Vymyslel také pozdrav "Na dosah" a namaloval rodáckou vlajku (blankytnou šmouhu na bílém poli) i nálepku na tišnovské zápalky a samozřejmě viněty na víno: Tišnovské blankytné.
Pohled do svobodné země
"Zemřel ve Valticích pod Pálavou, kam často v šedesátých a sedmdesátých letech jezdil," vzpomíná na osobitého brněnského výtvarníka jeho přítel a generační souputník Antonín Hošťálek.
"Na Pálavě se odehrál také jeho nejznámější happening. Na jaře roku 1970 sezval na nádraží v Brně dvacítku přátel, kteří si s sebou měli vzít židle, a odvezl je vlakem na Pálavu. Tam je nechal vystoupat na nejvyšší kopec, posadil na židle nasměrované do Rakouska a po pár sekundách je zase nemilosrdně sehnal dolů. Až pod kopcem dole ve Valticích jim oznámil, že měli čest být aktéry happeningu s názvem Pohled do svobodné země."
Sonny Halas byl zkrátka nepřehlédnutelný fenomén brněnské výtvarné scény i hospodsko-kavárenského života zvláště v 60. až 80. letech 20. století.
"Zemřela další legenda," povzdechla si Vlaďka Smutná, která Sonnyho hravé výtvarné práce několikrát vystavovala v rovněž legendárním brněnském klubu Esenc na Křenové.
"Byl to samozřejmě hlavně velký mystifikátor, který se uměl životem těšit a hrát si," dodává. "Jako svatební dar jsem od něho dostala peřinu s nápisem Život není peříčko. Dodnes ji na chalupě používáme."
Největším znalcem Sonnyho uměleckého vývoje je nejspíš Jan Lacina, jeho přítel z rodného Tišnova, který mnohokrát psal úvodní řádky do katalogů Sonnyho četných výstav.
"Byl to především velký umělec života," svědčí o něm dnes. "Dokázal si život opravdu vychutnávat: víno i ženy - ale byl to také velký tulák, nachodil kilometry a kilometry."
Když v posledním období života kvůli zdravotním problémům už nemohl chodit a vlastně jen vysedával doma, kouřil a pil vínko, které mu přátelé donesli do jeho domečku v Kamenné kolonii, nesl to hodně těžce.
"Byl jsem za ním v Nemocnici Milosrdných bratří v Brně na Polní, kde ležel do konce října. To se ještě těšil, že se vrátí domů," dodává Lacina. Pak však bylo třeba uvolnit zde postel, takže Sonnyho převezli do další eldéenky ve Valticích, odkud se malíř, sochař, restaurátor a konceptualista ke své práci už nevrátil.
Sonnyho sferoblasty
Jednou z mnoha "vědecko-výzkumných" hříček, jaké Sonny miloval, jsou i kresby takzvaných sferoblastů neboli dřevních hlíz. Jde o "spící" pupeny, které se pod kůrou hromadí a formují do různých oblých tvarů se složitou a zajímavou strukturou. Stromy je vytvářejí pro případ, kdy normální růstové pupeny zničí přírodní katastrofa. Na tuto příležitost prý dokážou v životaschopném stavu čekat až sto let.
"V tvůrčím prostředí brněnské hospody U Kuby jsme se se Sonnym rozplývali nad rozmanitostí jejich tvarů, nad složitostí vnitřní struktury," vzpomíná na počátek této Sonnyho práce Lacina.
"Nedalo nám to a sferoblasty jsme strčili i pod skener. Počítačová technika převedla plastiku v pozoruhodný grafický list. Přes šedivou mezihru se přístroj dopracoval ke kontrastní černé lince. Sonny se pak rozhodl nečekat na přírodní katastrofu v časovém horizontu sta let a probudit spící pupeny k životu okamžitě. Pod neklidnými doteky jeho pastelek se mrtvé dřevní hlízky změnily v objekty plné života a dějů."
Pro tento všeobjímající zájem o kdeco, který se u Sonnyho kloubil s touhou vše zachytit a zasáhnout do děje, mu jeho přátelé říkali Ferda Mravenec - odborné práce všeho druhu. A Sonny byl na tento titul hrdý.
"Před loňskými Vánocemi jsem Sonnymu přinesl jednu ze svých entomologických - neboli hmyzích krabic," přidává výtvarník Jan Zuziak svou vzpomínku na akci, kdy jeho různí přátelé z řad umělců vytvořili pestrou kolekci dílek právě do oněch škatulí, v nichž bývají jinak umístěny sbírky motýlů či brouků.
Letos na jaře Sonny onu krabici do kolekce opravdu dodal, i když už byl hodně nemocný. Na kupičku sena do ní umístil dvě formičky k pečení vánočního cukroví ve tvaru motýlů. Vernisáž výstavy připadla právě na Sonnyho narozeniny 13. října. Pořadatelé sehnali auto, aby Sonnyho na zahájení v brněnské kavárně Švanda v Alfa pasáži dovezlo z eldéenky u Milosrdných bratří, ale už to ze zdravotních důvodů nešlo.
Protože však výstava stále ještě probíhá, tento týden, když se Zuziak dozvěděl, že Sonny umřel, umístil na roh jeho krabičky tmavozelenou stužku. Černá by prý byla pro Sonnyho moc obyčejná.
Půvab barona Prášila
"Sonny byl velký mystifikátor, často se prezentoval jako letec, parašutista nebo třeba mořeplavec," připomíná další Sonnyho rys za ostatní přátele znovu Antonín Hošťálek.
"Svoje neuvěřitelné znalosti aviatiky, navigátorství a mořeplavectví využíval k hospodskému vyprávění hemingwayovských historek, o jejichž pravdivosti by bylo pro jejich půvab nevkusné pochybovat. Tak jako se herec připravuje na večerní premiéru, Sonny se připravoval do hospody."
Někteří praktičtěji založení pamětníci měli se Sonnyho očividnou "neužitečností", s níž houževnatě "jen" tvořil a mystifikoval, určité problémy. Ale ani takoví mu neupírají, že je jeho hravé nápady dokázaly pobavit.
Dělnická Madona
"Vzpomínám si například na jeho koláž Dělnická Madona," vybavuje si další Sonnyho "pamětník" Dušan Skála. "Byli na ní dělníci u soustruhu, ve kterém právě obráběli portrét katolické Madony."
Protože podobné hříčky vytvářel Sonny v dobách, kdy nebylo dobré ani dělat si legraci z dělnictva, ani připomínat jakékoliv katolické symboly, je jasné, že se křehký Sonny nejen svým životem, ale ani svým přístupem k výtvarnu tehdejší době vlastně nehodil do krámu.
O to víc vyhledával spřízněné duše. Proto se samozřejmě nemohl minout ani s nejslavnější érou Divadla na provázku, pro které pracoval i oficiálně jako propagační pracovník. Užitou grafiku uplatnil také při vytváření obalů různých knih a pamětníci si možná vzpomenou, že navrhoval i obaly desek pro sourozence Ulrychovy.
Různých instalací, ale i vážněji míněných soch má Sonny na svém kontě řadu. Většina objektů je poeticky hravá nejen na pohled, ale i svým názvem. Na přelomu milénia vytvořil například objekty Ptakoplaš, Vnadná na kladině, Pocta ortopedům, Jižní pták nebo Kámen na kameni.
Dokázal ostatně ozdobit i kdeco kolem sebe, vysoustruhoval si například barevný držák na toaletní papír nebo ozdobnou vstupní branku z modře obarvených zašpičatělých klacíků. Přetvářel a krášlil zkrátka ledacos ve svém dosahu.
Zde žil, pracoval a pil
"Ještě dřív než Sonnyho jsem znal jeho performance," vzpomíná další legendární performer a výtvarník Jan Steklík. "Byly totiž neuvěřitelně invenční. Jako on sám. A když měl jednou výstavu v brněnské Galerii mladých pod Starou radnicí, okouzlil mne i katalog."
Ostatně, o Sonnym by asi nejlépe dokázala vyprávět legendární vedoucí zmíněné galerie Ajka Gálová, která však už patnáct let není mezi námi a se Sonnym se teď patrně vítá v nějakých lepších světech.
Osiřely židle, na nichž spolu sedávali, i domek Sonnyho Halase v Kamenné kolonii, ze kterého před časem do vnitřních prostor zmizela pamětní deska s nápisem: "Tišnovský rodák Miloslav Sonny Halas zde žije, pracuje a pije. Čest jeho památce!"
