Juliana Vašíčková se narodila 8. května 1903. Zažila i císaře Franze Josefa. Byla nejstarší z devíti dětí. Žije už jen ona a její nejmladší sestra.
Před dvaceti lety přišla Juliana Vašíčková o manžela Ferdinanda, s nímž vychovala dvě dcery. Kromě nich jí dnes dělají radost čtyři vnoučata a tři pravnoučata.
Recept na dlouhý věk má jednoduchý. "Hodně práce. Kdo pracuje, žije," vzkazuje těm, kteří by ji chtěli v dlouhověkosti napodobit. Nezapře však také, že je třeba notné dávky nadhledu a humoru. Ten oslavenkyni nechybí. Prokázala to několikrát i při včerejších oslavách na radnici v Prušánkách, kam přišla celá její rodina. - Čtěte také: Recepty na dlouhověkost prozradili lidé, kteří už mají stovku za sebou
Brýle nepotřebuje, naslouchátko nesnáší
Podupávala si do noty, když jí v obřadní síni vyhrávala cimbálová muzika, a když si s ní starosta připíjel vínem, poznamenala: "Dobré. Jen abych neměla opici."
Juliana Vašíčková dodnes nenosí brýle. "Čte a dívá se na televizi zcela bez potíží. Jen se sluchem je to horší, ale naslouchátko nesnáší," říká její sedmdesátiletá dcera Dagmar Lysá.
S maminkou žije v jedné domácnosti a obdivuje její vitalitu a perfektní paměť. "Nic jí neujde," říká dcera oslavenkyně. Kdykoliv se prý dcera vrátí z nákupu, vyžádá si stoletá matka účtenku. Pak porovnává položku po položce s obsahem tašky.
"Kde máš ten chleba, cos zaplatila, ptala se mě nedávno. Zapomněla jsem ho v obchodě. Musela jsem se znovu obléct a utíkat pro něj," směje se dcera.
Postará se sama
Před pár dny ji maminka překvapila znovu. "Došla za mnou s tím, abych jí navlékla nit do šicího stroje, že si potřebuje spravit zástěru. Pak zasedla a zástěru si sama ustřihla i zkrátila. Tak co na to říct?" dodala.
Její stošestiletá matka si s humorem sobě vlastním neodpustila dodat: "Proč bych si to neudělala, když mi ruce i oči slouží. S nohama je to ale horší a hluchá jsem jak poleno," smála se Juliana Vašíčková.
Dodnes prý neslevila ze svého pravidelného režimu. Ráno vstává mezi šestou a půl sedmou, sama se obstará a připraví si snídani - kakao nebo bílou kávu a k tomu raženku s máslem a medem. "Přípravy na oběd už nezvládá tak jako dřív, ale pomáhá a je schopná ho dovařit," říká její dcera.
Dopoledne si nestorka Podluží ještě přečte noviny a ráda se dívá z okna na ulici. "Hlásí mi, kolik aut už projelo. Po obědě si tak do tří pospí, ve čtyři si společně uvaříme černou kávu s mlékem. A k ní nesmí chybět tatranka," přiblížila dcera zvyklosti oslavenkyně. Po odpolední kávě stará paní ráda chodí po terase, když je pěkně, sedne si na lavičku na zápraží, snaží se i cvičit.
Večer si nenechá ujít zprávy: má ráda ty na prvním programu České televize. Někdy se dívá i na seriály. "Ale opravdu jen dívá, protože špatně slyší a naslouchátko nechce. Prý jí zvoní v uších," naznačila dcera, Dagmar Lysá, běžný den své matky.
V jídle je oslavenkyně nevybíravá. A nesnáší diety. Jí vše, ráda sáhne i po prorostlém nebo uzeném mase. A taky je prý na sladké. "Stopku vína si dá maminka moc ráda dodnes. Právě nedávno pojídala chleba se sýrem a se salámem a ptala se mě, co budeme k večeři pít. Tak jsem jí skleničku nalila," prozradila dcera.
Zdá se, že vitalitu zdědila. Sedmdesát let by jí nikdo nehádal. Stejně jako její matce sto šest. Závidět by jim mohli i o dvacet let mladší.
Starala se o sedm sourozenců
"Je to vzácný věk a my jsme hrdí na to, že se ho dožila obyvatelka naší obce," podotkl starosta Prušánek Jan Nosek. Nezaznamenal prý ani v kronikách, že by se v Prušánkách někdo dožil tak vysokého věku.
"Teď tu ale máme pána, který oslavil devadesáté šesté narozeniny. Třeba bude v tradici stoletých obyvatel pokračovat i on," míní starosta.
Dětství Juliany Vašíčkové poznamenala 1. světová válka. Její otec narukoval a ona se jako nejstarší dítě musela společně s matkou postarat o sedm sourozenců. Když začala později chodit do pokračovací školy v Břeclavi, vydělávala přitom v hospodě a v řeznictví.
Ve svých šestadvaceti letech odjela pracovat do Vídně jako šička. O čtyři roky později se osamostatnila a pořídila si obchod se smíšeným zbožím. Dvě dcery se jí narodily během druhé světové války. V padesátých letech o svůj koloniál přišla. Byl zestátněn. Dál pracovala jako prodavačka.
Z včerejších oslav se Juliana Vašíčková loučila slovy: "Tak zase za rok." Do té doby ale prý musí vyřešit jeden problém. Výměnu občanského průkazu. Ten stávající jí totiž platí jen do roku 2010. Doufá, že na matrice pro ni budou mít kolonku.
