Interpret jazzové a populární hudby i zakladatel swingového big bandu Melody Makers Ondřej Havelka se stále výrazněji prosazuje i jako režisér filmových příběhů na motivy písní, hudebních portrétů a také operních představení.
Poslední dobou míří často pracovně na Moravu. Nejen na moravsko-slovenské pomezí, ale především do Brna.
Operní režii jste vystudoval v Brně a v místním operním domě jste se vloni uvedl oceňovaným nastudováním Smetanovy Prodané nevěsty. Letos jste tamtéž připravil "dvojoperu" Gianni Schicchi/Pagliacci. Jak vás napadlo spojit Pucciniho aktovku s Leoncavallem?
Spojení se zrodilo poměrně složitě. Nabídka režírovat znovu v Brně přišla dost na poslední chvíli a zamýšlený titul mě nezaujal. Ale měli zde zájem o mou práci. Trochu jsem se z časových důvodů zdráhal, bylo mi však líto odmítnout úplně. Proto jsem navrhl udělat nějakou dvojoperu, dva kratší tituly společně. Chtěl jsem režírovat jednu část. Mě velmi lákali Leoncavallovi Pagliacci - Komedianti a hledal se doplňkový titul. A dirigent Jaroslav Kyzlink najednou říká: Gianni Schicchi. A v tu chvíli mě napadla finta, jak dvě nesouvisející opery propojit do jednoho příběhu (kočovná společnost komediantů na scéně v prvním jednání hraje vesničanům Pucciniho operu - pozn. red.). A bylo jasné, že se nic dělit nebude - že režii nikomu nedám.
Jak přijali interpreti pěvecky i herecky náročné "dvě role v jedné"?
Hlavním úskalím byl můj požadavek, aby se protagonisti obou částí (tedy představitelé hlavních rolí) v obou jednáních vlastně prolnuli a nezměnili se. Sólisté museli studovat dva pěvecké party současně a uhrát je i herecky. Bylo náročné najít správné lidi, vlastně téměř bez alternací, přesto se to povedlo.
Plánujete další režijní hostování v opeře brněnského Národního divadla?
Pracuje se mi zde dobře. Personální zázemí je výborné a mám i další nabídku ke spolupráci, asi by mělo jít o vídeňskou, česky zpívanou klasiku.
Se swingovým orchestrem Melody Makers dvakrát do roka vyprodáváte královopolské Semilasso. Letos koncem listopadu však chybělo tradiční entrée v předsálí.
Mám docela zásadní omluvu: před oběma koncerty jsme pořizovali s Českou televizí Brno předtáčku písně Jiřího Traxlera Měsíc to zavinil pro náš chystaný dokument o tomto hudebníkovi, skladateli a textaři, jednom z posledních žijících spolupracovníků R. A. Dvorského. Ve spolupráci s tímto televizním studiem se mi totiž podařilo oživit projekt, který se postupně točí už deset let a je věnován Jiřímu Traxlerovi, výrazné osobnosti českého předválečného swingu, autorovi hudby k několika filmům i řady písní. Složil třeba Jedu nocí se svým koněm sám. Je mu dnes už 96 let, žije od konce čtyřicátých let v kanadském Edmontonu a má pořád úžasnou formu.
Co vám ještě zbývá natočit, aby byl celý dokument hotov?
Už zbývají jenom dvě písničky s Melody Makers. Během února 2009 bych film rád dokončil. Pan Traxler má 12. března narozeniny a rád bych mu film poslal jako dárek. Byl zde naposledy před deseti lety; zdraví mu sice na jeho věk poměrně slouží, ale věkový limit životní pojistky mu už neumožňuje létat do Evropy. Snad ho potěší, že jsme tu na něj nezapomněli. Chceme, aby se dokument jmenoval symbolicky Poslední mohykán, což bohužel také odpovídá skutečnosti -i když ne doslova: ještě žije pan Pokorný, další spolupracovník R. A. Dvorského.
S Českou televizí Brno spolupracujete také jako průvodce na seriálu Památky na prodej. Baví vás upozorňovat případné zájemce na pozoruhodnosti nabízených objektů?
Baví, ale je to náročné. Natočeno bylo sedmnáct dílů, takže cyklus poběží až do Vánoc. Dramaturgové se inspirovali seznamem ohrožených památek, který vydává ministerstvo kultury, a hledali objekty vhodné pro "televizní nabídku". Vždy jeden díl nabízí jednu "potřebnou" památku ke koupi a vzápětí představí další podobnou, zato vzorovou, která už je zachraňovaná nebo zachráněná, abychom navnadili případné zájemce, co všechno se dá s objektem udělat.
Kdy a jak jste se vlastně dostal od hudby k památkám?
Poprvé asi před dvanácti lety. S dramaturgyní Marií Kučerovou a režisérem Rudolfem Chudobou jsme pro brněnskou televizi natočili dokument Tenkrát zlatým písmem o Jaroměřicích nad Rokytnou a skladateli F. V. Míčovi. Když si loni stejný tým vymyslel pořad o památkách, které by potřebovaly nové majitele, a oslovili mě, po určitém váhání jsem jim na nabídku role průvodce kývl. A nakonec jsem nelitoval. Když se podaří nahlodat aspoň pár bohatých, aby si místo všední vily ve stylu podnikatelského baroka pořídili a zrekonstruovali zámek, bude to výhra. Nejen pro památky.
Vytrvale mapujete kariéru brněnské rodačky, operní pěvkyně Magdaleny Kožené, dnes už světově proslulé mezzosopranistky. Váš první filmový portrét, Mezzosoprano Magdalena Kožená, vznikl před třinácti lety.
Poprvé jsem s ní pracoval při natáčení hudebního klipu na Bachovu kantátu Kommt, ihr angefochtnen Sünder. Klip se pak stal součástí dokumentu, který jste zmínila. Pak jsem natočil její portrét v rámci dokumentárního cyklu Gen pro Fera Feniče. O dalším dokumentu jsme s jejím tuzemským manažerem Davidem Dittrichem uvažovali několik let. Ovšem naplánovat a vyčlenit pár dní pro natáčení bylo při její vzrůstající proslulosti a vytíženosti stále složitější. Až na sklonku roku 2006 David náhle zavelel "teď, anebo nikdy". S Magdalenou jsme se sešli ve Vídni a byla úžasně roztomilá: vytáhla stoh ušmudlaných, pomačkaných papírů s mockrát přepisovanými a přeškrtanými zápisky, což byl její diář, itinerář akcí až do roku 2012. Začala v tom salátu hledat rok 2008 a v něm pak našla i šest dní, které pro naše natáčení připadaly v úvahu.
Šest dní stačilo pro natočení hodinového dokumentu?
Zpočátku jsem byl skeptický. Ale naštěstí jsme těch šest dní věnovali stylizovanému natáčení a mimoto jsme s ní jezdili a dokumentovali ji také klasicky, za pracovního provozu. Část z oněch šesti dnů připadla na termín za necelé tři měsíce po oné domluvě, to ještě nebyl hotový ani podrobný scénář. Všechno se proto rozjelo šíleným tempem. Do toho jsem absolvoval běžný provoz kapely. Nakonec jsme všechno zvládli víceméně podle mých představ, i když hekticky. Závěr dokumentu zachycuje Magdalenu v určité fázi těhotenství, takže dnes už není úplně aktuální: Magdalena mezitím porodila syna a vdala se.
Klipy tedy opět vkomponováváte do děje, jako u svého předešlého dokumentu o této pěvkyni?
Víceméně ano. Opět to bude rok v životě Magdaleny Kožené s jejími aktivitami, životem na cestě a ve spěchu, s odjezdy a návraty, vše prolnuto čtyřmi hudebními klipy. Provázíme Magdalenu při nastudování role v opeře Pélleas a Mellisanda v Paříži a na koncertě v Rotterdamu sledujeme její loňské turné s Venice Baroque Orchestra k jejich prvnímu společnému albu Händel Arias. I proto bude jedním z klipů filmové zpracování händelovské árie. Další je Magdalenina árie z Carmen, pak něžná ukolébavka Benjamina Brittena - a nakonec jsme použili i starý barokní klip s Bachovou kantátou. A v jedné z malých "rolích" se vedle Magdaleny objeví i basista Luděk Vele nebo režisér a herec Petr Forman.
Objeví se v dokumentu i zpěvaččino rodné Brno?
Ano, natáčeli jsme písňový recitál s klavíristou Malcolmem Martineau na jejím prozatím posledním koncertním vystoupení v Besedním domě.
Jaká bude předpremiéra ve Scale?
Představíme film, pak následuje obsáhlejší rozhovor s Magdalenou Koženou a se mnou i s dotazy z pléna, vše bude moderovat Martin Zbrožek, který se i v dokumentu představí ve zvláštní roli. Následuje promítání, a protože je tento dokument primárně určen pro televizní vysílání, prezentace bude nekomerční a vstup na předpremiéru volný.
