"Jsem velice rád, že se mi to tehdy podařilo," hodnotí svůj útěk redaktor rakouské televize ORF. "Byl jsem odkojený skautem, a tudíž samostatný. Sestra byla už delší dobu z domu, studovala v Praze. Doma jsem nechal mámu, tátu, kamarády a dokonce i mou přítelkyni," vzpomíná Hýsek. Jeho přítelkyně však utekla ze země tři měsíce po něm.
Perspektiva inženýra výroby stavebních hmot a dílců v socialistickém hospodářství, kterou po ukončení VUT v Brně měl, byla natolik absurdní, že by emigroval v podstatě kamkoliv na Západ. "Byl jsem v 19 letech na zájezdu s hokejovým mužstvem gymnázia Elgartova v NSR a Rakousku - a veškerý strach z emigrace jsem rázem ztratil. Šeď komunistického Brna, a konečně celé ČSSR, mě hnala pryč," popsal svou odvahu Hýsek.
V Brně hrál ve studentském divadle Vadidlo, o jehož členy se začala zajímat i policie. "Myšlenka na perzekuci byla děsivá - jsem asi dost křehká nádoba. O to víc si vážím všech aktivistů opozičních hnutí tehdejšího husákovského Československa. Já bych asi něco takového nedokázal. Takže útěk mi připadal daleko logičtější. Matka mě v těchto myšlenkách vždy podporovala - o to jsem to snad měl lehčí než mnozí jiní, kteří právě kvůli rodičům nenašli odvahu odejít," přiznal vídeňský Brňan.
Na začátku zhubl o deset kilo
Dnes sedmačtyřicetiletý otec dvou dětí strávil na začátku své cesty do Rakouska několik děsivých hodin na celnici. "Na hranicích jsem si užil svoje. Byl jsem v péči estébáků, kteří mě vyslýchali," vzpomíná Hýsek.
"Jaká traumata to na mně zanechalo, to mi bude jednou muset vysvětlit nějaký psycholog. Určitě to musel být šok, i když jsem si to tehdy nepřipouštěl. Za ty měsíce jsem zhubl deset kilo," popisuje muž.
Poté, co konečně překročil česko-rakouské hranice, putoval rovnou do uprchlického tábora v Traiskirchenu nedaleko rakouské metropole. "Na jedné straně sice člověk není na ulici, na druhé tam ale vládly dost otřesné podmínky," líčí Hýsek.
Vídeň mu nabídla to, co si doma představit nedokázal
Díky tomu, že získal utečenecké stipendium a sám na sebe pobíral dětské přídavky, mohl téměř okamžitě začít studovat na tamní univerzitě. A navíc jeho vysněný obor - žurnalistiku. "V Rakousku jsem vystudoval to, nač jsem v totalitním Československu nemohl ani pomyslet," tvrdí muž.
Na studia vzpomíná s úsměvem. "Na univerzitě jsem dlouhou dobu byl za exota. S vážnějšími projevy nepřátelství jsem se tam ale nesetkal. Věděl jsem ale, že mimo akademickou půdu xenofobie existovala," vypráví Hýsek.
Kromě vysněného studijního oboru si mohl mladý Brňan podle svých slov "odfajfknout" další z důvodů, kvůli kterým z Česka odešel - cestování. "Projezdil jsem celý svět," pochlubil se spokojeně muž.
"Akcentu se nezbavím," tvrdí Brňan
"Němčinu jsem docela ovládal. Měli jsme ji na gymplu, koukal jsem denně na rakouskou televizi, psal jsem si s holkami z BRD a DDR a navíc piloval s tatínkem konverzaci," popsal Hýsek.
Ke zvládnuté gramatice začal nabírat jen slovní zásobu a zlepšovat si výslovnost. "Českého akcentu jsem se však dodnes nezbavil a ani se asi nezbavím. Je to občas fakt nepříjemný pocit," postěžoval si Brňan.
Dnes vede Dalibor Hýsek ve Vídni spokojený rodinný i profesní život. Je ženatý s Rakušankou, spolu mají dvě děti - syna Jeníčka a dceru Milenku a už přes dvacet let pracuje v televizi. Na Brno však nikdy nezanevřel, spíše naopak.
Gramofonové desky, divadlo a bigbít
"Nejvíc si samozřejmě vzpomínám na ty zástupy pěkných holek, na spoustu výborného divadla a jak jsem jako malý kluk chodil do skautu a do hokeje," listuje Hýsek ve vzpomínkách. Pamatuje si i příhody z burzy s gramofonovými deskami za Janáčkovým divadlem, kde je pravidelně honila policie, a stejně tak na svou první kapelu.
"Naše kapela se jmenovala Trychtýř, pokoušeli jsme se o bigbít a zkoušeli jsme v domě určeném k demolici," doplnil Hýsek.
S Brnem a jižní Moravou je v kontaktu neustále. "Mám na moravsko-české hranici v Maříži u Slavonic chalupu, koukám na Českou televizi a občas zajedu do Brna na nějaký koncert," tvrdí Hýsek, který sem tam navštíví i svou matku či přátele z gymnázia a bývalého skautského oddílu.
V Rakousku se mu však žije lépe. "Je tu větší blahobyt, čistěji, lidé jsou takoví odpočatější. Nesetkal jsem se tady s žádnými podvody, stát funguje perfektně," připustil Hýsek.
Jediné, co mu na Rakousku vadí, je nedostatek kulturního vyžití. "S Českem se to nedá srovnat, téměř žádná kultura tu v podstatě ani neexistuje. Žádný bigbít, žádný rakouský film, televize je závislá na německé kultuře a amerických seriálech," postěžoval si Hýsek.
