Syn za války zastřeleného zemského prezidenta JUDr. Jaroslava Mezníka se narodil 31. 12. 1928 v Bratislavě. Po klasickém gymnáziu v Brně vystudoval obor historie a archivnictví na brněnské Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.
Jako politicky nespolehlivý absolvoval v padesátých letech prodlouženou vojenskou službu u takzvaných "pétépáků" neboli "černých baronů". Fáral i na dole Julius Fučík v Petřvaldě, kde se těžilo uhlí ve velmi tvrdých podmínkách.
V letech 1953 až 1956 pracoval jako archivář ve Státním archivu v Janovicích u Rýmařova. V roce 1956 přešel do Historického ústavu Československé akademie věd. Nad jeho kariérou však po celou dobu visel otazník, jako politicky nespolehlivý se musel tento jinak úzkostlivě slušný člověk jevit všem totalitním režimům.
V roce 1972 ho zavřeli a byl pak až do roku 1974 vězněn za politický paragraf "podvracení republiky". Až do listopadu 1989 pracoval už jen jako skladový dělník.
Byl signatářem Charty 77. V letech 1977 až 1989 jej jako jednoho z mála brněnských disidentů často vyslýchali a dvakrát v té době skončil z politických důvodů znovu ve vězení.
V listopadu 1989 stál při zrodu Občanského fóra v Brně, pak vstoupil do České strany sociálně demokratické a v roce 1990 byl krátce i poslancem Federálního shromáždění. Po roce 1990 se vrátil k práci v Historickém ústavu ČSAV a v roce 1992 již definitivně na akademickou půdu.
Stal se profesorem starších obecných dějin na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a v letech 1994 až 1995 zde působil též jako děkan.
Své vzpomínky na mládí a těžké roky normalizace zachytil v knize osobních vzpomínek Můj život za vlády komunistů. Jde o jeden z nejpřesnějších popisů oné doby, přitom je však pohled autora co možná laskavý, jako byl sám Jaroslav Mezník.
Roku 1995 mu byla udělena Zlatá medaile Masarykovy univerzity, v roce 1998 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Řád T. G. Masaryka a roku 2000 získal i Cenu města Brna.
