Čištění Brněnské přehrady: Dno skrývá stěny domů a helmy

Hladina Brněnské přehrady pomalu klesá. Pokud nebude hodně pršet, tak se již o posledním dubnovém víkendu voda vrátí tam, kde byla naposledy v roce 1939. Svratka poteče starým korytem, ale louky v údolí budou pokryty bahnem.

Z něj vystoupí torzo zatopené vesnice Kníničky, mohly by se objevit zbraně z druhé světové války a podle lodních kapitánů také velké množství klobouků a čepic. Co všechno ale dno Brněnské přehrady doopravdy ukrývá, bylo dosud zahaleno tajemstvím.

Tma, špína a bahno

"Voda je tak špinavá, že je tam hrozná tma. Obyčejně není viditelnost větší než deset centimetrů. Když člověk vidí na dva metry, tak má štěstí. Všechno je pod bahnem, jen asi před pěti lety jsem narazil na zbytky obvodové zdi," vzpomíná jeden z policejních potápěčů, kteří na přehradě občas zasahují, Miroslav Malý.

Jak se stavěla přehrada

1914 Profesor české techniky v Brně Vladimír List vypracoval projekt údolních přehrad na Moravě. Na Svratce počítal se dvěma velkými přehradami u Víru a u Kníniček.Další malá přehrada byla projektována u Borovnice a malý jez u Doubravníku.

1936 Začíná stavba Brněnské přehrady. Architektonické ztvárnění navrhl Jaroslav Grunt, projekt přehrady vypracoval Jan Bažant. Počítalo se s náklady 44 milionů korun.

1938 Velká povodeň na Svratce zaplavila pozemky i domy, udělala statisícové škody na přehradě, kde podemlela a strhla lešení, mosty, stroje a jeřáby. Vzala si životy tři lidí a dvou koní.

1939 Přišla další povodeň, na kterou už byli stavebníci připravení. Ani vznik protektorátu Čechy a Morava a začátek války nezbrzdily postup prací. Podzimní povodňová vlna roku naplnila přehradu a zatopila staré Kníničky.

1940 Dokončení přehrady. Náklady na stavbu se vyhouply kvůli povodni na 59 milionů korun. Peníze na stavbu přehrady dodalo ministerstvo veřejných prací (45 %), země Moravskoslezská (25 %) a město Brno (30 %).

Obvodová zeď patřila před druhou světovou válkou jednomu z domů ve starých Kníničkách, které v roce 1939 zmizely pod vodou. Celá vesnice se dvěma mlýny i školou musela ustoupit stavbě nádrže. Nic víc než torza základů domů se z obce pravděpodobně nedochovalo.

V tom se shodují pamětníci i vodohospodáři z Povodí Moravy. "Asi budou vidět jen kamenné zbytky některých základů domů," řekl mluvčí Povodí Milan Blažek.

Až klesne hladina přehrady na maximum, tedy o téměř deset metrů, odkryjí se dvě třetiny dna přehrady. "Nejvíce vody zůstane u hráze, kde je voda nejhlubší. Kdy přesně to bude, zatím nejsme schopní říct. Pokud nebude moc vody v řece, tak asi za měsíc. Pokud bude pršet, možná až za dva,“ uvedl.

Na loukách bude bahna po pás

Sluneční světlo pak po sedmdesáti letech zalije místa, kde pásli kluci z Kníniček kozy. I když ne tak docela. Vrstva bahna na dně nádrže je totiž dost silná. "Suchou nohou se lidé po dně přehrady neprojdou. Zapadli by po pás do bahna,“ podotkl Blažek.

Říct, co ukrývá bahno, je těžké i pro potápěče. "Jsou tam nějaké škeble, občas tam najdeme rybářské mušky, ale to je všechno. Do míst, kudy plují lodě, nechodíme,“ dodal potápěč Malý.

Věci, které turisté vytrousili přes palubu lodí při plavbě přes Brněnskou přehradu, tak asi v bahně stále leží. Kapitáni z lodní dopravy ze svých lodí prý nic nepostrádají. "Možné je ale všechno. Obzvláště na těch večírkových plavbách mohlo leccos vypadnout,“ myslí si mluvčí Dopravního podniku Hana Pohanová.

Podle kapitánů brněnských lodí však bude dno přehrady plné čepic a klobouků. "Když je vítr, tak to lítá o sto šest,“ řekl vedoucí lodní dopravy Martin Ecler.

Dno: i německý stíhač

Loni dokonce historici společně s lidmi z Povodí vytáhli ze dna trosky německého stíhače tanků Jagdpanzer 38 Hetzer z druhé světové války. Na konci dubna roku 1945 se totiž kolem přehrady přesouvala kolona německých tanků z hradu Veveří k Brnu. Napadli ji však sovětští kozáci a čtrnáct německých obrněnců rozprášili.

"V prvních poválečných dnech se tam toho naházela spousta. Blanické vojsko tam asi nenajdeme, ale helmy a pušky by tam být mohly. Nějakého překvapení se možná dočkáme,“ míní historik Jan Břečka z Moravského zemského muzea.

„Když přehradu upustí, půjdu se podívat domů“

Josef Ondra se narodil v roce 1930 v Kníničkách, vesničce o sto osmi číslech nalepené na stráni nad řekou Svratkou. Mezi zdmi, kde se poprvé rozlehl jeho pláč, o deset let později už jen tiše proplouvali kapři. Z údolí, kde klapaly dva mlýny a kluci se po řece plavili v neckách, se v roce 1939 stalo dno Kníničské, později Brněnské přehrady. Slunce vystřídala houstnoucí tma.

"Narodil jsem se doma. Na svět mi pomáhaly porodní báby, stejně jako mému staršímu bratru," vzpomíná dnes devětasedmdesátiletý Josef Ondra.

Je jaro 2009 a od rozcestí U Lva, kde na památníku padlým z první světové války stojí i jméno jeho prastrýce, schází k břehu Brněnské přehrady. Zastaví se asi dva metry od vody, která v posledních dnech pomalu, ale vytrvale ustupuje. "Tady bývala naše kuchyň. Vždycky, když upouští přehradu, jdu se podívat domů," usmívá se.

Ve skutečnosti měl domek Ondrových v horní části vesnice jen jednu místnost, která byla kuchyní, ložnicí i dětským pokojem. "Tatínek byl dělník, tahal třeba písek z řeky, maminka zase pracovala v lese. Já jsem se vyučil na zámečníka a pak jsem čtyřicet let pracoval ve Zbrojovce," vykládá Ondra. To už byl ale dospělý a bydlel v nových Kníničkách, později v Žabovřeskách.

Jaké ale bylo jeho dětství ve starých Kníničkách? "Na řece stály dva mlýny, Řezníčkův a Vrzalův. Kostel jsme neměli, jen kapličku, kde se konaly všechny svátky, hody i pohřby. V Kníničkách byl obchod a samozřejmě hospoda, parlament každé vesnice," směje se Ondra.

Kdo chtěl jet do Brna, musel jít na zastávku sedm kilometrů pěšky až do Komína. Soukromý dopravce do Kníniček zajel občas, ale spolehnout se na něj nedalo. Děti chodily do školy přes Svratku. Ta se často na jaře rozvodnila, záplavy po zimě byly v Kníničkách pravidlem. Protože voda zaplavovala cestu do školy, děti se na ni těšily.

"Na jaře jsme po cestě do školy zapíchli do vody dřívka, abychom, až se budeme vracet, viděli, o kolik stoupla. Jednou přišla tak rychle, že jsme nestihli utéct. Ze školy nás vynášeli hasiči na zádech," vzpomíná Josef Ondra. Po vodě připlouvaly do Kníniček i klícky s živými slepicemi, které pak snášely vajíčka novým majitelům.

"To víte, že jsme to nevraceli. Spousta domků v Kníničkách nebo plotů se opravovalo z toho, co přinesla voda. Ve starých Kníničkách nebyla elektřina, kanalizace ani voda. Když jsme se pak museli přestěhovat do nových Kníniček, bylo to do lepšího. Tam bylo všechno," vzpomíná Ondra na rok 1937, kdy se staré Kníničky začaly postupně vylidňovat.
Lidé rozebírali domky z pálených cihel, které se ještě daly použít. Asi 450 z nich se přestěhovalo do nových Kníniček, část také do Rozdrojovic, Chudčic nebo Prštic. V srpnu léta 1937 se v Kníničkách konala slavnost na rozloučenou se starou vesnicí před zatopením.

"Buď s Bohem, údolíčko, navždy s Bohem! My dali tě, nemohlo jinak býti, však vzpomínku nám voda nezahladí. Ta bude věčně v pokoleních žíti," zněla sloka básně napsané pro staré Kníničky.

V roce 1939 začala voda stoupat, jarní voda už se nepouštěla a přehrada se začala plnit. "Pro nás, pro děti to bylo eldorádo. Chodili jsme se dívat, jak padají zdi, to byl zážitek. Ale rodiče plakali," říká Ondra, kterému tehdy bylo devět.

Dnes už stojí ze staré vesnice jen jeden bývalý hostinec, který patřil rodině Stejskalů, boží muka a pomník padlým v první světové válce.