Je celkem dobře známo, že jihomoravský estébácký živý archiv shořel nedlouho po přelomových událostech listopadu 1989 v Kanicích u Brna. V areálu, který StB patřil, jej sami příslušníci Státní bezpečnosti polili hořlavinou a zapálili.
Plnili tak rozkaz svého tehdejšího generálporučíka Aloise Lorenze z 1. prosince 1989, kvůli němuž bylo zničeno až 99 procent svazků takzvaných nepřátelských osob čili StB pronásledovaných tuzemců. V Kanicích hořela obrovská halda těchto spisů sice dlouho, ale stávkující studenti, kteří na ni byli upozorněni, už našli jen hromadu doutnajícího popela.
Především se však před možným stíháním estébáckých zločinů podařilo v následujících měsících přesunout zájem veřejnosti na agenty, tedy na lidi, kteří z velké části s StB vědomě spolupracovali a udávali své spoluobčany, ale někteří z nich měli za sebou až kruté příběhy, při nichž je StB ke spolupráci donutila.
Podíl na tom mělo také vydání Cibulkových seznamů, kde byli agenti i kandidáti spolupráce s StB uvedeni bez jakéhokoliv rozlišení. Kandidáti přitom o tomto svém zařazení ani nemuseli vědět.
Každopádně se tak ze zřetele vytratili právě hlavní viníci, tedy příslušníci Státní bezpečnosti, kteří do svých funkcí nastoupili s plným vědomím, brali za ně velmi slušné peníze, vysloužili si nadstandardní důchody (většinou na rozdíl od svých obětí) a nebyli potrestáni ani ze zákona, ani obecným odsouzením.
Soudce neměl představu, co se tehdy dělo, říká disident
Přitom nejen ve tvrdých 50. letech, ale ani za normalizace v 70. a 80. letech StB nezahálela.
„Šlo o vraždy režimu nepohodlných lidí, používání psychického i fyzického teroru, mučení, nezákonné zadržování a věznění přes ,profylaktická‘ opatření, zastrašování a vyhrožování, vnášení nesváru pomocí agenturní sítě, podezření, rozkládání rodinných vztahů nebo osobnosti sledovaného, vytváření dezinformací nebo psaní dezinformačních článků do Rudého práva a jiných tiskovin, zasílání výhružných anonymů nebo zboží, které si člověk neobjednal. StB vymýšlela různé provokace, vydírala pomocí dětí nebo rodiny, odebírala řidičské průkazy či pasy odpůrcům komunistického režimu atd.“ sumarizuje nejrůznější metody StB webová stránka Klubu angažovaných nestraníků.
V Brně se po převratu svým svědectvím o trestní stíhání tří prokazatelně krutě a nezákonně postupujících příslušníků StB, Narcise Čapky, Miloše Baty a Vladimíra Machače, pokusili Petr Kadlec a Petr Pospíchal, kteří od nich zakusili brutální fyzické i psychické týrání.
Městský soud však kvůli uplynutí pětileté promlčecí lhůty stíhání tří obviněných v prosinci 1999 zastavil, byť ve svém rozsudku zároveň potvrdil, že se všichni tři nezákonného jednání skutečně dopustili.
„Já jsem si po tom soudu, vlastně jen pár let po změně poměrů, připadal beznadějně a bezmocně, protože jsem si uvědomil, že v celé šíři nikdo zvenčí to pronásledování pořádně nepochopí a já je ani nemůžu vysvětlit,“ vzpomíná dnes bývalý disident Petr Pospíchal.
„Tak například se mě u onoho soudu tehdejší předseda senátu Aleš Dufek ptal, proč jsem si nešel na protizákonné jednání Baty a Machače stěžovat příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (SNB), když mě ti estébáci přivezli do jejich budovy v Břeclavi. Ten soudce zkrátka neměl vůbec představu, co se tehdy dělo,“ posteskl si Pospíchal.
MF DNES se tehdejší obviněné snažila také oslovit, ale k oněm událostem se nevyjádřili.
„Mlátička“ Bata a ti další
Zástupce náčelníka 2. odboru brněnské StB, major Miloš Bata proslul mezi disidenty jako opravdu pověstná „mlátička“. Křehkého básníka Jana Pukalíka vláčel při výslechu po vyšetřovací místnosti za jeho dlouhé vlasy, až mu jich krvavý chomáč vytrhl, což Pukalík už nikdy nedosvědčí, protože 14. září 1988 spáchal sebevraždu.
Ženu chartisty a evangelického faráře Jana Šimsy Bata při domovní prohlídce fyzicky napadl, a když ji Šimsa bránil tak, že Batu shodil do peřin, dostal za to nepodmíněný trest.
S nakonec neodsouzenou trojicí usvědčených brněnských estébáků si však své užili především zmínění Kadlec a Pospíchal. Petra Kadlece Narcis Čapka a Miloš Bata podle rozsudku „nutili k výpovědi pomocí hrubých verbálních urážek a nakonec jmenovaného napadli tím způsobem, že obžalovaný Čapka ho udeřil rukou do oblasti krku, až se zakymácel, a poté ho obžalovaný Bata odvlekl k plechové skříni, o kterou s ním několikrát udeřil“.
Machač s Batou se podle téhož rozsudku „vyřádili“ také na Pospíchalovi, kterého při převozu k výslechu do Břeclavi přesvědčili, že ho hodlají zlikvidovat při ilegálním přechodu hranice do Rakouska. Chartistu Pospíchala, kterého za šíření samizdatu a organizování koncertů Jaroslava Hutky zavřeli do vězení už coby osmnáctiletého, šikanovali a zavírali vlastně až do listopadu 1989. Což se nemohlo nepodepsat na jeho psychice.
A StB také dobře věděla, které z bezskrupulózních příslušníků má na něho nasadit. „Člověk musí umět rozlišovat i mezi estébáky. A Miloš Bata byl naprosté hovado,“ vyprávěl pro seriál o disentu Pospíchal, když vzpomínal na týrání Baty a Machače při svém převozu do Břeclavi. Také to bylo sice soudně potvrzeno, ale promlčeno.
Když si estébák kontroluje zbraň
„Bata najednou za Brnem u dálnice zastavil a poslal Machače, ať mu umyje reflektory, že prý nějak špatně vidí. Sám ale vystoupil taky a mně nikdo už nikdy nevymluví, že si kontroloval zbraň, jestli je opravdu nabitá. I když se snažil, abych ho u toho neviděl, což mě ale právě přesvědčilo, že tentokrát nejde o pouhé zastrašování,“ líčil Pospíchal.
„Docela jsem se vyděsil a přemýšlel, jestli by se dalo z auta za jízdy vyskočit. Mezitím mě totiž estébáci vezli směrem k Břeclavi, což se mi po různých zkušenostech pochopitelně spojilo. Že mě jedou zastřelit jako uprchlíka na hraniční čáře, jak už to jednou málem udělali Standovi Adámkovi (jiný brněnský disident – pozn. red.), který se potom skutečně raději odstěhoval do Rakouska,“ vzpomínal Pospíchal.
Ten pak v Břeclavi z auta skutečně vyskočil. Při jeho úprku ulicí Bata na kolemjdoucí Břeclavany řval, ať zastaví prchajícího pedofila, co znásilňuje holčičky.
Útěk a následné Pospíchalovy mdloby při dopadení na ulici však zřejmě estébákům pokazily předchozí úmysly, ať už byly jakékoliv. V budově místní SNB už ho pak „jen“ mlátili, lili na něj studenou vodu a píchali injekce, po kterých byl úplně mimo. Ale nakonec ho, pořádně otřeseného, pustili.
Dopadl zkrátka ještě „dobře“. Známý je totiž i případ studenta architektury Pavla Švandy, kterého nalezli v říjnu 1981 na dně propasti Macocha. Měl spáchal sebevraždu, jenže porevoluční vyšetřování tuto verzi nepotvrdilo.
Spousta indicií naopak naznačuje, že po setkání se svým prastrýcem, kardinálem Tomášem Špidlíkem v Římě byl mladík umlácen při výslechu Státní bezpečností. A ta pak shozením těla do propasti maskovala svoji brutalitu.
