Druhý disk přitom obsahuje předělané verze všech skladeb z disku prvního (More Sweet Music).
Dávno před nahráváním Hooverphonic prohlašovali, že po muzikálovém intermezzu s CD Jackie Cane, které bylo spíš úletem, hodlají navázat na The Magnificent Tree a že máme očekávat velkou temnotu.
Autor skladeb a textů, basák a producent Alex Callier zastává názor, že smyčců není nikdy dost, a tak netroškařil a najal si čtyřicetičlenný Galaxy Orchestra.
Smyčce tu vskutku vládnou. Veškeré jejich pompézní aranže jsou Collierovou prací, před čímž je třeba smeknout. Album je vyvedeno v modré a jelikož modrá je synonymem smutku, stříká z každé písně melancholie na všechny strany.
Vytrápené abstraktní texty se vesměs točí kolem vztahů těsně před krachem a patetické věty typu "Jsi jehlou v mých žilách," Geike místy šeptá a místy si vyřvává emocemi vybičované srdce. Pohádkové písně á la Frosted Flake byste tu hledali marně.
Skladby jsou krásné, ale postrádají onen úžasný patos a nadhled předchozí tvorby, který činí Hooverphonic tak cool. Výjimkou budiž titulní píseň s náladou Jamese Bonda na riviéře.
Na druhém disku si Callier s každou písní zvukově zaexperimentoval a vytvořil taneční verzi disku prvního. Přidal beaty, zefektoval vokál a vyzkoušel si downtempo, disko, triphop, elektro i zlomený rytmus.
"Remixy" jsou ale fádní a bez nápadu a tudíž tak trochu zbytečné. I přes velkou lásku k této kapele musím chtě nechtě prohlásit, že se za čtyři roky nikam neposunula.
Ráda bych oželela dvojcédé a měla jeden nový disk, zato ale vyšperkovaný!
Hooverphonic - No More Sweet Music
SONY BMG, délka 2CD 41 min. a 42 min.
Nej skladby: We All Float, No More Sweet Music, Wake Up
Hodnocení Filter: 
