Městské divadlo Brno, ztělesněné svým šéfem - budovatelem Stanislavem Mošou, je v muzikálové branži dravou rybou a zároveň natolik dobře zavedenou značkou, že by se slušelo na nová venkovní prostranství mezi činoherní a hudební scénou umístit Mošovu sochu - a je pravděpodobné, že tam dřív nebo později stát bude.
K něčemu takovému však může dojít až poté, co se uzavře umělecká činnost tohoto předního divadelního manažera. Perfektně fungující dům se vždy milými uvaděčkami, velkoryse a zajímavě zpracovanými tištěnými programy a řadou dalších, na naše poměry skvěle vyřešených jednotlivostí kontrastuje s uměleckou úrovní Mošových autorských kreací.
Publikum potřebuje ohromit
Dvojice Stanislav Moša - Zdenek Merta představila před nedávnem Peklo, první díl nové trilogie Osudová komedie. Výsledek je pozoruhodnou kulturně-sociální sondou do jevu, kterým je stále plné Městské divadlo Brno. Diváci se tu rekrutují především z řad mládeže a stále silnější střední třídy a doplňují je autobusové zájezdy z okolí.
Takové publikum je snem každého divadelníka. Ono však bývá konzervativní a vyžaduje pocit, že je svědkem něčeho výjimečného a ohromného. Odpověď na otázku, proč tvůrci spojili s dantovským mýtem něco tak prachobyčejně průměrného, jako je jejich nejnovější dílo, zřejmě leží právě v kupecké úvaze.
Muzikál má být plný emocí, katarzí a má umět pobavit i rozplakat. Komerční úspěšnost je vlastně dalším definujícím rysem žánru, který se přesto neodklání od snahy o vyšší umělecké cíle, čímž si uchovává přijatelnost pro intelektuální obec.
Ani efekt, ani požitek
Peklo je naopak dílem předvídatelným, dějově příliš klikatým, a tudíž zbytečně dlouhým, především však hudebně velmi slabým.
Náročná hudba přináší estetický požitek, lehčí tvorba zase zábavu a okamžitý efekt. Mertovo Peklo však nepřináší jedno ani druhé, z pera etablovaného skladatele se publikum dočkalo pouze rutinní práce s minimem hudebních nápadů a nic na tom nemění ani pár výjimek, odkazujících na teoretické tvůrčí možnosti a možnou stylovou vyhraněnost autora (kupříkladu pohřební zpěv na liturgické texty introitu a sekvence ze mše za zemřelé).
Jak již bylo naznačeno, Stanislav Moša do svého divadla přitáhl obrovské množství majetnějších příslušníků střední třídy a snobů, zatímco opera, jejich celosvětově nejtypičtější cíl, jimi zůstává do značné míry ignorována.
Důvod je zřejmý - s Mošovým ředitelským nasazením, zahrnujícím dokonce i budování kontaktů v místní politice, dlouhá léta ostře kontrastovalo trestuhodně pasivní řízení celého Národního divadla, operu nevyjímaje.
Nezbytné kroky ND Brno
Že se s Národním divadlem Brno konečně začne něco dít, bylo jasné hned poté, co byl nově jmenovaným ředitelem Dvořákem oznámen jeho nový umělecký tým.
Tomáš Hanus jako šéf opery byl skvělou volbou a velkým úspěchem je již to, že na nabídku kývl. Zdenek Plachý jako pro mnohé kontroverzní šéf činohry byl především člověk s velkými a vyhraněnými uměleckými cíli, zatímco Petr Štědroň se osvědčil již za předchozího uměleckého vedení a dostal na starost dramaturgickou náplň a vedení Reduty.
Umělecké cíle celého kolosu - tedy seriózní opera (balet nechme stranou), kontroverzní činohra a pestrá Reduta - se zdály být vhodně zvolené pro nové diváky, které divadlo nezbytně potřebuje.
Dalším nezbytným krokem bylo zlepšení (ne-li zavedení) propagace a reklamy. Ještě loni v létě totiž mohl leckdo nadobro zapomenout, že v Brně nějaké Národní divadlo existuje. I tuto stránku zvládá nové vedení na výbornou, otazníky však vyvolávají použité prostředky.
Po pozitivních krocích, tedy janáčkovském festivalu (opera) a RedFestu, přišla činohra s hudebním představením Tajemství Zlatého Draka. Uragán mediálního i diváckého zájmu je zřejmě způsoben autorskou spoluprací Daniela Landy.
Tři nepropojené roviny
Dílo se odvíjí ve třech víceméně nezávislých rovinách, které se navzdory zjevnému záměru nikterak nedoplňují, spíše jen střídavě vyplňují společný prostor. Jsou to roviny detektivní, hudební a duchovní.
Zlatý drak jako detektivka má z tohoto pohledu nejpřijatelnější tvář a upomíná na autory spjaté s brněnskou televizí a uvažováním typickým pro detektiva Tomsu nebo i Četnické humoresky.
Detektiv Šebor vyšetřuje rituální vraždu a současně s rozplétáním případu se divákům významně odkrývá jeho soukromý život - to je časté i ve francouzských detektivkách nebo v Majoru Zemanovi a sama přítomnost kriminálních příběhů (stejně jako třeba pohádek) není pro divadlo nikterak dehonestující.
Pokud však Daniel Landa říká, že kus může být brán i jako pouhá detektivka a nic víc, mýlí se. Autoři totiž evidentně kladli důraz na nenarativní přesahy, a přestože je divák po celé představení udržován v napětí, kvality textu místy pokulhávají a devalvují celý výsledek.
Největší slabinou jsou v tomto směru cíleně vtipné "hlášky", které postrádají nezbytnou inteligenci a jednoznačnost a dostaly se sémanticky nebezpečně blízko k přepjatějším úsekům vážně míněných sdělení.
Čistý detektivkožrout bude navíc zklamán, protože namísto očekávaného rozuzlení se ono kýžené "kdo je vrah" dozvíme jakoby mimochodem a bez patřičné dramatické gradace či rozkrytí motivací, pozornost je na konci věnována ostatním rovinám.
Po ovoci jejich poznáte je
Hudební rovina sestává z ryze scénického podkresu a vložených autorských písní v Landově podání. Scénická hudba je o něco statičtějším odvarem standardního televizního napětí, ničím osobitým neupoutá.
Písňové hudební vložky měly komentovat děj a dodat mu hloubku, tento záměr se však tvůrcům nezdařil a zůstala jen samoúčelná prezentace Daniela Landy, na níž zjevně stojí veškeré slibné komerční předpoklady prováděného kusu.
Vysoká mediální atraktivita a "komentovanost" jeho osoby se nezakládá na hudebních kvalitách díla, nýbrž pravděpodobně na sporech, které okolo něj probíhají. Kdyby těch nebylo, byl by celý Landa příznivcům umění (ale i kvalitního rocku) stejně ukradený, jako jsou desítky jeho stejně průměrných kolegů ze showbyznysu. Texty jeho písní jsou navíc kombinací vážnosti až kultovní s jednoduchým rýmem, což přidává další dávku nezamýšlené komičnosti.
Duchovní rovina Zlatého draka byla tvůrci proklamativně zdůrazňována jako zásadní, v celku mělo jít o duchovní poselství. A sám charizmatický, divácky atraktivní Landa toho o svém duchovním nitru v minulosti napovídal tolik, že bude lepší se od jeho sebeinterpretací odpoutat a podívat se na dílo tohoto falešného proroka - "neboť po ovoci strom bývá poznán" (Matouš 12, 33).
Na účinkování v rasistické kapele Orlík Landa vzpomíná nerad a ty, kdo tuto jeho tvůrčí etapu připomínají, rozčileně označuje přinejlepším za hlupáky. Přitom odpovědnost této agresivní bandy za růst rasistických nálad ve společnosti je značná. Mýtus o obrácení na správnou cestu, který kolem sebe Landa se spolupracovníky šíří, je pouhou manipulací a neodehrál se jinak než v proklamativní rovině.
Mnohem znepokojivějšími rysy tohoto samolibého folkloru jsou ovšem přirovnávání tohoto "napravence" k dalším velkým nositelům tohoto mýtu, především k svatému Pavlovi a svatému Augustinovi, a také jméno překvapivého hlasatele tohoto názoru, jímž je dramaturg inscenace, jinak skladatel, herec a velká duchovní autorita Martin Dohnal.
Obě Landovy orlíkovské desky se stále prodávají, jeho osobnost je pro mnoho násilnických band stále ikonou (i vizuální), což on sám podporuje agresivními odsudky kritiků, jeho současné aktivity se navíc točí okolo boje a disciplíny - nejde jen o internetové Peklo s Landou, ale také o zasvěcovací obřad Dračího řádu, jehož hlavní náplní je překonání strachu, a také box, který má být onou dobročinnou sportovní aktivitou zaměřenou na mládež.
Nesouhlasil s komunisty?
Nikdo Landu neobviňuje z osnování nějakých "konečných řešení", je však nad slunce jasné, že svým někdejším extremistickým soukmenovcům dává dostatek indicií, že stále patří k nim, přestože svoje působení přeorientoval do "legality". Pro zdůvěryhodnění své osoby ve skutečnosti udělal tak málo, aby to stačilo jedině na vylhaný novodobý mýtus o obrácení.
Svoji spoluodpovědnost za situaci, kdy příslušníci vizuálně rozpoznatelných menšin nemohou žít plnohodnotným životem bez strachu z bezdůvodného násilí, vidí autoři hry takto:
"Texty jejich písní, které byly motivovány především zásadním nesouhlasem s komunistickou totalitou, byly mnohými kritiky interpretovány jako propagace extremismu a Orlík byl nepochybně také pro otevřené sympatie, jež jeho účinkování projevovaly skupiny skinheadů, chápán jako skupina, která je nakloněna rasismu" (text o Orlíku z programu Tajemství Zlatého Draka, str. 55 - pozn. aut.).
Smlouva s ďáblem
Jakési tajemné duchovno detektivní příběh ozvláštňuje a vytváří atmosféru ne nepodobnou foglarovským či lynchovským (Twin Peaks) motivům. Nepřijatelnost Landovy osobnosti v souvislosti s jakýmkoliv projevem ducha, duchovna či dobrých úmyslů ovšem z jinak spíše obyčejného a po scénické stránce (Daniel Dvořák) dokonce pozoruhodného představení dělá odpudivou show, která vyvrcholí popisem nového kultu, který místo tušeného slova "rasa" říká "duše".
Tajemství Zlatého Draka namísto obrácení připomíná faustovský mýtus o smlouvě s ďáblem, který na oplátku přinese slávu a prodané vstupenky. Landa nepřekvapil ničím, pánové Plachý a Dohnal ano.
