Román je teprve druhým dílem spisovatele Ismaila Kadareho (1936), které vychází v češtině, a to i přes autorův nepochybný domácí i světový věhlas. V současnosti je nejdůležitějším albánským spisovatelem a jeho jméno se objevilo i v nominacích na Nobelovu cenu za literaturu.
Největší uznání pro Kadareho však přišlo až v době, kdy opustil rodnou Albánii a zakotvil ve Francii. Učinil tak ovšem až roku 1990 - pět let po smrti diktátora Envera Hodži, kdy se země začala svobodněji nadechovat. Za Hodžova režimu měl dvojaké postavení - jeho knihy mohly vycházet a být překládány, některé však stíhaly zákazy.
Kadareho první román Generál mrtvé armády (1963, česky 1990), který autor musel po režimní kritice přepracovat, se odehrává v poválečné Albánii. Začíná vytrvalým deštěm, který zalévá ostatky padlých italských vojáků a jejich anonymní hroby mění v pohyblivé, rozlézající se bahno. O to těžší je úkol generála, který slíbil těla vytáhnout a navrátit zpátky jejich vlasti.
Mrtví tu vlastně ovládají živé, což je téma i Kadareho dalšího románu Krvavý duben, který se odehrává v albánských horách v třicátých letech minulého století.
Vrozený sklon zabíjet
Albánci mají podle Kadareho vrozený sklon zabíjet, anebo se dát zabít - rodí se s puškou, která se tak od dětství stává součástí jejich bytí.
Nakonec ji zdráhavě použije i šestadvacetiletý mladík Ďorg z Krvavého dubna. Zapojí se tak do dlouhé, nekonečné řady odplat krve krví - onoho "tance mrtvých", který jen na straně rodiny Berišů vytyčil už dvaadvacet hrobů. Ďorgovi zbývá pouhý měsíc života, než na něj podle zvykového práva, tzv. Kanunu, může zacílit další mstitel.
V tomto smyslu není závěr románu pro čtenáře žádným překvapením. Podobně jako v novele Kronika ohlášené smrti Gabriela Garcíi Márqueze, vydané tři roky po Krvavém dubnu, bylo jasné už od prvních stran, že Santiago zemře. Důležitější je způsob, jakým Kadare svůj příběh o smrti a cti vypráví.
Zvolil střízlivý, přesný styl, v němž však zůstává prostor pro mýty a iracionalitu. Lehce, ale výstižně načrtává tři hlavní aktéry: vedle Ďorga je to ještě milenecký pár z Tirany, který chce v horách strávit neobvyklé líbánky. Intelektuál a spisovatel Besian sice ohromuje znalostmi i vlastními knihami o tamějších tradicích, ve skutečnosti však zůstává na povrchu, v úloze lačného diváka, na rozdíl od své ženy
Diany, která se k podstatě zvykového práva přibližuje intuitivně a nalézá v sobě až nečekanou sílu vzdorovat.
Ne, náhorní plošina není žádnou turistickou atrakcí, z níž lze po pětiminutové jízdě bezstarostně vyskočit - nakonec pohltí i krátké, křehké štěstí novomanželů, tedy pokud kdy štěstím bylo.
Když čas na staletí ustrne
Skutečným hlavním hrdinou románu je zvláštní, pochmurná, až muzeální atmosféra místa, v němž čas a vývoj jako by ustrnul. V tom "napůl reálném a napůl fantastickém" prostoru lidé vyslovují předepsané vznešené věty a jednají ve vleku pradávných pokynů, které se jich už bezprostředně nijak netýkají - souvisí s křivdami, které se udály před desítkami, ale spíše stovkami let.
Přesto i na plošinu pronikají jemné záchvěvy, které jsou předzvěstí blížícího se rozkladu: nepsané zákony sice přežily věky, odolaly okupacím a diktaturám, ale obtížně bojují s něčím tak samozřejmým, jako jsou ženy - respektive chtíč a rozkoše, které se čím dál snadněji mužům nabízejí. Proč myslet na smrt, když si lze užívat? A nenávist, která se předává z generace na generaci, až přestane být jasný její počátek, nutně začíná blednout.
Ani Ďorg zdaleka není zaslepeným vykonavatelem, a o to je lidštější - nejistý, nervózní a váhající, když má poprvé zabít. Vlastně by nejraději od všeho utekl a žil běžnými starostmi svého mládí. Ale podobně jako v antických tragédiích, i tady je osud, v tomto případě představovaný tradicemi, nakonec silnější.
Mimo dobro a zlo
Kadareho pohled na zvykové právo je dvojznačný, podobně jako je dvojznačná odpověď jedné z jeho postav: "Je tedy dobré? Je špatné? Jako každá
velká věc je Kanun mimo rámec dobra a zla." Ďorg má za sebou šestadvacet pomalých, bezvýznamných let, ale ty krátké čtyři týdny, které mu zbývají, mají být "prudké a dravé jako lavina" - vytrhnou ho každodennosti a zapomnění, pasují ho mezi hrdiny, legendární reky.
Všímá si, že rodiny nepoznamenané odplatou nežijí šťastněji, naopak - jako by ani neznaly cenu života. Zároveň je tu však absurdní, až úsměvná rovina práva, která tajemné vzkazy čte z krvavých skvrn na košilích, přikazuje svatbu, i když nevěsta umírá, a kvůli pochybení jednotlivce svoluje vyvraždit celou vesnici.
Host může v hostitelově domě beztrestně udělat cokoli, snad i zabít, ale za nic na světě nesmí zvednout poklici od hrnce na ohništi. Nadto, Kanun se jako všechno stává také byznysem, který zajišťuje solidní příjmy do vládnoucí pevnosti Oroš - tak nadřazené, nepochopitelné, nepřístupné a neproniknutelné, že upomene na Kafkův Zámek. Kde zůstala všechna přirozenost tradic, když jsou placeni podněcovatelé krevní msty, zoufalí z toho, že denně nezemře aspoň jeden člověk?
Ismail Kadare psal román na sklonku 70. let a systém tvrdých, ale v podstatě spravedlivých odvěkých práv padni komu padni měl být zřejmým protipólem politických procesů a vykonstruovaných obvinění. Na druhou stranu mohl být i metaforou o člověku v soukolí příkazů, o nichž se nemá pochybovat a které se dají zneužít.
Možná že Kadare v poslední části nezodpoví všechny otázky a milostné okouzlení Diany líčí snad až příliš romanticky chvilkově, ale Krvavý duben to nezbavuje jeho kouzla. Zůstává podmanivým příběhem, který je radost číst.
ISMAIL KADARE: Krvavý duben
Odeon, 160 stran, doporučená cena: 219 korun
Hodnocení MF DNES: 80%
