Protože - no, bóže. Tak jsem halt bába a nevypadám jako ve dvaceti. Dokonce ani jako ještě před pěti lety. Vypadám na svůj věk a na plastiku, liposukci nebo vytažení ksichtu mě ani v čase zběsilého vylepšování nikdo nedostane.
. na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Nejenže pro nejdůležitější lidi svého života nemusím vypadat jako zakonzervovaná dvacítka (naopak si pamatuju, jak se mně v dětství líbila má babička i dědeček právě pro ty vrásky a bílé vlasy), i pro svou vlastní duševní hygienu považuju vnější stárnutí za velice užitečné.
Jak říkal Hrušínský ústy jedné postavy
"Tělo má jít do hrobu zhuntovaný," prohlásil ve Vesničce mé střediskové doktor Skružný neboli Rudolf Hrušínský senior, což si překládám ve smyslu "nehodlám proflákat pobyt na tomhle světě v žádném smyslu - a podle toho budu taky vypadat".
Když jsem před dvaceti lety doprovázela na návštěvu brněnského hřbitova tehdy ještě zakázanou herečku Vlastu Chramostovou, řekla mi: "Až vám, Janičko, bude mezi čtyřiceti a padesáti, nezapomeňte si ten věk pořádně užít. Je to nádherná doba." A měla pravdu.
Dnes takřka dvaaosmdesátiletá paní, která pořád hraje s nasazením mladé holky, by od těch časů svůj rejstřík "nádherné doby" nejspíš ještě o kus posunula. Mezi padesátku a šedesátku? Nebo až k sedmdesátce? K osmdesátce? Každopádně se podle ní hodlám znovu řídit. A nežehrat, že už je mi tolik, co mi je.
Přitom se mi mládí pochopitelně hodně líbí - nejen na pohled, ale i pro svou nezkaženou energii a čisté nasazení. Jenomže, málo platné, výhody pozdějšího věku se sice na billboardy nefotí, ale to neznamená, že bych si dnes ledacos neužila líp než dřív, třeba koncerty nebo jinou kulturu.
Duchovní požitky
V dívčích letech mi totiž umělecký zážitek mlžily vztahové tanečky - jakože kdo s kým (včetně mě) nakonec skončí v posteli například - zatímco dnes si konečně vychutnám muziku a jiné duchovní požitky, pokud je akce nabízí.
A když je nenabídne, užiju si alespoň nezastřeného pohledu na slepou uličku, do které se tvůrce dostal.
A to není zdaleka všecko. Vůbec nejvíc mne asi těší (dnes už k mému věku patřičně ladící) vyklouznutí ze jha trendů. Že používám mobil, který mládež překřtila na "rozbíječ ořechů"? A co? Konečně jsem si na něj zvykla a už pár let na něm umím odemknout klávesy i potmě.
Že nenosím tričenka končící kousek pod ňadry a gaťata spadlá do půli zadku? Nejenže na to nemá postavu asi polovina daleko mladších nositelek, kterým módní otročinu v tomto bodě věru nezávidím, navíc mi netáhne na babičkovský cemr, a když si někde potřebuju přidřepnout, tak můžu, aniž by mi u toho vylezla podstatná část rozpůlené "zadní tváře".
A když už jsem tohle téma podepřela jednou anekdotou, skončím poučnou bajkou o vítězství zkušenosti stáří nad rychlostí mládí.
Farmář šel na trh a koupil nového kohouta. Ten velkopansky došel ke starému kohoutovi a říká: "Tak, prďolo, je čas, abys šel do penze." Starý kohout na to: "Ale tak neblázni, vidíš, co je tu slepic? Nech mi aspoň tyhle dvě staré." Ale mladý byl neústupný: "Jsi vyřízený, zmizni." Načež mu starý navrhl: "Poslyš, mladý siláku. Budeme závodit kolem statku. Kdo vyhraje, bude mít exkluzivní práva na všechny slepice." Mladý kohout se zasmál: "Nemáš šanci, starochu. Takže abych byl fér, dám ti malý náskok."
Načež se starý kohout rozběhl a o chvilku za ním i mladý. Běží kolem domu, a když přebíhají kolem přední verandy, mladý užuž dohání starého. Farmář sedící na svém obvyklém místě vidí, jak se kolem něho žene mladý kohout za starým.
Vezme pušku a bum! Rozstřelí mladého kohouta na cucky. A nevěřícně zavrtí hlavou: "To už je tenhle měsíc třetí kohout, co není na slepice..."
