Nejedná se o příslovečné určení času spojené s bleskem přeložené do angličtiny, ale o rafinované a vtipné skloubení dvou animačních programů - Afteru a Flashe.
S tím prvním pracuje Jan Cechl v souvislosti se svými krátkými filmovými příběhy, s tím druhý obě ženy animují grafický design. A trvají na tom, že to, co v Galerii Kabinet návštěvník uvidí, není videoart, ale právě animovaný grafický design.
Pachatelky se po třech letech vracejí na místo činu
Pavlína Míčová je teoretička umění, přestože vystudovala Střední školu uměleckých řemesel, kromě videoartu přednáší na Masarykově univerzitě i dějiny filmu a genderové aspekty v umění.
Ani Tereza Janečková není "pouhá" umělkyně, na AVU se ve svém doktorandském studiu věnuje právě možnostem grafického designu v teoretické rovině. Ať už ale ke svému uměleckému vyjádření používá jakékoli médium, malbou počínaje a instalací nebo právě designem konče, jedno má s Pavlínou společné - hru se žánry a jejich mísení.
Asi nejpatrnějším příkladem je její Slovanská epocha, dvacet monumentálních pláten někde mezi dokumentem a rodinným fotoalbem, na nichž za pomoci počítačové grafiky zobrazila svoji rodinu proloženou výjevy z Muchovy Slovanské epopeje. Ostatně ani Vlevo nahoře vpravo dole nebylo očekávatelným a jasně uchopitelným žánrem. Projekt dokumentoval byt Janečkových - obytnou džungli, ve které bují civilizace tak, že se z ní stává systematické smetiště všech členů domácnosti a jejich paralelních životů.
Fotodokumentaci bytu Janečkových autorky nejdříve představily v Centre for Central European Architecture v Praze a posléze v brněnské Galerii mladých, tedy jen jedno patro pod jejich současnou expozicí After Flash. Pachatelky se v tomto případě vracejí na místo činu.
Ve Flashi animované zdánlivě nahodilé tvary, spirály, ornamenty i obrázky jsou spoutány do smyčky dvou či tří opakování podle délky konkrétního výjevu.
Prvky grafického designu se stávají pro Míčovou a Janečkovou jakýmsi artefaktem k dalšímu použití, k animaci, rozhýbání a zopakování, k hledání minipříběhu, který za jejich nelogickými pohyby po zdi, na niž jsou promítány, může být nalezen. Vizuální výprodej se tu zopakuje a pak běží přehlídka nového "zboží" - na internetu se ovšem podobné animace opakují donekonečna, nebo, abychom nebyli tak fatální, třeba se opakují, jen pokud danou stránku zrovna někdo sleduje a proklikává.
Druhá projekce Janečkové a Míčové rozmazává klauny, až je přelije do úplně jiného tvaru. A naopak, skládá klauny z neidentifikovatelných skvrn. Je to šmouha, nebo to byl klaun? Nebo je pořád v té skvrně? Významy v nás ulpívají, ať chceme nebo nechceme. Kdyby se k tomu ze záznamu ještě chechtal Joker z Batmana, byla by projekce dokonalá.
Masakr motorovou pilou pro loutky a zapomenutý klobouk
Jan Cechl je jiný případ. Ve třech krátkých animovaných filmech na vedlejší zdi nabízí na první pohled jasně dekódovatelnou naraci. Za jeho prací hledáme jen ty příběhy a na první pohled diváka nenapadne, v čem jsou jiné. Klíčem k jinému čtení je v tomhle případě hledání čistého žánru. Ať už v případě filmu Bloody Merry Christmas nebo u Zapomenutého klobouku.
V prvním z nich jsou snad všechny klasické hororové prvky povýšeny nad příběh: bití zvonů, které se zlověstně ozývá z dálky, krvavá sekyra i motorová pila, policejní majáček v televizi, formulace televizního komentátora či kňučení psa, to jsou všechno momenty, které viděl divák už stokrát ve strašidelných filmech.
Každý z těch záběrů jako by byl esencí žánru, který se zde skládá do loutkového příběhu. A velmi vtipného, pokud jej divák nebude vnímat jen jako ten příběh (tedy krvavá jatka), ale sled odkazů k něčemu, co "zde není". Zapomenutý klobouk je napůl animovaným dokumentem o nečekaném hrdinovi, opět absurdní v ději, o to čistší žánrově, odkazuje též za prvotní vjem.
Mimochodem Jan Cechl pracuje pro televizi Prima, kde stříhá upoutávky k filmům a vytváří z nich napínavé trailery i absurdní hříčky (například onu slavnou a velmi vtipnou s telefonujícím Bradem Pittem i tu mrazící westernovou na Butche Cassidyho a Sundance Kida).
Kdo tu má radost z vizuálna ve spojení After a Flash
Obě práce, jak ta Cechlova, tak od Míčové a Janečkové, mají přitom společného mnohem víc než jen počítačový program z názvu - zatímco Cechl se snaží před klasickou narací filmového příběhu upřednostnit formu "an sich" a narušit tak linku vyprávění, Míčová a Janečková vnášejí naraci někam, kde by ji člověk primárně nehledal.
Mohou si to dovolit právě ve spojení s projekcí Cechlových filmů. A naopak, jen díky přítomnosti grafických animací v jedné výstavní místnosti má návštěvník možnost vstoupit za příběh filmů a nevnímat jen děj, jakkoli ten bude pro mnoho z nich asi tím největším magnetem -zejména pokud jde o Bloody Merry Christmas, kde vraždí fantom převlečený za vánoční stromek.
"Čekáme, že přijdou diváci, kteří mají radost z vizuálna," nechala se slyšet Pavlína Míčová.
Na After Flash, jakkoli je to vlastně skromná a uměřená výstava, by měli přijít také lidé, kteří se rádi nechají překvapovat a milují nejednoznačnost. After prostě není jen After a Flash není jen Flash.
