Výchozí otázka nemůže znít jinak: červené, nebo bílé?
Nemáte-li červené, dejte aspoň bílé; to je moje zásada. Červené je prý účinnější, obzvláště pro muže. Ne že bych chtěl napodobovat Oldřicha Nového, ale miluju beaujolais, hlavně beaujolais nouveau. Když se 11. 11. v 11 hodin otevírá, už na něj čekám a připíjím si na zdraví.
V Bobulích váš filmový dědeček cestoval po jihoamerických vinohradech, co ho čeká v druhém dílu?
Vůbec nevím, ani scénář jsem ještě neviděl. Ale udělalo mi radost, že první Bobule kromě toho, že patřily doma k nejnavštěvovanějším, získaly cenu z kalifornského festivalu. Škoda že se o tom málo ví.
Natáčení mezi vinaři musí být náročné, udržíte s nimi krok?
Omyl! Já vím, jak si to lidé představují, jenže ve skutečnosti to bylo úplně normální natáčení, přinejmenším pro mě. Přivezli mě a odvezli, jen jednou jsem tam spal – sice na zámku ve Valticích, to bylo pěkné, ale víno šlo mimo mě, až jsem se cítil zklamán. Ale určitě bych vydržel.
Odkud vůbec berete elán, který nejen ve filmu vyzařujete? I z vína?
Nemůžu říci, že ne. Nejsem a nikdy jsem nebyl alkoholik, ale čtyři deci denně, dvě k obědu a dvě k večeři, to je pro mě správná míra. Nicméně hlavně mi pomáhá divadlo, protože se učím texty, tudíž nemohu ustrnout u krmení holubů. Taky dělám Ulici na Nově, takže mozek pořád proháním. Pomáhá i mírný pohyb, chůze, plavání; občas to přeženu a pak mě dávají dohromady.
Točíte přes šedesát let, jak se filmové řemeslo podle vás změnilo?
Hodně, po technické stránce i ve výrazu herce, dnes je herectví tak civilní, až přecivilněné. Taky bývalo víc času a pohody, teď je hlavně televize tak hektická, že mi připomíná Chaplinovu Moderní dobu.
A jak se mění český filmový humor, když ho srovnáte s érou svého bratra Oldřicha Lipského?
Naše společné filmy se mi líbily víc než některé dnešní, třeba Poslední plavky. Při jejich natáčení byla velká legrace, ve výsledku skutek utek. Totéž jsem zažil u filmu Každá koruna dobrá. Ale vezměte Čtyři vraždy stačí, drahoušku, dodnes z nich lidé citují hlášky – které současné české komedii se to poštěstí?
V mládí jste hrál jazz. Nevpašujete třeba saxofonové sólo do filmu?
Už jsem ho vpašoval, ale na pozoun, do divadla v představení Pan Kaplan má třídu rád. A do Ulice už mi taky autorky napsaly, že přicházím s pouzdrem na pozoun.
S věkem prý se dostaví moudrost, vyrovnanost, smířlivost; už to na sobě pozorujete?
O moudrosti mluvit nemůžu. Smířlivost snad, vyrovnanost – to si myslím, ale kolikrát vyletím jako za mlada. Třeba u fotbalu v televizi křičím. Člověk nemůže být pořád hodný, v tom přece život nespočívá.
Poslechněte si, jak se Lubomír Lipský kamarádí s rock-metalem
|
Postava z filmu Šest medvědů s Cibulkou, poručík Borůvka, nebo milovník metalu a rocku? To vše je Lubomír Lipský. Pětaosmdesátiletý herec a komik si totiž střihl netradiční roli hosta na novém rock-metalovém albu svého vnuka Matěje Lipského.
