pornofolku“ Milan Smrčka alias Záviš nyní vydal novou knihu a chystá desku s tóny piana.

Báseň z desáté, nově vydané knihy Milana Smrčky s názvem Muzikant přesně vystihuje, jakou nálepku hudebník a textař známý pod jménem Záviš dostává nejčastěji. Jenže i když vytváří zemité texty a pro vulgární slovo rozhodně nejde daleko, považují ho mnozí za poetu. A pokud by při osobním setkání občas neprořízl povídání jeho hlasitý smích, působil by přemýšlivě až plaše.

Přestože loni oslavil šedesátku, témata i jeho styl psaní zůstávají stejné – kralují v nich ženy, alkohol a smrt.

„To už se asi nezmění, nic jiného mě fakt nenapadá,“ směje se a zdůrazňuje, že sází na autentičnost. „Jaké texty píšeš, tak musíš podobně žít. Něco si přimyslet, aby to mělo smysl a humor, ale z prstu se všechno vycucat nedá. Lidi se nedají úplně obelhat, to jádro tam být musí,“ říká znojemský rodák.

Nejčastěji píše ve vlaku

Většina Závišových výtvorů vzniká ve veřejných dopravních prostředcích, nejčastěji ve vlaku. „Píšu jedním tahem. Báseň zvládnu klidně do pěti minut, text písně maximálně za hodinu. Zásadně používám jen tužku a papír, jsem konzervativní člověk,“ říká.

Co stvoří na cestě, zpravidla hned večer na koncertě přečte. „Pěkně za čerstva. Pokud to tedy není velký festival, tam si neumím představit, že by obecenstvo ztichlo a poslouchalo verše. Ale když mám sólo koncert, čtu hodně, klidně i na punkových akcích. Musí na to být atmosféra,“ přemítá.

Jednou za rok pak otevře šuplík, vybere básně a vydá knihu. Nově se také inspiroval u kamaráda Ivana Hlase a stejně jako on chystá výběr dosud nepublikovaných textů.

I nahrát album mu trvá rekordně krátce. „Za dvě hodiny vypadnu ze studia a je to, nepářu se s tím,“ říká písničkář, jemuž se kvůli vyznění textů přezdívá „kníže pornofolku“.

Melodie si sám skládá už jen málokdy. „Letos vydám desku s Lubošem Nohavicou. To je výborný skladatel a klavírista, který mě často doprovází. Takže to budou moje texty, jeho melodie a piano,“ plánuje.

Že bude novinka mírně nezvyklá, se nebojí. „Půjde o trochu něco jiného, ale proč ne. Nemusí to znít vždy stejně,“ krčí rameny nad třináctým řadovým albem, jež vyjde nejspíš i jako vinyl. K tomu má Záviš na kontě i několik desek s výběry a nahrávkami živých koncertů. Přestože pochází ze Znojma, vystupuje častěji v Čechách než na Moravě, v Praze i pětkrát do měsíce. A v publiku má většinou lidi do třicítky.

„Je dobrý, že mi pořád dorůstají noví posluchači. Pokud je někdo kolem padesátky, je to výjimka, tak jeden člověk z deseti. Žádný starý báby,“ směje se.

Fanoušci by ho nepustili z pódia, pokud by nezazpíval Andělu. Ostatně i na své znojemské roubence, kde bydlí, má štít s nápisem Vila Anděla. Někdy se mu hraní vulgárního songu omrzí a to pak říká, že Anděla jela na dovolenou, a vynechá ji.

„Ale to není často. Když si lidi zaplatí, tak ji asi chtějí slyšet. Pokud půjdu na koncert Vladimíra Mišíka, taky chci slyšet Večernici,“ nabízí svérázné připodobnění Záviš, který se vyučil strojním zámečníkem, ale okusil nejrůznější povolání – pracoval jako řidič sanitky a traktoru či trafikant, prodával klobásy i umýval nádobí.

Začínal na foukací harmoniku

Od roku 2000 se na volné noze živí hlavně muzikou. Začínal na foukací harmoniku, následovala kytara. První texty napsal jako školák, asi v deseti letech. Dnes se jim směje. „Co tě v tom věku může napadnout. Byly o tom, že někoho miluju a nemůžu bez něj žít,“ vypráví pobaveně. Jako „balicí“ techniku ale básně nepoužíval. „V té době jsem příliš o holky zájem nejevil. Raději jsem se toulal, což vlastně dělám celej život.“

Hudební vzory? Nemá. Koníčky? Také ne. Když může, tak odpočívá. „Chodím na procházky, občas do hospody. A pak ty koncerty. Vyčerpává mě spíš to cestování, ne samotné hraní, to mě naopak baví a nabíjí,“ podotýká.

O hranici, za kterou by v textech nikdy nešel, nebo kterou podle některých už dávno překročil, prý nikdy nepřemýšlel. A ve finále je jen jeden kritik, na němž mu záleží. „Máma si o mně ráda přečte. Ne že by mě nějak poslouchala, ale rozhodně se nepohoršuje. Táhne jí už na devadesát, je obdivuhodný se takového věku dožít,“ uzavírá.